Můj kníže

Jak jen jsi dokázal,
aby vzplán kámen,
jak objevil jsi drobnou jiskru,
jinak skrytou pro každý zrak bez duše.

Zrovna Ty, můj kníže, 
ztělesnění jak nadlidského umu, tak věčné zkázy. 
Ty, který skrýváš svou tvář ve stínech,
který sis po staletí otíral rty orosené krví do téhož rukávu, 
do látky, kterou v potu a pošetilé naivitě utkaly stejné lidské dlaně, 
z nichž ses nestyděl bez špetky citu vysát veškerý život. 

Našel jsi stopy ráje na cestě, 
která přese všechnu moc a pokrok věstila jen vrstvící se prach,
zapomenutou legendu,
peklo v nekončícím smyslu slova.

Oddávál ses temným jatkám před vlastním domem, 
přesto máš nyní příležitost spatřit světlo v jejích zlatavých vlasech, 
svlažit se v moudrosti jejích myšlenek, 
které byly a vždy budou mělčejší než Tvé, 
ale přeci bys v nich během okamžiku snadno utonul.

Získal jsi pojem o zrnkách písku času, 
která jsi od nepaměti jen prostopášně rozsypával a kradl.

Opět jsi zahořel, 
nikoliv však plamenem pekel,
který Ti byl nachystán, 
ale něžným plamínkem krásné svíce,
jejíž jméno Ti bez poskvrny zůstává na rtech.

Ozářila Tě světlem ne tak odlišným od slunečních paprsků, 
které sis přál cítit na své zmožené, časem dosud ušetřené tváři. 
Zrodila se naděje nejen Tvá, ale všeho lidského,
co kdy toužilo po vymanění se ze spárů temné noci.

Komu však měl bys děkovat, 
nad tím nezbyde Ti než ještě pár chvil přemýšlet, můj kníže,
a to až do okamžiku, 
než se s posledním výkřikem ztratí a utichne v popelu.
Pak pochopíš,
co znamená být člověkem.