Oslovení

Absurdní drama

 

 

<Hra o dvou dějstvích>

 

 

 

 

OSOBY

 

Vilém 

Bohuslav 

Filip-Cecil

Adam

Bernard 

 

 

 

 

Dějství prvé o prvém dějství 

 

 

Bylo nebylo, bylo to, co nebylo. Byl park v podzimu a v něm nějací lidé. Nejspíš to byli i tito – bezmocně sdruženi pod svým subalterním, svobodným rozhodnutím. V hovoru hlasem vedeném již nějakou dobu za mého úvodu, beze mě, mezi sebou mluvili. Snad jsou na place dva, asi budou. Začali bez nás již před nějakou dobou:

 

První promlouvá menší v neladících barvách, druhý je znatelně vyšší jen v tmavě šedé. Oba promlouvají bez vousů, se strništěm na lících; vysoký s delšími vlasy, menší s kratšími a rozcuchanými.

Oba se dívají do prostoru, ne na sebe.

Prochází se.

 

 

VILÉM: Nedá se říci, že bych neporozuměl… nemohu zcela potvrdit, že bych rozuměl zcela… když se tak nad tím jeden pozastaví… tak jsem nejspíše porozuměl většině… tím, ale nechci naznačit, že by to bylo srozumitelné… jak se tady na to koukám, tak to je vcelku srozumitelné… problém tkví v srozumitelnosti formy… nelze vytknout formulaci – ta je nadmíru srozumitelná… ve výsledku je to srozumitelné… ale né úplně… spíše je to nesrozumitelné až matoucí. 

BOHUSLAV: (pokrývá hlavou) Pokud vás na tom něco zmátlo, měli bychom to zkusit objasnit. 

VILÉM: Ale ať to není příliš jasné, pak bych nemusel vidět vaši pointu.

BOHUSLAV: Pokusím se tedy o objasnění, ale zároveň vás ponechat v temnotě, nechci, aby vás mátl jas vyjasnění, takže proč rušit klídek ve stínu.

VILÉM: No jo, jen ať se ale nejedná o přes přílišné přítmí, mohla by se mi pak z toho rozmotat hlava.

BOHUSLAV: Myslím, že to poněkud zamotáváte, domluvili jsme se na objasnění, tak svítilno sviť.

 

Bohuslav, mírně skloněný, něco Vilémovi pošuškává s entuziasmem a tlumeným nadšením, pak znuděně. Vilém přitakává, ale najednou se tváří zmateně.

 

VILÉM: Ne, tak prudce ještě mi vypálíte zrak, uberte na té víc než jasné temnotě.

BOHUSLAV: Vždyť se nejedná o temno, pokud vás to osvítí.

VILÉM: (již mluví na Bohuslava místo do prostoru) Jak si tím můžete být jist? Jediné, co lze s jistotou, například o vás, říct je, že mi svítíte baterkou do očí a ve stejný čas slyším něčí hlas, ale jestli váš?

BOHUSLAV: (čelem k Vilémovi) Nejedná se o žádnou baterku, důvtip mého ducha není vsazen do žádné tělesné schránky.

VILÉM: Vždyť se váš duch vzduchem neline, do těla vám jej vsadili, příteli.

BOHUSLAV: To je jen zdání, zajisté však jen mé, jako veškerá realita mého fanfasmá. Kdyby můj duch ustál, vše by pominulo a já také, vlastně jen má představa mě, však Já. Ale jak vidíte, můj duch neustojí ustání ve stání.

VILÉM: (opět do prostoru) Jak si tím můžete být, tak jist, například síla vůle mého ducha je jistě silnější té vaší: Než jste tadyhle do parku došel, obešel jsem každý strom a nařídil mu, aby zůstal na svém místě a ony; ať už navzdory své přirozenosti, či ne; poslušně uposlechly – tamhle tam…

(ukáže doprava na vrbu)

například tamhle ta vrba se mi od mého příchodu do parku pouze klaní.

BOHUSLAV: (opět do prostoru) Jen zdání příteli, to vše je jen dík moci mé nezměrné mysli, ne že by se nedala změřit, ale i to by bylo zdání.

