Cesta

Místnost je vymalovaná bíle. Vlevo od dveří visí na zdi klasické hodiny, které odbíjejí minuty.

Ty minuty, které už se nikdy nevrátí. Ztracený čas nenahradíš. Na polici vedle okna leží několik knih. Beletrie, kterou dáváš lidem k Vánocům. Máš vkus, aspoň to říkají. Uprostřed
místnosti je postel. Bílé povlečení. Tmavá postel z masivního dřeva. Sedíš u té postele. Postel je malá, tak akorát se do ní vejde jeden člověk. Načechraná peřina a po pravé straně stolek s limonádou. Protože už několik let nepije alkohol. Doba, kdy jste spolu vypili mnoho piva, je pryč.

Držíš v ruce ruku. Plná vrásek, ale přesto se pod ní rýsují svaly. Důkaz mnoha desítek let tvrdé práce. Dělal zámečníka. Skoro 40 let. Každý den plný potu a dřiny, abys měl se
sestrou hezký život. V místnosti je ticho. Jen hodiny v rohu odpočítávají minuty.

Koukáš na krátké šedé vlasy a do modrých očí. Kdysi pevná a šlachovitá postava leží teď bezmocně na posteli. Rty se občasusmějí přes rozpraskanou kůži a vypráví příběhy. Vzpomínky na to, jak jsi hrozně zlobil ve školce.

Nechtělo se ti tam. Přetahování u dveří a hromada křiku. Učitelka nakonec zvítězila a z tebe se stal útěkář. Nebavila tě školka. Už v té době bylo jasné, že budeš jiný. Jenže za komunistů to nikdo neřešil. Škola už byla jiná liga. Naučil ses číst a za tvoje první vysvědčení ti koupil model letadla. Lepili jste ho spolu a pak pomocí barviček dokončili celé dílo. Měl radost, že jsi kreativní a že dokážeš dělat věci pro druhé, i když jsi byl otloukánek. Později jsi hltal knihy a jeho sis moc nevšímal. Jezdil s kapelou a ty jsi četl. Pořád. I sedm knih týdně. Ano, naštval se, když jsi udělal klukovinu, ale věděl, že to k životu patří, a tak bylo za chvilku vyřešeno. Natáhne ruku pro vodu. Ve sklenici je ponořené brčko. Je to
tak jednodušší. Pomalu a rozvážně pije. Směje se tomu, jak dokázal vypít i deset piv. Ta doba už je ale pryč. Dneska tak skleničku denně. Dal by si víno, ale to nemáme. Nebo rum! Vzpomínáte na to, jak jsi šel poprvé na čundr. Smotal jsi do spacáku vepřovou konzervu, flašku rumu a chleba. V jeho očích byla tenkrát velká radost. Tenkrát tam byla velká
bouřka a ty jsi spal s trampy v loděnici sám. Přijel pak za tebou druhý den a šli jste spolu poprvé na čundr. Spali na přehradě Bystřička a večer s panem „Rosákem“ pili rum až pozdě do noci. Hrálo se a zpívalo. Sousedi připojili svoje vtipy k dobru a ty, přestože jsi mladý, jsi s historkami a vtipy nezůstal pozadu. Tři dny v lese. Skoro mimo civilizaci. Nakonec vás „Rosák“ nechal spát přímo před hospodou.

Vzpomínáte, jak ti řekl, že ti ve všem pomůže a vždycky pomohl. Nikdy neřekl ne. A když ti bylo těžko, stál u tebe a trpělivě si s tebou povídal. Třeba když ti v deseti letech
operovali uši a tebe svědila celá hlava. Seděl u tebe do půlnoci a pomáhal ti snášet tu hroznou bolest. Nakonec jsi usnul na gauči a on u tebe možná seděl až do rána. Přestože
vstával do práce. Ke strojům. Hodiny tikají a ty si přeješ zastavit čas. Minuty ale nezastavíš. Jsou nemilosrdné a odměřují špatným směrem. Celý život tak nějak utíkal, a přestože se snažil, málokdy jsi jeho snahu ocenil. Byla puberta a ty jsi začal víc času trávit u počítače. Utíkal jsi před náladou doma. Hádky, křik, a když jsi pak jezdil do školy, skoro jsi ho neviděl. Dokonce tě ani nepotrestal, když jsi poprvé vyhodil celou elektriku v domě, kde jste bydleli, když jsi zkoušel první pokusy ve škole. Hromady součástek a smrad z pájení drátů. Blikátka k ničemu, zvonek, co měnil zvuk, zesilovače, stavba reprosoustav, kterépoužíval donedávna doma.

