Mladík masturboval před studentkami

„Už přivezli noviny,“ prohodila máma, když mému postiženému bratrovi vyměňovala pleny.

Z jakéhosi rozmaru jsem se toho sobotního rána hned nabídl, že pro denní tisk dojdu, přestože mě příšerně bolela hlava.

Vyšel jsem na dvůr a odtud na rozsáhlé travnaté prostranství před naším domem, kde se po starodávném způsobu říká „na drahách“, kteréžto pomístní jméno kdysi označovalo obecní pastvinu.

Cestou od schránky nacházející se asi v polovině „drah“, pod sloupem vysokého napětí, jsem si prohlížel s ledabylým zájmem obsah právě doručeného plátku.

Zaujal mě článek nadepsaný: MLADÍK MASTURBOVAL PŘED STUDENTKAMI.

Zatímco jsem sloupek zběžně přelétl očima jako politik v helikoptéře zaplavenou vesnici, dospěl jsem k názoru, že mladík, o kterém se zde píše, to nemá v hlavě úplně v pořádku. Podle novinové zprávy se totiž u volyňské tvrze prohlásil za Dia a chtěl pak po všech dívkách, které se mu namanuly do cesty, aby se s ním milovaly.

Přestože tuto žádost podpořil ukázkou svého „nádobíčka“, u žádné z procházejících středoškolaček nedosáhl úspěchu. Pomyslel jsem si: dokonalý dacan.

Náhle zjišťuji, že s novinami přišel i dopis se zeleným pruhem. Divím se, kde se v nich vzal. Podobné listy přece nechodí „jen tak“, bývají adresovány do „vlastních rukou výhradně jen adresáta“ a nyní jeden takový nacházím volně založený v regionálním Deníku.

Hlavou mi bleskne myšlenka, že ten dopis je určitě adresovaný mému otci, místnímu vesnickému idiotovi se spoustou dluhů, exekucí a jiných malérů. I když táta s námi v té době už mnoho let nebydlel, měl u nás stále trvalou adresu. Prohlédnu si tedy obálku lépe: ne, ten dopis je nadepsaný mým jménem!

Vidím mámu, jak mi jde vstříc, a proto úřední psaní rychle schovám do kapsy. Předám jí noviny a uklidím se do svého vlhkého pokoje, který kdysi býval prasečím chlívkem.

Když roztrhnu obálku, zjistím, že jsem obžalovaný z rouhání a svatokrádeže: prý jsem se u volyňské tvrze prohlásil Diem, nejvyšším z olympských bohů. Navíc mě žalují za obnažování a sexuální obtěžování studentek, které jsou zde jako poškozené i vypsány jmény. Vesměs se jedná o moje někdejší spolužačky ze strakonického gymplu.

Snažím se rozpomenout, jak k tomu došlo, ale v té chvíli si vůbec nejsem schopen vybavit průběh svého krátkého dosavadního života.

V hlavě se mi rojí jen nejasné myšlenky a podivně odcizené vzpomínky. Snad jsem kdysi býval pastevcem koz v oblasti řeckého Olympu, nebo jsem možná pásával ovce u nás v Kakovicích u opuštěného stavení, kterému jsme říkali „Kopencovina“. Bez úspěchu jsem se tehdy snažíval, aby ovce patřící mému otci neutíkaly až k rybníku.

Vybavuje se mi taky vzpomínka na to, jak jsem číhal v posedu u silničky dolů do Nišovic, zatímco Jakub s mámou jeli kolem na na nákup do Volyně.

Snad jsem taky stoupal po nějakých chatrných točitých schodech...

Ohlédl jsem se zpátky za svým životem a s hrůzou si uvědomil, že jediné, na co si jasně vzpomínám, je nezkrotné nadšení, se kterým jsem ve Volyni u tvrze pokřikoval na své spolužačky: „Já jsem Zeus! Já jsem Zeus!“ Zároveň s pokřikem jsem marně třepal svým odhaleným přirozením.