VILÉM: Ta vaše baterka oslepila i vašeho ducha, příteli.

BOHUSLAV: Hovno baterka, důvtip ducha, příteli. Ale proč tohle vše o stromu či kamenu?

VILÉM: Váš duch se asi dovtípil, jelikož jsme se zase zamotali.

 

Nepřirozeně se oba rozesmějí, pauza.

 

VILÉM: Nedávno jsme se s jedním přítelem zamotali v povaze našeho hovoru a---

BOHUSLAV: (skáče Vilémovi do řeči) Nebojte, slibuju, že se do toho nebudu plést.

VILÉM: Já jsem vás chtěl ale požádat, jestli byste mi s tím nepomohl.

BOHUSLAV: Já už jsem ale slíbil, že se do toho nebudu plést. A sliby se mají přece plnit.

 

Pauza, zadívají se na lešení hospůdky v parku, ze kterého spadnul kbelík na chodník.

 

VILÉM: (zamyšleně) Když zedník staví dům, tak to dělá na místě stavby, kde dům chybí.

BOHUSLAV: Jak zedník pracuje, tak vám chybí dům.

VILÉM: Na každém zrnku pravdy je něco pravdivého…

 

Pauza.

Tak jako šelma při lovu, pokradmu, přikrčeně, důmyslně napne své svalnaté končetiny a s každým krokem chystá se lapit svou kořist, nepřicházel k nim známý pocestný, podobající se ztracenému turistovi.

 

(přichází Filip-Cecil)

VILÉM, BOHUSLAV: (společně) Ahoj!

FILIP: (trpce) Tak se nejmenuji. 

 

Vilém s Bohuslavem mají před následující replikou tázavý pohled, s údivem v obočí.

 

BOHUSLAV: Jak se tedy jmenuješ?

FILIP: (důrazně) Filip.

BOHUSLAV: (dobrácky) Připomínáš nám spíše Cecila.

FILIP: A jak vypadá Cecil?

BOHUSLAV: Jako Filip s tvými rysy.

VILÉM: (uklidňujícím tónem, aby pocestný nezvyšoval hlas) Cecile pro nás budeš vždycky Cecil, nemusíš se obávat, že bychom si to pletli.

CECIL: (zmateně na ně pohlíží)

(udiveně) Kolik je hodin?

BOHUSLAV: Za pět minut půl osmé.

VILÉM: (přátelsky) On se ptal, kolik je teď, ne za pět minut.

(sebejistě) Ve Francii je dvanáct dvacet šest.

CECIL: (polo zmateně) To mi nějak nesedí, myslím, že se budu řídit spíše tím prvním časem.

VILÉM: Jak je libo, za čtyři minuty bude platný.

BOHUSLAV: (pobaveně) Co je mu po Francii?

VILÉM: Ptal se, kolik je hodin, jak mám vědět, kde to chce vědět?

CECIL: No, já bych už raději šel.

(vyčítavě) Neměli byste, ale neznámým tykat.

(zůstává)

BOHUSLAV: Však my si vykáme.

VILÉM: Cecil to asi myslel jako do budoucna, na cizí.

CECIL: (uraženým tónem) Mě ste tykali.

VILÉM: (uklidňujícně) Samozřejmě, nechtěli bychom tě vystrašit, takoví plaší pocestní jako ty by se pak snad ani nezeptali na cestu.

CECIL: (zmateně) Ptal jsem se na čas.

VILÉM: Jestli jde o prostorovou nebo časovou souřadnici, už je vcelku jedno, ne?

BOHUSLAV: No, někdy před první republikou to bylo jedno i jednomu Albínovi.

VILÉM: Albertovi.

BOHUSLAV: I tomu.

CECIL: (v koncích) Já jsem z vás jelen.

BOHUSLAV, VILÉM: (naráz) Ó Aktaióne náš!

 

Vilém s Bohuslavem se nepřirozeně rozesmějí.

 

CECIL: (rezignuje) Nechápu, na shledanou.

(odchází)

VILÉM: (volá na rozloučenou) Cecile!

BOHUSLAV: Ahoj!

