Pohádka z Jeseníků

Nikdy jsem toho moc nenamluvil.

Vlastně nikdy jsem neřekl ani slovo

a přesto bych Vám teď chtěl vyprávět jako za úplňku svým druhům. Snad mi budete chtít rozumět.

 

To dobré co máš, dej druhým

 

Ten příběh se stal před mnoha lety. Tenkrát ještě byly lesy hustší, zimy mrazivější a lidé pokornější. Je to tak dávno, že občas přemýšlím, zda se věci opravdu takto udály, jestli nejsou jen výplodem mé fantazie nebo nějakým hodně starým snem. Přesto dokud ten příběh nosím v sobě. Dokud ho má slabá paměť nenechala odejít, musím vám ho vyprávět.

Nejdřív bych Vám měl představit pana Lamberta. To on byl mým zachráncem a jediným člověkem, kterého jsem se nebál. Vzal mě pod svou střechu, když jsem zůstal sám. Tenkrát jsem bloudil lesem, potom co mi vesničané vzali maminku a odvedli ji kamsi za své chudé domy. Prý se báli o svá stáda. V té době jsem byl ještě příliš mladý a ničemu z toho nerozuměl. Maminku jsem pak dlouho neviděl. 

Myslím, že pan Lambert nechtěl být sám, proto mě přijal k sobě. Tehdy žil ve svém domě teprve krátce a s nikým ze vsi se nepřátelil. Věděl jsem o něm jen to, že umí léčit lidi a že si ho za to vesničané velmi považují. Nikdo z nich by si na mě v jeho přítomnosti nic nedovolil. Říkal mi „Vlčí kluku“ a někdy jen „Kluku“. Našli jsme se navzájem. 

Byl konec léta a obloha čistá bez mraků. Stíny stromů se prodlužovaly, ale já jsem se jich už nebál. Začal jsem znovu žít. Zase jsem cítil to milé hřejivé teplo ve své hrudi jako dřív. Pan Lambert se ale trápil. Sedával dlouho před domem, mlčel a pozoroval krajinu. Nejspíš nad něčím přemýšlel a nedokázal si s tím poradit. Nerozuměl jsem jeho smutku a přál si, aby se usmál. V těch chvílích jsem si k němu přisedal a doufal, že snad jednou bude šťastný jako já. 

Našel jsem domov. Dům pana Lamberta stál osaměle nedaleko vesnice. Nikdo k nám nechodil a já byl rád. Bylo to to pravé místo pro dva utečence. Útočiště dvou tak odlišných společníků. Pan Lambert se mnou ze začátku mluvil jen velmi málo, to se později změnilo. O své minulosti ale mlčel. Jako kdyby se zařekl, že se už neubude vracet. Nejspíš i on měl uvnitř sebe nějaké jizvy, já však byl tím nejtišším společníkem. Měl jsem rád jeho vyprávění a nikdy ho nepřerušoval.

Byl jiný, než lidi, jak jsem je znal. Dokázal poslouchat. Snažil se najít cestu k porozumění stejně jako já, ale i přestože znal lidské nemoci, dokázal ošetřit bolestivé rány, v labyrintu lidské mysli se ztrácel. To mě mátlo. Nejspíš je lidská duše ještě daleko složitější, než jsem si myslel, když ji ani lékař nedokáže pochopit. Pan Lambert věřil, že je potřeba v sobě najít to dobré a dát to ostatním. Říkal, že je to jediný správný přístup ke světu okolo. Ani nepočítal s žádnou odměnou za takové počínání. Šlo jen o to rozdávání. Proč? Proč bych měl dávat to dobré, co mám, někomu cizímu? Navíc jsem ani nedokázal rozlišit, co se dá nazvat dobrem. Dobro je prý laskavé. Je to něco, co ostatním pomůže, dodá naději, chuť žít, usmát se a často nestojí vůbec nic. Snažil jsem se, abych si takové věci z jeho povídání zapamatoval.

Byl šťastný? Někdy mi připadalo, že všechno své dobro rozdal, že mu už nezbývá. Nejvíc unavený býval, když se vracel z pochůzek po vsi, kam se vypravoval léčit lidi. Jednalo se sice prý jen o maličkosti, ale z každé takové návštěvy byl vždy zcela vyčerpaný.

