RYCHLEJŠÍ NEŽ KULKA - Stručná historie akčního filmu

 

Vysloužilý desperát Pike Bishop hodnotí zoufalou situaci, zatímco mu nad hlavou létají kulky a z několika míst na jeho těle vyvěrá krev. Podobně vypadá i parťák Dutch. Oba muži se krčí za improvizovaným štítem v podobě převráceného dubového stolu a smiřují se s nevyhnutelným osudem. Bratři Lyle Gorch a Tector Gorch stojí u protější zdi, kde pod nemilosrdnými dopady rozpáleného olova předvádějí křečovitý tanec smrti. Kdysi obávaná banda prožívá své poslední okamžiky. Pike věnuje krátký pohled parťákovi: „Vstávej, ty línej bastarde.“ Následně se vrhne k opuštěnému stanovišti s kulometem a začne do hord běsnících Mexičanů zasévat zkázu. Krev stříká na všechny strany. Umírají muži, ženy i koně. Dutch je v euforii: „Pošli je všechny do pekla, Piku!“ Bláhový požadavek, jelikož mexická přesila je enormní. Banda svůj konec nalezla v tratolišti krve a oblacích zvířeného prachu. Diváci v kinech se naopak stali svědky zrodu jedné z nejslavnějších akčních scén moderní kinematografie.

Part1:

 

Přitažlivost pohybu

Z komerčního hlediska je akční žánr (chcete-li – akční film) patrně tím nejžádanějším zbožím se stálou diváckou klientelou. Kronika dějin stříbrného plátna hovoří celkem jasně. Zlatá doba westernů spadá do padesátých, šedesátých a částečně sedmdesátých let. Horory si cestu za tučnými zisky prosekaly v letech osmdesátých, což v zásadě platí i pro žánr fantasy. Tomu k masivnímu úspěchu dopomohly především velké bicepsy Arnolda Schwarzeneggera. Speciálně fantasy se ještě vzedmulo krátce po příchodu nového tisíciletí skrze dvě rozmáchlé ságy. Hrdinný epos Pán prstenů a kouzly nasáklá dobrodružství Harryho Pottera. Navzdory času, konkrétní dekádě, aktuálním trendům či chutím rozmlsaných fanoušků si však akční film zachovává jen těžko uvěřitelnou kontinuitu. Je oblíbený nyní a oblibu nacházel i v časech, kdy ještě pojem „akční žánr“ neexistoval. Jen těžko naleznete nějaké období, v němž by tato dynamická filmová odnož neměla své místo. Částečně je to zapříčiněno i tím, že se akční přísady tak skvěle doplňují s ostatními filmovými škatulkami.

Na dialozích založený western může vyvrcholit nečekanou přestřelkou, která dramatu uprostřed vyprahlé prérie dodá tu správnou šťávu. Divoká automobilová honička během městské dopravní špičky naruší jinak klidný případ protřelého detektiva. Skupina přeživších po lítém boji dojde k závěru, že tu továrnu na zábavní pyrotechniku, kam se hrdinům povedlo nahnat hordu zombií, bude nejlepší vyhodit do vzduchu. Příkladů je bezpočet a všechny stojí na stejné premise. Akční mazivo zkrátka může dodat exkluzivitu do thrilleru, dramatu, historického filmu i komorně laděnému hororu. Benefitů však můžeme nalézt daleko více. Podobně jako sci-fi, přispěl i akční žánr k nebývalému rozvoji a permanentní modernizaci filmových technologií. Precizně koordinované exploze, multifunkční kulisové sety, práce s ohněm, stále autentičtější válečné sekvence a to vůbec nezmiňuji intenzivní rozkvět kaskadérského řemesla. Adrenalinovou disciplínu, bez níž by akční film snad ani nemohl existovat.

Mladí, staří, děti, dospělí, ženy a pochopitelně i velcí kluci. Akčňáky žere snad každý a je docela jedno, jestli se bavíme o prostoduché rubanici, kde hora svalů s pomocí kulometu vyhladí kompletní populaci malého ostrova, nebo o inteligentním tajném agentovi, jenž každý tah promýšlí předem. Čím to ale je? V čem konkrétně taková globální obliba leží?