VILÉM: (opravně) Tak se prý nejmenuje.

BOHUSLAV: (volá znova) Cecile!

 

Pauza.

 

VILÉM: Jsou to blázni ti výletníci.

BOHUSLAV: Začne to výletníky, a kde to skončí, u turistů?

VILÉM: Toho se snad nedožijem.

BOHUSLAV: Asi pozdě.

VILÉM: Vždyť je ráno.

BOHUSLAV: Je, jen ne tady.

VILÉM: (poslední samohlásku polyká, zní jako „y“ s nádechem „e“) A kdy?

BOHUSLAV: Proč ne v Číně?

VILÉM: Lidové nebo republice?

BOHUSLAV: Třeba.

 

Chvíle ticha, Vilém mění téma. Oba mluví opět do prostoru, jen chvílemi se na sebe podívají.

 

VILÉM: Však on se vrátí. Taky už na něj čekáme pod čtyři hodiny.

BOHUSLAV: Spíše tak devět set sekund.

VILÉM: Vždyť jo, pod čtyři hodiny… třináct tisíc vteřin sem, třináct tisíc vteřin tam…

 

Pauza, vzhlíží k oblakům.

 

BOHUSLAV: (s povzdechem) Tak se mi zdá, že je pravda relativní, vždyť to vidíte, jak všichni neustále mění názor. Paradigma není paradigma, vteřina není, co sekunda.

VILÉM: (dobrácky, odporuje) Pravda je stále stejná, žádný člověk se ještě nezmýlil. Nenechte se klamat, i když to snad ani není možné. Pokaždé když se zdá, že se někdo zmýlil, tak pouze Bůh změnil svět. Všichni mají neustále pravdu, ale Bůh nás přesouvá z jednoho světa do druhého, kde je již pravdivé něco jiného. Bohužel si těch změn nevšímáme, a proto chybujeme.

BOHUSLAV: A proč, bych to asi tak dělal?

VILÉM: (vlídně) Cesty vašeho volného času jsou nevyzpytatelné, ale Bůh snad mění svět kvůli nutnosti své přirozenosti. V jeho moci, vůli i mysli je nekonečno možných stavů světa, a proto ho neustále upravuje a mění, tím přitakává své vůli možností. Proto před mnoha a mnoha světy snad opravdu existoval Ježíš z Nazaretu, ale v tomto světě již není ani kouzelníkem, ani kejklířem.

BOHUSLAV: (hravě) Co myslíte, jsme už ve světě, kde váš výrok už neplatí?

VILÉM: (k nebi) I to je možné, kdybyste nám dal jen znamení. 

(zdvihne ruku k nebi, jako by jej chtěl chytit a strčit do kapsy)

BOHUSLAV: (dobrácky) Zvážím a třeba, když se mi zachce, se z vás stane i mučedník.

VILÉM: (opravuje Bohuslava) Bůh nechce, Bůh musí. Vůle Boží je tak mocná, že se z možnosti stává nutnost, proto snad i tolik světů…

BOHUSLAV: (zasněně) Preferoval bych spíše Bohyni, asi ji s novou obměnou zavedu…

VILÉM: Zjištění, že správný překlad z řečtiny měla být ona a Ježíš, Mesiáška---

BOHUSLAV: (skáče Vilémovi do řeči) Druhý, nebo ta samá?

VILÉM: Možná bratr, ale zjištění, že Ježíš---

BOHUSLAV: (opět ruší) Takže ten.

VILÉM: (nenechá se rušit) I on,

byl celou dobu žena, ale lidi tehdy nevěřili, že by mohla být žena vzdělaná ve „východní“ filosofii, tak předpokládali, že je muž. 

BOHUSLAV: Zajímavé paradigma.

VILÉM: Ještě… ale kdoví jestli.

BOHUSLAV: Je pravda, že jsem se ho, ani ji na identifikaci neptal.

VILÉM: Může se i podobat, jen jestli měla alespoň správné písmenko v občance.

BOHUSLAV: (andělsky) To jste řekl přiměřeně, Viléme.

 

Chvíle ticha.