 

Smíření je milost

 

Jednoho dne mi pan Lambert vyprávěl, že ve vsi zemřela mladá žena. Na jejím těle nerozpoznal příznak nemoci, přesto prý byla zcela odevzdaná a chyběla jí vůle žít. Jako by z její duše do těla prorostla neviditelná pavučina. Jako by její život dusila zlá myšlenka. Nechtěla se uzdravit a lékaře odmítala. Tenkrát jsem poprvé slyšel slovo milost a nerozuměl jsem mu. Pan Lambert na mně viděl, že jsem zmatený a jednoduše mi vysvětlil, že milost je smíření.

Ležel jsem pak v trávě a pozoroval mraky. Říkal jsem si. Život je přece tak krásný! Po tom, co jsem zažil, si ještě více dokážu vážit šťastných dnů. I když se děje něco špatného, stojí za to vydržet, přečkat zlé a znovu žít. Alespoň se pokusit hledat své štěstí. Kdo ví, může čekat velmi blízko. Skřípal jsem zuby. Milost je smíření. Smíření je milost.... smíření je blbost! Byl jsem ještě příliš mladý.

Občas jsem pak na ženu, která se smířila se svým osudem myslel a přemýšlel nad tím, jaký asi byl její příběh. Po čase se z mé mysli vytratila. Byl už pozdní podzim, ale stále bylo teplé počasí. Dny se draly z ranních mlh. Listí stromů se v nízkém světle slunce barvilo do nejrůznějších odstínů žluté. Navečer pak v červáncích země ztemněla a za chladných nocí chystala vše ke spánku.

Pan Lambert chodíval do vesnice častěji a vždy se vracel s výslužkou. Někdy přinesl uzené maso, jindy brambory nebo zeleninu. Občas dostal nějaké peníze. Chodili jsme sbírat ořechy, houby a vše, co nám příroda chtěla dát. Měli jsme se dobře. Rád bych ten čas vrátil. Myslím, že nám nic nechybělo. Tedy mně nic nechybělo.

Pak se to stalo. Jedno z děvčat ze vsi se ztratilo. Nejspíš kdesi v lesích v údolí pod vesnici, alespoň tak to tvrdili její sousedé. Z maminčina vyprávění jsem si pamatoval, že v údolí je hluboká rokle s potokem, který mizí kdesi v zemi. Nikdy jsem nic takového neviděl, nesměl jsem se tam jít podívat, maminka se o mě bála.

Muži z vesnice se vypravili dívku hledat. Šli ještě toho dne, pak následující dva dny, ale děvče nenašli. Pan Lambert byl pokaždé s nimi a já musel zůstat doma. Když se pán vrátil, vyprávěl, že dívka, která tenkrát odmítla jeho pomoc, ta která v jakémsi zármutku zemřela, že i ona byla několik dní mimo vesnici. Také ji hledali a také ji nenašli. Jednoho dne se zkrátka vrátila, ale už z ní byl jiný člověk.

Toho večera pan Lambert rozhodl, že dívku musíme najít my dva.

 

Nestůj, minulost se nevrátí

 

Vyrazili jsme brzy ráno. Údolí se ještě nezbavilo ranní mlhy. Siluety stromů se zvláštně kymácely a všude bylo naprosté ticho. Tento les byl pro mě stále děsivý. V jednu chvíli jsem měl pocit, jako bych se vrátil v čase. Opět jsem viděl maminčinu siluetu a jako bych znovu slyšel, jak říká: schovej se! Lehni si na zem! Tebe nenajdou. Mlha se převalila a pak jsem viděl její tvář. Smála se na mě. Vesele mrkla. Maminko!

Ani jsem si neuvědomil, že jsem zůstal stát. Pan Lambert si všiml, že nejsem ve své kůži, myslím, že pochopil, co se se mnou děje. Vrátil se ke mně, položil mi ruku za krk a řekl: „Někde tady jsem tě tenkrát našel a jsem rád. Jsi můj přítel.“

Pokračovali jsme v hledání. Klesali jsme stále hlouběji do rokle. Mlha zde byla čím dál hustší. Už bylo slyšet i burácení potoka. Musel už být velmi blízko, ale dosud nebyl vidět. Vzpomínky jsem ze své mysli nedokázal setřást. Znovu jsem měl pocit, že jsem ztracený, bloudím v kruzích a nemám, čeho bych se zachytil. Možná, že každý, kdo hledá, je ztracený.

