Zápisník zahraničního zpravodaje

Indočína, 1953

Rozčarováni smrtí pana Stalina v létě roku 1953 jsme se s kamarády Robertem a Mirkem rozhodli k účasti na konfliktu v Indočíně. Na cestě jsme se několikrát ztratili, neboť dojet do Indočíny autem bez navigace není snadný podnik. Měli jsme ale kromě stanu i suchý tenis a hrou v kopací míč jsme si krátili dlouhé chvíle na odpočivadlech a v kempech, kterých je na trase mnoho. Potom co jsme dorazili, přidělil nás jako zkušené vodáky plukovník Tassigny k námořní pěchotě. Večery jsme si krátili rýžovou pálenkou, opiem či hrou v kopací míč. Při bitvě v deltě řeky Mekong padl téměř celý pluk, odpor komunistů byl tuhý, naopak z Čech přicházely radostné zprávy: spustil rozhlas po drátě, Milan Knížák vydal svou první básnickou sbírku a pražský výzkumný ústav vyvinul první prototyp televizoru Tesla 400l s uhlopříčkou 25cm. Rozhodli jsme se proto pro návrat, což, jak jsme se později dozvěděli, bylo jedním z rozhodujích důvodů kapitulace francouzské armády a následnému podpisu mírových dohod v Ženevě. 

Vietnam, 1973

Dojídáme lančmít Wilfredo & Son, na obzoru bitevní helikoptéra, rachot rotorů a cinkání dýk o stěny masových konzerv, to je zvuk mezičasu války, zanedlouho nás podobné helikoptéry přemístí na kótu 876 k nočnímu přepadu, celou četu včetně veteránů z bitvy o zamrzlé jezero Čong, tam v dálce se modrá Tonkinský záliv, v jehož vodách se mezi rybami taky schyluje k nehezkým věcem, poněvadž svět je nejnebezpečnější místo v širém vesmíru. 

Guatemala, 1986

S místní organizací Unidad Revolucionaria Nacional Guatemalteca se účastním guerilové války. Ve dne pijeme rum, žvýkáme koku nebo kouříme opium a v noci vyrážíme do srdce deštného pralesa k přepadům pravidelné armády. O mayských svátcích, jichž je tolik, nám společnost dělají indiánské dívky. Následující noci pak spolu s nimi trávíme tučnými sny. Bez ohledu na to vše, ráno nás budí křik velkých papoušků, vůně opia a kulometná palba z hor. 

Čečna, 1992

Podvečer v čečenských horách. S mudžahedíny pijeme čaj, padlo na něj bezmála třicet makovic. Od Argunu štěká kulomet, za olověnými mraky slyšíme slastné vrnění bitevních helikoptér. Velice brzy přicházejí sny, naopak hlad je na ústupu, takže pšeničné placky budou až ráno. To z nočního přepadu dorazí komutan Šamil B. a jistě se nevyhneme kritice, která ale bude laskavá jako celá tato země. 

Bosna, 1993

Dobrodružství v Indočíně postupně mizelo z paměti a nám se začalo stýskat po novém. Po sérii vyloupených benzínek nám doma začala být horká půda, a tak jsme se rozhodli pro útěk na Balkán. Vyrazili jsme v létě, v koloně kombíků s rozhádanými manželi, jejichž osud byl stejně nejistý jako náš. Ve Vukovaru jsme se přihlásili ke komisi pro přidělování dobrovojců, místo zůstalo jen u Arkanových tygrů, srbské legie, což pro mě Chorvata znamenalo dilema. Zapil jsem je rakijí a sotva stačil vystřízlivět, už jsme vyráželi do hor. Dostali jsme na starosti nejmodernější palebný systém, kanón ráže 40mm ještě z rusko-tureckých válek. Dlouhé večery v horách nad Mostarem jsme trávili pitím rakije a dělbou válečné kořisti, o slunečných víkendech, dokud stál Stari most, skoky do Neretvy. Blížilo se ale humanitární bombardování a my je jako vlaštovky déšť vycítili a odletěli rychle pryč. 

Mexiko, 2003

Letní brigádu v Mexiku jsem získal u šestého největšího zaměstnavatele na tamním trhu práce - kartelu Los Zetas. Prvních čtrnáct dnů jsem jen hlídal makové pole, později mě ale převedli na práci, která připomínala masokombinát: vedoucí výroby čtvrtil členy jiných kartelů a na nás, pomocnících, bylo uklízet končetiny a pajšl. Byl jsem sice na čerstvém vzduchu a na večeři vždycky něco odnesl, bytná mi pak dělala buritto, ale i tak jsem byl rád, když jsem se vrátil do Ameriky dostudovat postgraduální kurz Levinasovy etiky odpovědnosti k Druhému.