Podzim

Podzimní období pro mě patří k jednomu z nejkrásnějších. Mrazivý déšť, kluzké listí a promočené ponožky. Drobnosti, které mi dokážou vyvolat uklidňující, úzkostlivou náladu, kterou ráda podpořím typickými vlněnými svetry, do nichž se zabořím a stýskám si nad svým životem. Jsou to takové rituály. Vlněné svetry, zatažené žaluzie, celé dny v posteli v malinkém bytě, který mi platí rodiče a mám ho celý pro sebe. Rituály, které dokáží navodit úzkost, se na podzim objevují samy od sebe. Proto toto roční období až nesmyslně uctívám. 

Už od mala jsem milovala stresová období před zkouškami, přijímačkami či pohovory. Neustálý třasot a pocení se, neschopnost několik dní usnout. Našla jsem si takový malý komfort v úzkosti. Těší mě, když mohu odmítat pozvání na večírky, nebo ignorovat známé ze školy. Jen tak, pro ten pocit, že nemusím s nikým nic řešit, mohu se bezpečně stáhnout do sebe a neposlouchat názory a rady ostatních. Každý se vám totiž neustále snaží radit a sdělit vám nějakou svojí životní filozofii. Mě ale absolutně nezajímá, a úzkost mi vždycky poradí, jak se z jakékoliv společenské akce vymluvit. 

Nemusím pak nic dělat, jen být doma, zabalená v peřinách a litovat se. Většinou promáčím celý polštář slzami, ale právě to mě uklidňuje. Polštář a plyšáci. Ti tu pro mě budou napořád, ale lidi ne. Tak proč bych se o ně měla starat? 

Ostatní bohužel nejsou na stejně vlně jako já, především rodina, a neustále mě posílají k doktorům. Má obvodní lékařka mi předepsala už nespočet různých léků na úzkosti, na spaní a podobně, ale stejně si je nikdy nevezmu. Proč taky. Jsem spokojená tam, kde jsem a není důvod to měnit. Přesně tohle jsem jí taky řekla a to jste měli vidět tu reakci. Změřila si mě pohledem od hlavy až k patě a znepokojeně mlaskla. Otevřela bílý šuplík svého pracovního stolu, chvíli v něm něco hledala a pak mi nataženou rukou podala bílou vizitku. Byl na ní typický obrázek aeskulapovy holy, kterou omotával had. Pod obrázkem byla asi tři telefonní čísla a nějaká jména. 

,,Tady máte kontakt na terapeutku, která pracuje pod naší institucí. Deset sezení vám proplatí pojišťovna, tak byste to mohla zkusit‘‘ řekla a pousmála se na mě. Nechápala jsem. Co se mi tím snažila říct? Jako že jsem blázen, nebo co? Úplně jsem oněměla. S úsměvem jsem si vizitku vzala, ale hned jak jsem vyšla z ordinace, vyhodila jsem ji. Celý den jsem nad tím přemýšlela a rozhodla jsem se, že jí už nikdy nic o mých náladách neřeknu. Nechci aby si myslela, že jsem blázen. Byla jsem na ní teda dost naštvaná.

Nebylo to prvně, kdy mi někdo doporučoval navštívit terapeuta. Nutila mě do toho rodina, to ano, ale také se mi dostalo pár nevyžádaných doporučení od známých ze školy. Neříkám přátel, protože to nejsou přátelé a já ani nechci, aby tomu tak bylo. 

Byl podzim, zase jsem měla svoji svetrovou obsesi a zrovna jsem seděla na přednášce. Myslím že to byly nějaké kulturní dějiny, nebo tak něco. Vedle mě seděla holka, krásný lesklý, upravený vlasy, perfektní makeup a podobně. Takový přátelský typ, ale občas až moc přátelský. Jak jsem tam seděla v tom svetru, začalo mi být trochu teplo, tak jsem si automaticky vytáhla rukávy a psala dál. V tom jsem na své paži ucítila dotek někoho jiného. Její dlouhé, barevné nehty se dotýkaly mé paže, na které se rýsovaly hrbolky jizev. 