 

BOHUSLAV: (zamýšlí se, než promluví) Jediný rozdíl mezi mnou a mými obdivovateli je v tom, že Já vím, kdo jsem, tedy Já. Zatímco oni mě oslovují pouze vágními termíny, i když božími. (pauza)

Ovšem společně musíme přijít na to, jak jsem to myslel. Zdá se mi, že jsem chtěl nezaujatě posoudit své dílo, a proto jsem teď jeho součástí, však ale…

VILÉM: (s úšklebkem) Mé cesty jsou nevyzpytatelné.

BOHUSLAV: (hravě, vztahovačně) Mluvíme o mně.

(zasněně) Stále, ale nevím, proč jsem tvořil své napodobovatele, kteří si myslí, že jsou Bohy přítomnosti a jako děti překřikují kritiku, aby neslyšely a nemusely poslouchat. 

(sklesle) Drze mě hanbí tak hanbou naivity.

VILÉM: (dá mu ruku na rameno)

(důvěrně) Život je boj a my jsme pacifisté.

 

Bohuslav se ztrácí v myšlenkách. Vilém pozoruje oblohu, pak mění téma.

 

VILÉM: Nevím, jestli ji znáte, ale Agatha Christie má jednu takovou postavu, kterou lidé často vyslovují špatně, teď jste ji byl podobný. Znalci však ví, že se jmenuje Herakles Pierot. A teď to víte i vy.

BOHUSLAV: (s jiskrou v oku) Tak Já se taky podělím o zajímavost. – Věc, co ve škole moc neučí, je, že evoluce se dá nejlépe mapovat skrze historii, proto můžeme s klidným srdcem říct, že – Lidem se vyvinul hudební sluch až v osmdesátkách, to dotvrzuje fakt, že skutečná hudba začala vznikat až v polovině osmdesátých let. 

VILÉM: (spráskne rukama) Svatá tautologická pravda. 

Ale, co klasická hudba, tu snad popřít nechcete.

BOHUSLAV: (osobitě) Jistě ta vznikla někdy v dřívějších osmdesátkách, no ale to se lidem vyvinul skladební sluch. V dobách minulých se skládaly skladby, hudba nehrála. 

Vilém: (satiricky) Mluvě o nahluchlých…

 

Na scénu přijde Adam. Obyčejný člověk v lidských šatech, oblečený ve starším a obnošeném oblečení, které má o velikosti větší, ale barevně k němu sedí, oděv je velice tmavé barvy. Všichni tři komunikují spíše spolu než s prostorem.

 

(přichází Adam)

ADAM: Chcete slyšet příběh?

VILÉM: Mluv. BOHUSLAV: Ach jo.

ADAM: Nevadí, že bude lidský?

BOHUSLAV: (satiricky) Na jiný bychom teď asi ani neměli náladu.

VILÉM: Klidně, ať je i člověk jeho formou.

ADAM: Tak, tedy, „LIDSKÝ PŘÍBĚH“: 

(důvěrně) Byl čas včerejšího lidského věku a já stál v lidském obydlí v přelidněné frontě v kamenné lidské super-tržnici, supermarketu. Můj lidský dech kdysi teplal a chladl, ovšem po vstupu jen lidskými dechy teplal a teplal, to mi lidé vydýchávali pro lidi dýchatelný vzduch a já se musel smutně, ale lidsky dělit. Kráčel jsem po tvrdé lidské podlaze, lidskými svými kroky vpřed, abych si já, člověk, mohl pořídit zlidštělé komodity. Jen pět lidí mě dělilo od člověka, prodavače; když v tom se mé lidské zřítelnice nenadály a předběhl mě člověk. Přistoupil k jiné člověčici přede mnou, ve frontě, bez lidského studu, či lidské slušnosti. A já jej znal, byl to člověk. Nepozdravil, nevšímal si lidí, krom člověka a člověk jemu necizí, byl cizí. Toť strast lidských osudů; můj člověk se nepřipomínal, neupozornil na člověka, na sebe; lidsky jsem čekal v řadě a člověk přede mnou si nevšímal lidí v hloučku lidí.

 

BOHUSLAV: (pobaveně) Nebyl o mně?

