Múza

Při řevu koní hřmících starou ulicí
a chladu večera, co na město si sedl,
a chladu večera, co říjen okousal,
seděla v parku v tiché fantazii.

Snad nymfa starých piniových sadů,
snad mladá dívka školou povinná,
seděla v parku s rukou na kytaře,
co chvíli strunu prstem hladila.
Tu tóny zněly ztichlým podvečerem,
tu tóny v moři dálnice se topily,
tu tóny prýštily pryč, vzhůru ke hvězdám.

Seděla v parku s prstem na kytaře,
celá osamělá, smutná, zbytečná.