Bydlení doma a práce na zahradě, kterou jsi nenáviděl. Měl jsi svoji zahrádku. Divokou, zarostlou. Rostla ti největší cibule. Tenkrát bydlel ještě s mámou, ale pak přišla maturita. A on pak odešel. Chtěl zůstat, než vyrostete a být dobrým tátou. Ty víš, proč odešel. A nikdy ses s ním vlastně nepřestal bavit. Jako jediný z rodiny jsi to chápal.
Postupně jsi nabýval na síle a on stárnul. Zatímco jsi procházel životními peripetiemi a prvním podnikáním, se kterým ti neskutečně pomohl, jemu pomalu ubývala síla. Moudrost mu kouká z očí, ale přesto dokáže dělat čertoviny jako za mlada. Co večírků jste spolu zažili v Anglii, když jste šli se švagrem na pivo. Byl to skvělý muzikant a dokázal se i v 60 vrátit s odřeným čelem jako za mlada. Jen ho to rychle vyčerpává. Přece jen večírek do rána s pálenkou a pivem není to pravé ořechové v jeho věku. Holky před ním musely utíkat. Je dobrý společník. Rád se baví a rád zábavu vytváří.

Když jsi byl menší, pomáhal jsi mu s tou zábavou. Dělal jsi pro něj různé hry a další věci na tábory. Třeba truhlu na poklad pro menší děti. Když jsi teď starší, uvědomuješ si, co všechno ti dal. Kolik znalostí a moudrosti – co všechno tě naučil. Víc než škola. Díky němu jsi schopen postavit dům a všechno v něm opravit. A to doslova. To už se v dnešní době moc nevidí.

Chtěl jsi tohle všechno naučit svoje děti, ale osud chtěl jinak a ty jsi bezdětný. Nenašla se ta pravá a po marných pokusech jsi přestal hledat. Raději ses stal strejdou pro děti kamarádů a svojí sestry. Tohle mu bylo trochu líto. Možná trochu více, ale chápal tě. Nechtěl, abys skončil jako on. Život v klidu s někým, kdo je partner, je vždycky jednoduší, než se trápit a čekat, až děti odrostou. Myslí si, že bys byl dobrý táta.

„Co bude dnes v televizi?“

Zeptá se.

Netušíš. Nemáš televizi už několik desítek let. Vlastně bylo něco, u čeho jste se nikdy neshodli. Politika. To jediné téma pro vás bylo důvodem rozepře. Ale to je snad v každé rodině a patří to k našemu koloritu. Koukáš na mobil a na internetu zjišťuješ, na co bude večer koukat.
Nebo by rád koukl. Opouští ho síla. A on to ví. Musíš si odskočit, a tak pouštíš jeho ruku. Jdeš chodbou, která tak typicky smrdí dezinfekcí na toaletu. Sestřička se usmívá a ptá se, koho hledáte. Jen jí řekneš, že jsi na návštěvě u táty. Ona ví víc než ty, ale usměje se a řekne, že je to pěkný rošťák. Usměješ se zpátky a řekneš jí, že to víš, ale že se mu nedivíš. Sestřička se začne trochu červenat. Je moc hezká, mladá. Okolo nosu malinké pihy.
Myšlenky se ženou hlavou – táta si nedá pokoj ani tady v hospici. Koneckonců ty taky ne a dokážeš si představit, na co myslí, když se o něj tahle slečna stará. Cestou zpátky do pokoje se stavíš na sesterně pro novou vodu. Sestřička ti do ní nasype vitamíny – prej málo jedl poslední dobou. No nehýbe se, nemá hlad. Chápu to, na rozdíl od ostatních.
V pokoji na tebe zase zaútočí zvuk hodin. Má je rád a tak mu je dali na pokoj. Aspoň nějaká jistota v časech samoty. Má ruce na hrudi a zavřené oči. Lehce odpočívá. Je to náročné. Když si sedneš na židli k němu, otevře je.

Koukáte na sebe.

Z očí do očí.

Vezme druhou ruku a pohladí tě po té tvé. Cítí, jak je máš seshora hladké, ale plné jizev. Přece jen nejsi tak šikovný jako on a máš rád ostré nože. On si to pamatuje. Když ti v Jeseníku na dovolené koupil první kudlu. Je to ta jizva vedle palce. Chybami se člověk učí. Vlastně se člověk učí celý život. Ale něco se nenaučí nikdy. Brát tyhle okamžiky tak, jak jsou. Nedá se to naučit. Nikdy.

Pak se podívá a zašeptá:

„To bude dobrý, ty vole!“

„Jasná věc.“

A na peřinu ukápne první slza, která zanikne v posledním nádechu.

Když ti odejde táta.