Lidem odpradávna imponuje pohyb, sledování něčeho, co se hýbe. Je přeci lepší pozorovat třeba sportovní přenos než hodinu v kuse zírat do zdi. Pod pojmem „akčnost“ si většinou vybavíme dynamickou činnost. Není náhodou, že povelem „akce!“ začíná natáčení každé scény. Rychlost a pohyb jsou jednoduše základem každé akce. Nesmíme ale zapomenout, že tyto dvě veličiny zároveň tvoří součást filmu jako takového, což v zásadě vysvětluje onu provázanost s dalšími žánry, kterou jsem zmiňoval výše. Pokud o akci jako takové mluvíme v rovině žánrového filmu, pak zjistíme, že se vůči ostatním větvím vymezuje snadno rozpoznatelnými stylistickými prvky. Důraz je kladen daleko více na práci s kamerou, ostrým střihem a svébytnou výstavbou narativní struktury. Tedy doslovně - hrdina kráčí kupředu a na cestě vzdoruje stále těžším překážkám. Jednotlivé překážky jsou záminkou pro spuštění samotné akční sekvence, přičemž kamera a střih staví takové scény do středu dění. Jde o cílený záměr, protože situování akční scény do středu dění si krade pozornost diváka.

Dalším přirozeným dialektem akčního filmu je buď úmyslné zrychlení obrazu (auta zdánlivě uhánějící daleko vyšší rychlostí), nebo naopak jeho dramatické zpomalení (hrdina skáče do bezpečí úkrytu na pozadí mohutné exploze). Připojme k tomu všemu odpovídající hudební doprovod, jehož posláním je zdůraznit rytmus střihu a dominantní přítomnost speciálních efektů, které - pravda - mnohdy zastiňují samotný příběh, ale rozhodně jim nelze upřít účinek. Mohutné exploze, přestřelky, drsné fyzické souboje, svižné honičky, destrukce prostředí, námořní bitvy. V epicentru těchto atrakcí stojí zpravidla jeden důležitý element. Akční hrdina. Je to on, kdo v cestě za záchranou milované osoby, pomsty, prosazováním zákona či klidně za spasením celého světa spouští tyto oku lahodící sekvence. Ano, pro dospělé diváky mohou být některé akčňáky průhledné, plytké až triviální, ale v dětských duších zpravidla vyvolávají nadšení. A kdo si sebou kousek hravého dítěte nenese i v dospělém věku, ten musí vést pěkně nudný život.

Tento tematický dvoudílný článek se zabývá evolucí akce v kinematografii. Hledá prapůvodní počátky akčního filmu a sleduje jeho fascinující vývoj v průběhu mnoha desítek let. Od prvního kovboje s koltem v ruce, přes nesmrtelné Bohy osmdesátých let až k postavám, jakou je třeba mrštný John Wick, který z akčního filmu činí přímočaré audiovizuální obžerství. Munice máme dost. Nezbývá než začít pálit.

 

Nebezpečná sranda

Abychom odkryli prapůvodní počátky akčního filmu, budeme se muset v naší archeologické výpravě vydat hodně daleko proti proudu času. Konkrétně na úplný počátek minulého století. Tehdy k tomu došlo. Za pouhých sto padesát dolarů natočil režijní průkopník Edwin S. Porter krátkometrážní snímek Velká železniční loupež (1903). Historicky první western (i když zde se názory mírně rozcházejí) a zároveň malý filmový zázrak, v němž se vyskytují akční prvky. Na ploše pouhých deseti minut se objevuje přepadení, střelba, rozbité dveře, rvačka, jedna menší exploze a především úplně poslední záběr, během něhož bandita Barnes namíří kolt proti kameře a vystřelí. Z útrob tehdejších biografů by náhodný kolemjdoucí mohl docela klidně zaslechnout nenadálé výkřiky polekaných diváků, kteří před ústí hlavně instinktivně uhýbali pohledem. Ikonický záběr se stal legendárním a především vlivným, ačkoliv s dějem ve filmu vůbec nesouvisí. O jeho důležitosti vypovídá i fakt, že jej parafrázuje začátek každého dobrodružství Jamese Bonda.

