Padlý

Napsáno před časem, na základě naprostého zhnusení. 

Nejmenovaná moderátorka se svým publikem dovádí na obrazovkách televizorů.
Hrůza debat, řízených touto ženou, která se většinou snaží, vyrobit za každou cenu senzaci, je zakleta v nezvládnutí svoji profese.
Důsledkem bývá hádka zúčastněných, připomínající hádku trhovců o vlastnictví uprchlé husy.
Ale fuj, fuj. Jistě bys to nedokázal lépe!
Inu, obávám se, že dokázal.
Ale o to nejde, jen jsem si musel trochu šťouchnout.

Tentokrát byla tématem účast našich vojáků v zahraničních válkách.
Tedy, zase fuj!
Chtěl jsem samozřejmě napsat novořečí, misích.
Hovor se zmítal kolem statečnosti.
Ponechám také otázku statečnosti stranou.
Nicméně vojáci nacistického Německa ji na frontách projevovali také. Vnímám ale jako obrovské štěstí, vykoupené z velké části životy těch, na které doba žádá plivat, že svůj boj nakonec prohráli.
Také se mluvilo o naší, tentokrát bojující, námezdní armádě jako takové.
Středověký verbíř opilému vesnickému chasníkovi v šenku tvrdil, jak praví klasik, že život vojenský je život veselý.
Většinou to bylo a je jinak.

A to je věc, o které se zmínit chci.
Voják ve válce musí počítat se smrtí.
Je to tak, jak konstatoval jeden z hodně neomalených jednodušších "diskutujících".
Je to tak, a i když se pravdy nebojím, matce padlého bych to říct nedokázal.