Konečně jsme došli k břehu potoka. Byl jsem překvapený, totiž byla to spíš řeka a její proud byl velmi silný. Má mysl byla už velmi zjitřená, a i když se nerad přiznávám, dostal jsem strach. Voda se hrnula přes balvany, táhla silné větve, burácela a její hlas byl výhružný. Pan Lambert zůstal stát, zřejmě přemýšlel, kudy jít dál. Za chvíli jsme se vypravili po proudu řeky ke skaliskům. Překračovali jsme veliké balvany a kořeny stromů omleté vodou. Na jednom z kamenitých kopců se pan Lambert znovu zastavil a cosi pozoroval. Snažil jsem se najít místo, kam míří jeho zrak a pak jsem to spatřil. Ve skále byla díra a v ní mizela řeka. Padala přímo do země otvorem, ze kterého stoupala pára. Když jsme přišli k místu, kde se řeka propadala, bylo vidět, že v otvoru uvízl kmen stromu. Kmen ležel šikmo a strhával tak proud vody k jedné straně. Na druhé straně bylo vidět několik kamenů, po kterých by se dalo sestoupit níže jako po schodech. Napadlo mě, že pan Lambert bude chtít jít do jeskyně. Určitě si říkal, že je to to poslední místo, kde by mohla ztracená dívka být. Lidé z vesnice prohledali celý les, ale do propadání se určitě nikdo z nich neodvážil.

Pan Lambert si okolo pasu uvázal lano. Druhý konec uvázal okolo kmenu stromu, který stál vedle a začal pomalu sestupovat. Bylo vidět, že kameny pod jeho podrážkami kloužou. Dával si pozor, aby neupadl a naplaveným pískem sdíral kluzký povrch kamenů. Pak směrem ke mně natáhl paže a zavolal: „Skoč!“ Věřil jsem mu a skočil.  Zůstal jsem stát a pan Lambert pokračoval hlouběji. Tímto způsobem jsme sešli až do ohromného dómu uvnitř země. A byl doslova krásný. Poté co pan Lambert rozžehl lampu, zůstal jsem v úžasu stát. Potok se ztrácel kdesi v puklině pod námi a my už pokračovali bez lana. Pořád jsem si musel prohlížet ten obrovský prostor a nádhernou výzdobu z bělostných kamenů. Taková krása! Nikdy jsem nic podobného neviděl. Ve vzduchu ale bylo cosi znepokojujícího. Zatím jsem to nedokázal pojmenovat, ale zcela určitě jsme zde nebyli sami. Opouštěli jsme velký dóm. Jediná cesta se náhle zužovala a směřovala dolů. Pan Lambert šel přede mnou, tak jsem viděl jen jeho černou siluetu a oblouk světla. Všude kapala voda a bylo zde cosi cítit. Připomínalo mi to ztrouchnivělé dřevo nebo srst nějakého zvířete. Napadlo mě, že tato jeskyně je něčí nora, že se vkrádáme do cizího obydlí a nejspíš jdeme do pasti. V tu chvíli jsem se znovu podíval na strop chodby a tam jsem spatřil hustou síť vláken. Byly to silné pavučiny, které se táhly celou chodbou a mizely kdesi ve tmě. Pan Lambert si jich nevšiml a já nevěděl, jak mu o nich říct.

Cesta ústila do dalšího dómu, ale než jsme tam došli, pan Lambert se zastavil a poslouchal. V chodbě byl slyšet hlas dívky, která pořád dokola odříkává nějaké věty. Nerozuměl jsem jí, ale její řeč byla jakoby bez života, poklesy hlasu a nádechy se rytmicky opakovaly. Pan Lambert ještě chvíli čekal, co se bude dít. Dívka znovu odříkala svoji řeč, za námi několikrát kápla voda do kaluže, nedělo se nic. Zase jsme vyrazili. V dómu, do kterého jsme dorazili, svítilo tlumené světlo. Dívka zaujímala velmi zvláštní polohu a vůbec si našeho příchodu nevšimla. Měla skloněnou hlavu, zavřené oči a jakoby stála na kolenou. Vypadalo to, že prosí o odpuštění a do toho stále odříkávala tu zvláštní řeč, která mi nedávala smysl.

