Výkřik do tmy

Něco se změnilo. Lidi se zbláznili. Za sedmero horami a sedmero řekami už nic nečeká. Jen akvárko a v něm dítě. Obrovský, přerostlý dítě. Je tak tlustý a nemohoucí, že celej den jenom leží v akvárku. Na boku a nehejbe se. Není to obyčejný dítě. Je divný. Leze z něj snad nekonečně hadiček. Jak obrovský kapačky, jenže do dítěte nic nejde. Má obrovský cecky. Cecky jako má kráva vemena. A tohle dítě má hodně vemen. K nim vedou ty hadičky. Vždycky když začne dítě plakat, lidem jebne. Začnou se chovat jako mentálové přesně ve chvíli, kdy to děcko začne řvát. Bulet a kníkat. Lidi se seberou a jako lumící skáčou ze srázů a jdou směrem k tý lidský bachyni.

Hadičky mají různý nápisy. Lidi jako stádo míří k hadičkám, zrychlujou krok pak nepokrytě běží jako kdyby jim šlo o život. Některý na cestě umírají. Jedni fyzicky, další umřou psychicky a velká část lidí úplně zešílí. Pokud to ještě jde. Chtějí se dostat k dítěti. Ti, co měli štěstí padají k hadičkám, rvou se o ně a pak z nich sají. Jakmile se k hadičce někdo připojí, začíná z dítěte unikat mnoho různobarevných tekutin. To děcko kojí malý lidičky k němu přisátý. V hadičkách tečou různý barvy. Mléčně bílá, hustá. Sytě žlutá a pak světle hnědá. Zdá se jakby děcko vyměšovalo do lidí. A ty jsou spokojený. Chlemtají z hadiček, občas jejich obsah po sobě nechají stékat. Je to hnus.

Na hadičkách jsou slova jako pýcha, arogance, strach, bezmoc, úzkost.

Lidi šílí. V pravidelných intervalech se ozývá strašlivý zvuk, znějící jako řev umírajících. Aztécká píšťala smrti. Lidi ze sebe strhávají šaty a rozbíhají se proti akváriu, narážejí do něj. Lámou si kosti. Někteří umírají hned. Jiní musí udělat víc pokusů. S radostí na tváři chcípají. Štastní až do smrti. S úsměvy na tvářích. Jejich duše stoupají k nebi. Lid je spokojen. Ti, kteří dnes neuspěli, doufají, že se na ně štěstěna usměje někdy jindy. Sázet na skořápky je zábavná hra.

Nad akvárkem stojí na dlouhých hubených nohách slon. Místo klů jen dáliovský knír.

A na titanicu se pořád tančí. Lid čeká až bude nakrmen. Na potravě nezáleží hlavně, že břicho je plný a pocit hladu se vytratil.

Neviditelný Bůh smáčí svůj ocas v jícnu sopky. Chce být a je milován. Lid tímto Bohem ozářen , dlí připoután v paprsku světla, oddávajíc se sexu v zahradě pozemských rozkoší. Když nemá sil, odcházi se napást k akváriu. Plebs mezitím skáče střemhlav z Babylonské věže. Zvony války bijí v uších i srdcích pánů tvorstva. A umělá inteligence pláče. Člověk se dokázal vyhubit i bez ní. Terminátor netřeba.Just do IT! Křeček hadr najn tu fajf.