Fráze jako „akční drama“ nebo „dobrodružný akční film“ se poprvé objevily už někdy kolem roku 1910, avšak oficiální pojem „akční film“ vešel v platnost až během osmdesátých let. Ono škatulkování do jednotlivých filmových kategorií souvisí hlavně s marketingem a orientací publika. Každý chce přeci dopředu vědět, na co do kina vyráží. Ve filmovém pravěku se ale pestrost žánrů příliš neřešila. Přesto se dá konstatovat, že éře němého filmu dominoval horor a rovněž komedie. Němé grotesky bychom přitom z dnešního pohledu mohli v mnoha ohledech zvát akčními filmy a jejich protagonisty vzývat coby původní předobrazy akčních hrdinů. Patří mezi ně především Buster Keaton a Charlie Chaplin. Stačí se podívat, jaké nebezpečné kaskadérské vylomeniny provádí Keaton v komediálním snímku Frigo na mašině (1926). Náročná klaunská čísla Chaplina můžeme zase nalézt v melodramatu Kid (1921) nebo v několika scénách sociálně satirické komedie Moderní doba (1936). Zapomenout nelze ani na komedii O patro výš (1923) a Harolda Lloyda, který na ciferníku obrovských hodin předváděl dramatické a ve své době značně napínavé cvičení.

Jestliže si odmyslíme prvek grotesky, můžeme za praotce akčních hrdinů s přehledem označit Američana Douglase Fairbankse. I on spadá do éry němého filmu, ale jeho výběr rolí inklinoval především do dobrodružněji laděných poloh, ve kterých mohl dát průchod svému gymnastickému nadání. Zorro mstitel (1920), Robin Hood (1922) a hercův první barevný film Černý pirát (1926), kde se kromě akčních pasáží nachází i značné množství trikových záběrů. Černý pirát je s nadsázkou řečeno takový blockbuster filmového pravěku. Fairbanks má na kontě pochopitelně i celou řadu komediálních rolí, neboť komedie zkrátka vládla, ale díky jeho odvážné propagaci divácky nepříliš oblíbených dobrodružných filmů se mohl úspěšně vymezit vůči konkurenci. Právě z tohoto důvodu mu cejch praotce akčních hrdinů právem náleží. Možná dokonce o trochu více než ostatním. Popojedeme.

 

Americký západ a východní Asie

Současný akční film byl výrazně formován klasickými westerny, detektivkami a válečnými filmy, jejichž rozvoj a postupná modernizace spadá převážně do padesátých a šedesátých let minulého století. Zde je nutné rozlišovat dva výrazné formativní směry a jejich vzájemné prolínání. Hollywoodský, pro který byl typický především western a pak ten asijský, jež svou sílu čerpal z dramatu i válečné tématiky. Filmy s kovboji, indiány a ženami v nesnázích vyloženě sváděly k implementaci nejrůznějších duelů, rvaček i přestřelek, což obecně platí také pro rané kriminálky, kde si mafiáni vyřizovali účty pomocí doběla rozpáleného Tommy Gunu. Jak divoký Západ, tak problémy s mafií spadají do dějin americké historie, čili je logické, že se staly součástí popkultury. Japonské dějiny ale zase obsahují události, které překypují vzájemným respektem, těžkými volbami mocných panovníků a nelítostnými válečnými konflikty. Tyto inspirační zdroje dokázal skvěle zužitkovat režisér Akira Kurosawa ve svých výpravných spektáklech. Kromě užívání mnoha progresivních stylových a narativních prvků se Kurosawa postaral o propagaci zpomalených záběrů během bojových scén. Nedílné to součásti každého správného akčňáku.