Vzpomněl jsem si na pavučiny, které jsem před chvílí viděl v chodbě a zdvihl zrak ke stropu dómu. Úplně jsem zpanikařil a vykřikl. Pan Lambert se na mě podíval a pak se také podíval vzhůru. I on zůstal úplně ohromený. Na stropě byl obrovský zámotek z pavučin a vedle něho visel stejně obrovský pavouk. Pan Lambert byl věcný, otočil se k dívce, chytil ji pod paží a pomohl ji vstát na nohy. Suchým hlasem řekl, že už ji všichni lidé z vesnice několik dní hledají. Dívka byla zmatená. Vůbec nevnímala, co jí pan Lambert povídal. Připadalo mi, že je překvapená, kde se zrovna nachází. Jako kdyby se zrovna probudila. V tom se mezi námi objevil ten obrovský pavouk. Neslyšně se spustil po pavučině za záda pana Lamberta a předníma nohama se chytil jeho zad. Zůstal jsem jak přimrazený. Pan Lambert se otočil směrem ke mně a snažil se příšeru setřást. Byl však překvapený silou pavoučích nohou a začal svádět poměrně nerovný boj. Zavolal k dívce: „Uteč! Utečte spolu!“ Vezměte si mou lampu.

Rozběhl jsem se. Dívka vzala lampu a běžela za mnou. Můj stín dopadal na zem přede mě, vůbec nic jsem neviděl, přesto jsem utíkal. Strašně jsem se bál, utíkal jsem, ani nevím jak. Vyběhl jsem i po kamenech u propadání a tam jsem se trochu uklidnil. Dál jsme běželi k vesnici. Setmělo se a začalo hustě pršet. Už jsme byli u chalup, když dívka z ničeho nic upadla a zůstala ležet. Stál jsem u ní a nevěděl, co dělat. Hlídal jsem ji a čekal, že vstane a že jí dovedu domů. Všiml si nás ale nějaký muž, hnal se k nám, cosi pokřikoval a házel po mně klacky a kameny. Byl jsem už moc unavený, utekl jsem k domu pana Lamberta. Bylo zavřeno. Dům vypadal velmi smutně a osaměle. Kde teď asi je pan Lambert? Uvidím ho ještě někdy? Pořád pršelo a ještě víc se setmělo. Takovou samotu jsem už dlouho nepocítil. Šel jsem se schovat do dřevníku a snažil se zahnat zlé myšlenky.

Probudil jsem se leknutím v noci a uviděl krásný Měsíc. Brzy bude úplněk. Snad už příští noc. Oblohou ještě táhla temná mračna, ale měsíc svou září projasnil mou mysl. Pan Lambert žije.

 

Posel úplňku

 

Musel jsem znovu usnout, když jsem se probudil, bylo světlo a země byla zase zahalená do mlhy. Vzpomněl jsem si na noční oblohu a Měsíc a nedokázal jsem rozpoznat, jestli to bylo skutečné nebo to byl jen sen. Plamínek naděje však ve mně zahořel.

Zaslechl jsem lidské hlasy. Lidé z vesnice obcházeli okolo domu a hledali pana Lamberta. Hledali mě. Musel jsem pryč. Musel jsem se vrátit do jeskyně. Zase jsem musel utíkat. Naštěstí jsem jim proklouzl a za chvíli se ztratil v mlze. Šel jsem stejnou cestou jako předchozího dne a vybavoval si, co kde pan Lambert povídal. Znovu mi v uších znělo: „Jsi můj přítel.“ Mám přítele, řekl jsem si pro sebe a už jsem si nepřipadal tak sám.

Za nedlouho jsem slyšel burácení potoka. Po včerejším dešti bylo snad ještě silnější. Zastavil jsem u jeho břehů a přemýšlel, jestli je vůbec možné dostat se do jeskyně. Jenže nic jiného nezbývalo, musel jsem se o to alespoň pokusit. Jakou by pak měl můj život smysl, kdybych nechal svého přítele jen tak zmizet.