VILÉM: (poklidně) Ne, o člověku.

BOHUSLAV: No a co jsme já?

ADAM: Třeba člověk. Ale jak si být jistý?

BOHUSLAV: Veškerenstvo je i člověkem.

ADAM: Buď, jak buď bylo to o člověku a třeba i o vás.

BOHUSLAV: Pokud o jsoucím, pak i o mě.

VILÉM: Jsoucnem je i ne-člověk.

BOHUSLAV: Kdo to napsal?

VILÉM: Nejspíš nějaký člověk. ADAM: Člověk. 

BOHUSLAV: To nebudu já.

VILÉM: Člověk, anebo To?

 

Chvíle ticha.

 

ADAM: No nic, zapomněl jsem s příchodem pozdravit:

(teatrálně) Mé jméno je Adam, ale přátelé mi říkají Adame, můžeme si klidně i vykat. 

(podává ruku)

VILÉM, BOHUSLAV: (společně, sklesle) My víme.

(ignorují jej)

ADAM: (rozhodně) No nic musím jít, tak jindy.

(odchází)

VILÉM, BOHUSLAV: (jednohlasně) Jindy.

 

Odmlka. Vilém a Bohuslav chvíli mlčí, pak vzhlíží k obloze.

 

BOHUSLAV: Z nebe spadne meteorit a vyhladí všechen život na Zemi.

VILÉM: Kdy?

BOHUSLAV: Ještě jsem se nerozmyslel.

VILÉM: Budu čekat.

BOHUSLAV: Nečekej.

VILÉM: Proč?

BOHUSLAV: Dříve, než za pět set let jej nesešlu.

VILÉM: Škoda, a proč ne?

BOHUSLAV: Každá revoluční myšlenka musí dozrát, jinak ji scenérie dějin nedocení. 

 

 

 

Konec prvního dějství 

 

 

 

 

Dějství druhé po prvém dějství 

 

Cesta. Vilém s Bohuslavem vyšli z parku směrem bytu Bohuslavova. Po cestě se potkávají s mrzutým Bernardem, v rozepnuté, děravé šedé mikině a ve světlých, lněných kalhotách. (Bernard má také dlouhé, ne moc udržované hnědé vlasy a bujný plnovous.)

Všichni tři jdou po staré vozovce vedle chodníku, auta neprojíždí žádná.

 

(přichází Bernard)

BOHUSLAV: (k Bernardovi) Ale co tak mrzutě?

BERNARD: Za všechno může bůh.

VILÉM: A co z toho?

BERNARD: (rozvášněně) Včera jsem dodíval poslední sérii, a tak to zkazili. Nejen, že se nám vysmívá do očí, ale ještě to drze přiznává. Války to ještě lze svést na svobodnou vůli, ale né světlo inspirace. Už když napsal portfolio tohoto světa na začátku špatně, už tehdy se nám vysmál: Napřed nám dal světlo a teprve za dva dni slunce. 

To by ještě šlo, ale on je schopen dávat celé ty série světlo k tvorbě a v poslední nám řekne, ať hledáme světlo jen u zdroje, no tak není to vůl? Rozhodl jsem se, že když on dá světlo jen, abychom si ho hledali u zdroje, který mu nepředchází tak, než přestane svou prozíravostí přehlížet sebe, neobcuju s ním.

VILÉM: Takže teď neobcuješ s Bohem?

BERNARD: Ne, má u mě pořádný černý puntík, co puntík, kaňku.

VILÉM: Ach, ta miasma boží. (rozesměje se)

 

Krátká pauza, pohlíží na sebe.

 

BERNARD: (poklidně) Přemýšleli jste někdy, proč jste tady?

VILÉM: Protože jsem sem přišel.

BERNARD: Myslel jsem existencionálně.

BOHUSLAV: Protože mí rodiče byli poněkud sobečtí, tak se usmyslili, aniž by se mě zeptali, uvést mě do tohoto světa; zatímco jsem byl sám svým rodičem.

VILÉM: (pobaveně) Než se dítě narodí, hyzdí krásu, když se narodí, štěpí lásku, rozmnožuje starosti.

