Anděl s jointem

V pokoji je tma. Jen na parapetu skomírá vonná svíčka a její prskání ohlašuje, že již brzy přijde ráno. Ráno. To mlhavé období mezi nocí a dnem, kdy všechna zvířata vylézají z nor a doupat, aby se pustila do honu za potravou. Člověk je na tom stejně. Jako vůdce smečky vzteky zamačkává budík o půl páté, ještě za tmy, aby svým BMW dorazil přes přeplněné město do sluje, kde bude příštích osm hodit provádět psí kusy za kus žvance, svetr a teplou vodu.

Pak, když se cestou domů vrací po silnici, staví se v mekáči na jeden Cheese, nakoupí v nejbližším obchoďáku potraviny pro rodinu a vrací se stejnou cestou, jakou přijel, domů mezi své. Druhý den to samé. Další též. A další. A další...

Peníze mít, na tom kolotoči civilizovaného života se taky svezu. Bojovat celý týden pro hromádku štěstí o víkendu, smát se někde v hospodě s přáteli u piva, jezdit na elektrické koloběžce městem, nebo jsem snad i já pozadu?

Možná jsou mé nároky příliš velké, možná si tady a tam proháním ego. To je jen mým nástrojem, jak komunikovat s vnějším světem. A až jednou podepíšu pár papírů, že mi jednou měsíčně za lovenou zvěř přistane na účtě početná kupička peněz, možná tehdy mě přijmou za svého. Každopádně doposud na to nejsme nikdo připraveni.