Vstup do jeskyně byl skoro stejně zaplavený jako předchozího dne. Kmen stromu stále lámal proudy vody a na kameny tak dopadalo jen malé množství. Cesta dolů byla ale o dost nebezpečnější, než cesta nahoru z jeskyně. Dlouho jsem se nemohl odvážit. Snažil jsem se rozeznat, které kameny pan Lambert zdrsnil podrážkou boty, ale nebyl jsem si jistý. Skočil jsem. Dalo mi velkou práci, abych na malém kameni, kam jsem dopadl, našel rovnováhu. Srdce mi bušilo, až jsem měl zalehlé uši. Bylo potřeba se uklidnit a znovu se zaměřit na další kámen. Voda byla studená, ale to jsem nevnímal. Skočil jsem a už při odrazu jsem cítil, že je to špatné. Když jsem se odrazil, ujela mi po kluzkém kameni noha a já ztratil rychlost a směr. Dopadl jsem špatně. Nedokázal jsem se zachytit žádného z kamenů pod sebou. Párkrát jsem se uhodil a pak nebylo nic. Budila mě zima, ale nedokázal jsem se hnout. Jen jsem ležel a cítil hroznou zimu. Všude okolo byla jen tma a zima. Příteli, nezlob se na mě!

Maminko! Její silueta zářila jako ve světle úplňku. Napadlo mě, že je to se mnou už moc špatné a brzy přijde konec. Jenže ona tam pořád stála a klidně čekala. Pozorovala mě a z jejích očí jsem cítil klid. Už není, co ztratit. Pokusil jsem se vstát. Vstal jsem. Vše bylo jako v mlze, ale dokázal jsem jít a vnímat. Pořád na mě čekala, šel jsem tedy k ní. Ucítil jsem její dotek, a když jsem otevřel oči, stála o kus dál.

Po chvíli jsem pochopil, že mě někam vede. Cesta ještě nebyla u konce. Bylo potřeba pokračovat. Vždy jsem jen popošel za její zářící siluetou a kousek po kousku se tak dostával ze spleti temného labyrintu. Pak zůstala stát a její pohled směřoval kamsi dolů. Na ostrohu nad propastí ležel pan Lambert. Nebyl mrtvý. Odevzdaně ležel a čekal. Stěna nad ním byla příliš kolmá, aby po ní vyšplhal. Nebylo to však nemožné. Zahlédl jsem, že má u sebe lano. Nejspíš se mu nepodařilo zachytit smyčku. Dobré bylo, že do jeskyně dopadal úzký paprsek světla puklinou nad námi. Shodil jsem pár kamínků. Pan Lambert sebou škubnul, podíval nahoru a snažil se rozpoznat, kdo je shodil. Poznal mě, usmál se a zavolal: „Kluku! Tak rád tě vidím! Snad nejsi jen v mém snu. Ani nevím, jak dlouho tu už jsem? Zvládneme se odtud dostat? Pavouk už je pryč.“ a ukázal směrem dolů.

V tom tichu jsem zaslechl vzdálené hučení potoka.

Maminka nás celou dobu pozorovala, pan Lambert ji nejspíš vůbec neviděl.

„Kluku, chytej!“ Hodil mi lano zakončené smyčkou. Nechytil jsem ho. Po několikátém pokusu jsem už lano držel a hledal, kde ho uchytit. Našel jsem úzký vyčnívající kámen, smyčku jsem za něj zachytil a šel se podívat přes okraj do propasti. Pan Lambert zkoušel pevnost lana. Tvářil se spokojeně, ale vypadal zesláblý. Snad bude mít dost sil, aby po lanu vyšplhal.

 

Ať je život chvílí štěstí

 

Vzpomínám na ten moment, kdy jsem zahlédl ruce pana Lamberta, jak se zachytily za kameny nad propastí. Pak jsem uviděl jeho unavenou tvář zkřivenou námahou. Poté, co vylezl z propastí, svalil se na zem a odpočíval. Ani naše další kroky však neměly být snadné. Vyjít z jeskyně bez světla by bylo nemožné, ale dostal jsem nápad. Jeden konec lana jsem dal panu Lambertovi, druhý jsem si nechal. Moje maminka nás sledovala a pomohla nám stejným způsobem i tentokrát. Po nějaké době jsme se opět ocitli u propadání, přestože jsem byl moc rád, najednou jsem si uvědomil, že se budu muset rozloučit. Maminka se na mě dívala úplně stejně, jako když jsem ležel v mokré jeskyni. V jejím pohledu byl klid a cosi, co nedokážu pojmenovat. Přišla se rozloučit.