BERNARD: (s úsměvem) Inu nejste-li poněkud výmluvným Irem.

VILÉM: Nápodobně.

BERNARD: Bývávalo.

Já jsem spíše přemýšlel nad něčím ve stylu: (nadsazeně) Co jsem, je to, co jsem byl a co možná budu. A to je nejspíš co v minulé přítomnosti cítím jako vidinu sebe. Zatímco v přítomnosti přítomnosti, třeba té přítomné, která se teď stává minulou, se možná i pohybuji na okraji přítomnosti budoucí. Čehož význam se stává pochopitelným skrze to, co jsem neřekl.

VILÉM: (hořkosladce) Přičemž s vámi šijí všichni svatí.

BOHUSLAV: (se satirickou trpkostí) Spíš jen jeden, a proto v minulosti, snad uvidíte, jak tu platónská idea sama osobě ztrácí čas, co pouhý odraz idee, kterou bude v budoucnosti a tím množí ideu přítomnosti.

VILÉM: A dost! Ta vaše baterka postrádá tolik lumenů, že radši zaměřte jas ducha na to, proč jsme se měli sejít ať projednáme i to, co jsme neprojednali – Když už na jiném místě.

BERNARD: (lišácky) Vstoupí-li dnes odpoledne Vilém na chodník, potká kakabus na jeho prahu.

VILÉM: (pobaveně) A kam jdete, že máte se mnou cestu?

 

Všichni tři se s vážným výrazem ve tváři rozesmějí.

 

BERNARD: Místo objímání trávy a stromů, bychom se měli dotýkat betonu a domů. Není nic důležitějšího než se sžít se svou kulturou. 

VILÉM: Realita je občas více šokující než skutečnost.

BOHUSLAV: Hoax, ale pravdivý.

BERNARD: (důvěrně) Platón je prvním člověkem v dějinách pro, kterého přestává být realita skutečností…

BOHUSLAV: Asi měl Marx pravdu, když tvrdil, že vyobrazením skutečnosti ztrácí filosofie půdu pro svou vlastní existenci.

VILÉM: Jak vás, tak poslouchám, tak se mi zdá, že smysl je jen chimérou smyslovosti.

BOHUSLAV: (s hravým povzdechem) Je mnoho myslí, ale jen pár myslí.

VILÉM: (zanechává vykání, je roznícen) Kdyby si jen jak Sokrates přestal být hlava děravá a radši se rozpomněl na ideu, o které jsme chtěli hovořit.

 

Bohuslav se chvíli pousmívá a spolu s Bernardem také zanechávají vykání, věří, že již vyhráli „vykací hru“.

 

BERNARD: Co můžeš udělat zítra neodkládej na dnešek.

VILÉM: Na tom jsme se, ale domlouvali už včera.

BERNARD: Cos mohl udělat včera taky neodkládej na dnešek, zatěžoval bys vyspělejšího člověka.

BOHUSLAV: (spráskne rukama) Realita se stala skutečností!

VILÉM: (rezignuje) Moudrost vás vždy následovala a vy jste se nikdy nevzdávali náskoku.

 

Krátká pauza, všichni tři se pousmívají, mlčí.

 

BERNARD: Tak dobře, já bych raději měl dva, maximálně více přátel. Tak, co řešíme?

VILÉM: Né tak dávno jsme řešili---

BOHUSLAV: (skáče Vilémovi do řeči) Nezapomeň, že historie je to, co není.

VILÉM: Taky jsme to teď řešit přestali.

BERNARD: (nadšeně) Skvělé, změňme tedy téma.

VILÉM: Ok, já to kašlu.

BERNARD: (dobrácky) Problém, kterému musí čelit člověk, jehož jas mysli je jasnější jasu vědění, je, že jen temnota je pak jeho útočištěm.

BOHUSLAV: (zadívaný na lešení kavárničky podél cesty naproti) Hele, jaký je rozdíl mezi dvojsklem a trojsklem?

VILÉM: Asi jedno sklo.

BERNARD: Podobá se.