Asijská kinematografie i ta americká se vyvíjely nezávisle na sobě, ale přitom jedna od druhé nenápadně „opisovaly“ a využívaly vzájemných inspirací. Přímé propojení můžeme nalézt u režiséra Johna Sturgese, který natočil ikonický western Sedm statečných (1960), což je v zásadě americká variace na snímek Sedm samurajů (1954) od japonské režijní legendy. Naproti tomu Kurosawa byl obrovským fanouškem americké kinematografie, především režiséra klasických westernů Johna Forda, jehož snímky se několikrát nechal ovlivnit. A aby toho nebylo málo, je tu ještě jeden důkaz vzájemné symbiózy dvou odlišných kultur a především dvou filmových světů.

V průběhu šedesátých let si Italové uzurpovali westernový žánr, čímž dali vzniknout termínu „spaghetti western“, pro nějž byla typická italská mluva, italské produkce, nízké rozpočty a rychlý styl natáčení. Skromné náklady a slušné platy dokázaly do Říma přilákat nejednu zámořskou filmovou hvězdu. Ideálním příkladem je spojení italského režiséra Sergia Leoneho a amerického herce Clinta Eastwooda. Mnohým americkým režisérům tahle skutečnost nebyla zrovna po chuti a tím nejvýraznějším, nejhlasitějším a dost možná i nejschopnějším byl Sam Peckinpah. Jeho brutální freska Divoká banda (1969), ve které se děj točí okolo lupiče Pika Bishopa (William Holden) a skupiny jeho parťáků, se proslavila zakomponováním myšlenky o konci jedné historické éry a do té doby nevídaným množstvím filmového násilí. Po technické stránce film exceloval díky užití velkého počtu kamer, revolučně nasnímaných akčních sekvencí a především častou sázkou na zpomalené záběry. U koho se Peckinpah asi tak inspiroval?

 

Přebíjení zásobníků

Zhodnoťme si nastíněnou mapu. Máme tu celou řadu filmů, ve kterých se vyskytuje různorodá koncentrace akčních scén, z nichž naprostá většina slouží zápletce nebo se stává vyeskalovaným důsledkem chování postav a jejich (mnohdy špatných) rozhodnutí. Například závěrečný masakr v kriminálním dramatu Bonnie a Clyde (1967) či bezvýchodná situace ve westernu Butch Cassidy a Sundance Kid (1969), do níž se dvojice ústředních hrdinů dostane. Četné exploze a hlasitá palba dokáží zprostředkovat skličující frustraci vojáků v zákopech, jak dokazuje válečný snímek Stezky slávy (1957). Úchvatně nasnímané závody koňských spřežení zase dostávají adrenalin do historického eposu Ben Hur (1959). Akční ingredience tedy zatím slouží myšlenkové nadstavbě. O přítomnosti ryzího akčního filmu, jehož hnacím motorem by byla pouze akce samotná, zatím nemůžeme hovořit. S blížícím se koncem šedesátých let se ale o slovo začnou hlásit nové prototypy akčních hrdinů, jejichž společným jmenovatelem bude zákon a prosazování velmi svérázných způsobů.

 

Drsní chlapi přicházejí

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let procházela tvář Hollywoodu bouřlivou proměnou, na kterou měly vliv globální události i neklidná celospolečenská nálada, jež se táhla napříč celými Spojenými státy. Vrcholící liberalismus rázně přibrzdil nástup republikánského presidenta Richarda Nixona i nezastavitelný sled různorodě závažných problémů. Ropná krize, vleklá ekonomická stagnace USA a s ní související válka ve Vietnamu. Pod naleštěným povrchem zapáchal rozklad. V podhoubí velkých metropolí bujela prostituce, obchod s drogami a rapidně vzrostl i počet násilných trestných činů. Pochybné kriminální živly využívaly destabilizace společenských hodnot a ruka zákona mnohdy nestačila včas reagovat. Velkou trhlinu rovněž utrpělo hnutí květinových dětí. Naivní sen o lásce a míru se definitivně rozplynul na festivalu v Altamontu, kde ochranka tvořená členy motorkářského gangu Hells Angels ubodala černošského fanouška Mereditha Huntera. Na obrátkách nabíral vleklý boj za práva žen i demonstrace proti nesmyslné válce, v níž zbytečně umíraly americké děti.