Venku se pomalu stmívalo. Z posledních sil jsme přidali do kroku, nechtěli jsme, aby nás tma dostihla v lese. Výstup z rokle byl dost náročný, když jsme došli do domu pana Lamberta, byla už úplná tma. Trochu jsme pojedli a šli hned spát. Tu noc se mi spalo velmi špatně. Zdály se mi sny, ve kterých se objevovali různí lidé, musel jsem řešit situace, kterým jsem nerozuměl a pak neustále někam utíkat, skrývat se. Kdosi mě pronásledoval, házel po mně kameny. Potom jsem byl uvězněný ve tmě a nemohl se pohnout. Několikrát jsem se za tu noc probudil, ujistil se, že je zde i pan Lambert a pak znovu s klidem usnul.

Ráno bylo sychravo. Ležel jsem a čekal, až se pan Lambert probudí. Byl jsem rád, že jsme zase spolu. V tu chvíli jsem si užíval to, co jsem jindy považoval za běžné. Znovu jsem přemýšlel o dobru. Přece pro každého je dobré něco jiné. Pro ty, co žijí v klamu, je dobrem pravda. Pro ty, které pravda tíží, může být útěchou milosrdná lež. Dobré je tedy to, co vyvažuje nerovnováhu. Pan Lambert vstal. Podíval se na mě a usmál se. „Kluku, vypadáš, jako bys chtěl něco říct. Víš co? Teď ti řeknu něco já. Včera jsi mi zachránil život, příteli a teď si dáme pořádnou snídani.“

V tom kdosi zabouchal. Za dveřmi byl muž z vesnice. Zaslechl jsem jen jeho hlas, jak říká:

„To je dobře pane Lamberte, že jsem vás našel. Báli jsme se, co je s vámi. Přišel jsem kvůli té dívce, je to stejné jako předtím. Vzpomínáte? Víte, ona žije jen se svou matkou. Její otec před lety zemřel při práci v lese, když na něj padl strom. Jsou teď pořád doma. Neotvírají, s nikým nemluví.“

Moc jsem jeho řeči nerozuměl. Byl dost rozrušený a zřejmě toho nikdy moc nenamluvil. Pan Lambert se začal oblékat a já čekal, jestli mě vezme s sebou. Po chvilce na mě mrknul a já věděl, že mám jít. Bylo mrazivé ráno, vzduch voněl a jinovatky ozdobily krajinu. Šli jsme na druhý konec vsi k malému domku s velkou zahradou. Když jsem to stavení spatřil, cosi se ve mně sevřelo. Asi jsem se zase začínal bát. Dům působil opuštěně a zanedbaně. Okenice, přestože sotva držely na pantech, byly zavřené. Plot místy padal do zahrady a dlouhá tráva se válela se spadeným listím po zemi.

Pan Lambert zaklepal na dveře. Nikdo neotevřel. Potom vzal za kliku, bylo zavřeno. Bez váhání do dveří kopl, ani nemusel použít velkou sílu a dveře se rozletěly na několik kusů. V tu chvíli jsem si všiml, že je rozzlobený. Šel rázně až do světnice. Všude bylo šero těžký zatuchlý vzduch. Rozpoznal jsem siluetu ženy, která sedí na židli u postele a drží za ruku dívku. Dívka v posteli vypadala jako mrtvá. Pan Lambert šel k oknům a jedno po druhém otevřel dokořán. Ženy byly stále ve stejné pozici, jakoby si ani nevšimly naší společnosti. Prohlížel jsem si starší sedící ženu. Byla velmi bledá a její tvář rozryly do hloubky vrásky. Její ruce byly hrubé kostnaté s velkými klouby. Pan Lambert sáhl dívce na čelo. Poté ji pohladil po tváři. Je možné, že jen chtěl odstranit vlas z jejího obličeje, nevím, připadalo mi, jako kdyby se zarazil, jako kdyby si něčeho všiml. Dívka pootevřela oči. V tu chvíli z ní pan Lambert strhl peřinu a přehodil ji přes pelest. Tělo dívky bylo celé pokryté pavučinami. Připadalo mi, jako kdyby ta jemná síť prorůstala z matrace do jejího oděvu a upoutala ji k lůžku. Pavučina se také táhla po ruce stařeny. Zvláštní je, že před chvílí jsem si jí vůbec nevšiml. Asi i stará paní bude spoutaná pavoučími vlákny. Pan Lambert neváhal a začal pavučiny strhávat. V tu stejnou chvíli zazněl srdcervoucí křik. Zdálo se, jako kdyby dívka zažívala silnou bolest. Možná to bylo kvůli ostychu, ale pak jsem sledoval, jak se snažila panu Lambertovi zabránit v jeho počínání. Strkala do něj. Tloukla ho pěstmi. Křičela a nadávala. Pak z ničeho nic ztichla. Seděla na posteli a prohlížela si pana Lamberta.