 

Vilém to vzdal se snahou vyřešit to, co chtěli řešit, Bohuslav se po cestě k sobě do bytu dobře baví s Bernardem, v doprovodu Viléma.

 

BOHUSLAV: (k Bernardovi) Předevčírem si mi sliboval platónskou interpretaci Doriana Graye.

BERNARD: (s nadšením) Malém bych zapomněl, ale za chvíli budu muset jít, tak stručně: 

Koncept obrazu, který přebere stárnutí a další nepříjemnosti za Doriana Graye se může zdát podivný, ba magický, ale dává naprostý smysl, pokud si na to přivoláme vousatého Platóna:

(energičtěji) Když si malíř Basil domaloval obraz Doriana Graye, tak se ten obraz stal mnohem přesnějším vyobrazením idee Doriana Graye, samotné o sobě, více než jeho vlastní osoba, natolik, že realita se raději začala vztahovat k obrazu nežli k Dorianovi.

(klade důrazy na „proto“) Proto obraz stárnul a měnil se namísto Doriana. Proto pak Dorian začal být více a více zatrpklý, protože sám cítil, že přestává být čím dál tím více skutečným a autentickým Dorianem; tehdy byl ten opravdu skutečný a autentický Dorian, onen Dorian v obraze, jelikož se blíže podobal idei Doriana o sobě. Proto si ten obraz Dorian tak škudlil, jelikož cítil, že ten obraz je jeho vlastní podstata, ba co více, že ten obraz má blíže k jeho vlastní podstatě než on sám, a to zničilo jeho ducha. Jeho duše přestávala být jeho tím více, čím déle se obraz přibližoval idei Doriana, o sobě, blíže než sám Dorian; proto musel obraz nakonec zničit, jelikož obraz ničil jeho osobní bytí; jeho propojení s vlastní podstatou, s jeho vlastní ideou o sobě. Proto můžeme říci, že daný obraz požíral jeho život a leptal jej tam, kde to nejvíce bolí – v jeho podstatě, jeho ideii. Dorian se odcizil idei sebe sama. 

(umírněně, satiricky) Navíc jsme nikdy neslyšeli o tom, jak to měl Dorian od obrazu s vyměšováním, ALE NECHTĚL BYCH SNAD SPEKULOVAT. 

(loučí se) No nic už se od vás musím odloučit, ale pamatujte, že vypravěč Doriana Graye byl na straně Platóna, aniž by o tom věděl. 

(zůstává)

BOHUSLAV: (ujišťuje se) Takže, když Dorian probodl obraz, zničil tak nejlepší možnou podobnost s vlastní ideou, a proto se realita opět začala vztahovat k němu samému – tedy k bývalé druhé nejlepší podobnosti?

BERNARD: (energicky) No jasně, obraz se stal méně Dorianem než Dorian sám, tedy realita probodnutí se vztáhla z obrazu zpět k Dorianovi; který sice umírá, ale opět jako to, co je nejblíže idei Doriana o sobě namísto, aby navěky žil jako nedokonalá napodobenina obrazné napodobeniny idee Doriana Graye.

(opět se loučí) No nic tady se s vámi musím skutečně rozloučit, mějte se.

(odchází)

BOHUSLAV, VILÉM: (naráz, nejde poznat, kdo říká co) Měj se. Čau.

 

Oba pospolu ještě chvíli kráčí po cestě, než společně vejdou do vchodu paneláku. Bohuslav nastupuje do výtahu.

 

VILÉM: (před výtahem) Kdy se zase sejdem?

BOHUSLAV: (ve výtahu) V neděli.

VILÉM: Kterou neděli?

BOHUSLAV: Tu po sobotě.

 

Dveře výtahu se zavřou, rozjedou.

 

 

 

 

Konec

 

 

 

 

PODĚKOVÁNÍ:

 

Některé z použitých částí dialogů jsou převzaty, nebo silně inspirovaný dialogy mých spolužáků a přátel z gymnázia, kteří se buď méně, nebo více než půl roku snažili vést společné debaty v duchu absurdního dramatu: Velký dík patří Alexandru Blachovskému, Viktoru Šlosárkovi a také Filipu Kučerovi!

 

---