Ano, sebepoškozuji se. Neberu to jako psychickou labilitu, nebo slabost. Beru to jako zpestření svého nudného života. Vždycky ve filmech vidím, jak se aktéři sebepoškozují hlavně kvůli tomu, že jsou šikanováni, mají problémy doma, nebo podobně. Já nic takového nemám. Občas se prostě jen tak nudím, občas mám právě tu stresovou chvilku, ale zrovna se nemůžu vybrečet, tak si odběhnu na záchod, párkrát se říznu a jsem zase v pořádku. Je to normální, někdo si kouše nehty, nechává si dělat tetování nebo má antistresové omalovánky, já mám tohle. Hlavně to je MOJE tělo a je na mě, co s ním udělám, jak ho poškodím, jak ho zpestřím. 

Abych se vrátila k tématu, ta holka mi normálně přejížděla svými nehty po růžových hrbolcích na ruce a dívala se mi upřeně do očí. Přirozeně jsem si stáhla rukávy a věnovala jsem jí nechápavý pohled se zdviženým obočím. V tom se ke mně naklonila a pošeptala mi: ,,Mám číslo na jednoho strašně fajn terapeuta, chceš? On je fakt boží, moje máma k němu chodí, tak se ti u něj přimluví a on tě vezme‘‘. Nemohla jsem uvěřit svým uším. Ještě se na mě celou dobu usmívala a dívala se na mě takovým soucitným pohledem. Šeptem jsem jí odpověděla, že ne, ale že děkuju a pak jsem se odtáhla. 

Nechápu proč zrovna tohle musí ostatní řešit. Ještě se určitě musela cítit jako moje spása, že mi tak velkoryse nabídla terapeuta svojí mámy. Ten den jsem se nemohla dočkat toho, až přijdu domů, lehnu si, budu smutnit a celé to ze sebe vysmutním. 

Většinou smutním nad sebou. Nad tím, kolik příležitostí jsem nevyužila, kolik času jsem promrhala, jak moc prokrastinuju a podobně. Občas to zachází tak daleko, že se třeba chci jít vysprchovat, nebo vyčistit zuby, ale nejde to. Vší silou se snažím zvednout, nebo alespoň odkopat peřinu, ale nějaká neviditelná síla mě drží na matraci. Pak to většinou vzdám a poddám

se dalšímu litování. Teď na podzim to občas zajde do extrému, že se nemohu z postele dostat ani ráno, tak prostě nejdu do školy. 

Škola začala asi před dvěma týdny a já tam zatím nebyla. Musím přiznat, že první tři dny jsem byla nemocná, ale teď už se prostě jen nedokážu obléci, umýt a ani dojít pro jídlo. Své měsíční kapesné jsem už utratila za rozvážku jídla, abych nemusela chodit nakupovat. Po celou dobu jsem se ještě ani pořádně nevysprchovala, ani nevyčistila zuby. Někdy mi dělá problém jít čůrat. Prostě to držím do poslední chvíle, až skoro cítím, jak se mi napíná močový měchýř a pak teda vstanu a jdu na záchod. 

Cítím se jako troska. Chodím po bytě zpocená, v mikině a spodním prádle. Občas ani nevím jaká je část dne, protože mám pořád zatažené rolety, takže je v bytě neustále tma. Všude se povalují odpadky, papírové tašky z fast foodů a posmrkané kapesníky, které jsem ještě neuklidila od doby, co jsem byla nemocná. 

Řežu se více než obvykle, nejraději do stehen, protože tam to nikdy nikdo neuvidí a nebolí to tolik jako na ruce. Řežu se každý den, jen tak z nudy. 

Sebepoškozovat jsem se začala hlavně pro to, aby mi ostatní dali pozornost, po které jsem vždy tolik toužila. Chtěla jsem být taky psychicky nemocná, dokud jsem si neuvědomila, že mi vlastně na názoru ostatních nezáleží. Jen na tom svém. Samozřejmě, když mi třeba ta holka začala hladit jizvy a já z ní vycítila ten zájem, uspokojilo mě to. Když lidé v konverzaci vypíchnuli mé jizvy, nebo když mi věnovali pohrdavé, nebo naopak smutné pohledy, vždy mě to zahřálo u srdce.