Zeptala se: „Kdo jste? Odkud vás znám? Viděli jsme se? Co je s maminkou?“

Stařena dál seděla ve stejné pozici. Vůbec nevnímala okolí.

„Jmenuji se Lenka.“ vyhrkla dívka.

Pan Lambert si vedle ní unaveně sedl. Dlouho nic neříkal, asi byl otřesený. Nejspíš se sám snažil pochopit situaci. „Jsem Lambert“ představil se a začal vyprávět: „Před pár dny jste se ztratila. Odešla jste z domu. Našli jsme Vás v jeskyni v údolí pod vsí. Bylo to celé velmi zvláštní. Pokud se to tak dá říct. V jeskyni byl i jakýsi veliký pavouk. Zdálo se, že převzal vládu nad Vaším vědomím. Nejspíš Vás nakazil nějakou chorobou ducha, ale sám nemám ponětí, o jakou nemoc by se mohlo jednat. Znám jen příběh dívky, která zmizela stejně jako Vy, po několika dnech se vrátila domů, kde později naprosto odevzdaně zemřela. Tenkrát odmítla moji pomoc. Říkala divné věci. Snad cosi o království na nebi, kam se chystá odejít. Třeba Vám to bude povědomé. Vaše maminka bude mít po těle pavučiny. Musíte je z ní všechny odstranit. Bude zřejmě proti, ale musíte to udělat, jinak dopadne jako dívka, o které jsem Vám vyprávěl. Já a můj přítel teď půjdeme na zahradu, až budete s pavučinami hotové, přijďte pro nás. Máte krásné jméno.“

Sychravé ráno se proměnilo v krásné dopoledne. Tou dobou, pokud se slunce objevilo, bylo po celý den nízko nad horizontem, ale přesto jeho paprsky hřály. Rád jsem jim nastavoval tvář. V domě byl klid. Po chvíli se na zahradě objevila slečna Lenka. Tváře měla mokré od slz. Asi chvíli předtím, než přišla, plakala a snažila se to před námi skrýt. Těžce ze sebe vypravila, že její maminka je nejspíš mrtvá. Dívka ji prý zbavila všech pavučin, ale její tělo už bylo zcela bezvládné. Uložila ji tedy na postel. Prosila pana Lamberta, aby se šel podívat do domu. Zůstal jsem sám. Má mysl bloudila kdesi, polapená podzimní krajinou a všudypřítomným tichem. Šel jsem ke dveřím domu a slyšel pana Lamberta, jak říká: „Tady nemůžete zůstat. Vaše maminka i Vy jste ve špatném stavu. Obávám se též, aby se situace neopakovala. Budete teď pár dní bydlet u nás.“ Moc rád na ten čas vzpomínám. Byly to moc pěkné dny.

Láska je naděje. To mi jednoho dne řekl pan Lambert a ano, byla to láska. Pan Lambert si slečnu Lenku zamiloval a určitě to bylo i naopak. Společně pak plni naděje šli dál vlastním světem. Potom co se zakulatilo bříško slečny Lenky, našla svoji naději i stará paní. A já?

Znovu jsem přemýšlel o dobru, naději a o lásce a jednoho dne odešel. Vypravil jsem se do hor. Do míst kde končí lesy a začínají kamenné svahy. Bylo jaro. Mé první jaro, které jsem cítil kvést. Země voněla příslibem lásky. Dávala naději všem, kdo o ni stál a já jsem jí šel se srdcem dokořán vstříc.

 

S panem Lambertem a jeho nalezeným přítelem jsem se seznámil v Jeseníkách. Jejich příběh jsem poskládal z různých střípků v tichu starého opuštěného domu, kde pavouci v rozích spřádají své sítě. V podvečer, když do oken svítilo slunce, jsem pak cítil stesk opuštěných stěn a znovu se snažil zachytit to podstatné, bez čeho by život nebyl ničím. 

 

5. 10. 2023

 

---