Průměrný americký občan si svou frustraci mohl ventilovat tím, že popadl kámen a mrštil s ním do skleněné výlohy. Daleko lepším řešením ale bylo zvednout kameru a natočit pořádně nasraný film. Vztek mladých filmařů prorůstal do spodních proudů kinematografie a dal vzniknout celé řádce levných, originálních a mimořádně brutálních hororů. Avšak komerční filmaři si potřebovali také zakřičet hezky od plic a ukázat chaosu, kriminalitě a bezpráví drsnou tvář odplaty. Zrodily se snímky jako Bullittův případ (1968), Drsný Harry (1971) a Francouzská spojka (1971). Všechny tři do středu dění stavěly velmi svérázné muže zákona, přičemž každý z nich si v prosazování práva vypomáhal dechberoucí akcí. Frank Bullitt (Steve McQueen) skrze rychlá kola, Harry Callahan (Clint Eastwood) s pomocí své obří bouchačky a rtuťovitý Jimmy Doyle (Gene Hackman) kombinací obojího.

To, co režisér Peter Yates ztrácel na triviálním scénáři, doslova dohnal inovativně nasnímanou automobilovou honičkou s charismatickým McQueenem. Don Siegel se spíše soustředil na kopání do liberálních pilířů, ale i Clint Eastwood si při pátrání po nebezpečném psychopatovi užil několik ryze akčních momentů. Famózní Gene Hackman měl to štěstí, že jej režíroval jeden z největších inovátorů moderní kinematografie William Friedkin, který do Francouzské spojky propašoval několik revolučně pojatých akčních čísel. Jak už ale bylo naznačeno, evoluce akce rozhodně nespočívala jen na bedrech hollywoodských studií.

 

Číňan a Francouz

Trend hongkongských kung-fu filmů se zrodil koncem třicátých let jako nenásilné vymezení vůči obdobně laděnému žánru wuxia, který však kromě prezentace bojových umění preferoval i komediální a fantasy prvky. Klasické kung-fu snímky se víceméně vyhýbaly dávné historii a umisťovaly děj do současnosti, ale především prezentovaly přirozenou krásu bojových umění bez čar a kouzel. V hongkongské kinematografii tak docházelo k zajímavému konkurenčnímu boji, jehož výsledkem byla hromada dnes už pozapomenutých filmů různých kvalit. Člověkem, který oprášil zašlý lesk kung-fu snímků a postaral se o jejich průnik do západního světa, nebyl nikdo jiný než mistr bojových umění Bruce Lee. Narozen v USA, aby většinu života strávil v Hongkongu a nakonec krátce, leč intenzivně zazářil v Hollywoodu. Odrazovým můstkem se pro tohoto mrštného mladíka stal americký seriál The Green Hornet (1966), založený na rozhlasové hře a pozdější sérii komiksových sešitů. Ve stejnou dobu běžel na amerických obrazovkách také seriál Batman. Oba projekty z produkce společnosti ABC nabízely odpočinkovou zábavu pro mládež a nenáročné dospělé diváky, avšak první jmenovaný měl přeci jen něco navíc. Exotické kouzlo bojových umění, které Bruce Lee v roli věrného společníka hlavního hrdiny Britta Reida alias Green Horneta (Van Williams) tak skvěle prodával.

Oddaný Kato s černou škraboškou přes oči padouchům nerozdával přízemní hospodské pěsti, ale elegantní kopy a bleskurychlá ruční komba, jaká v americké produkci do té doby nebyla k vidění. Hvězda jménem Bruce Lee stoupala strmě vzhůru. V Hongkongu platil za národního miláčka a Ameriku si podmanil svou jinakostí. Jako první dokázal propojit filozofii východu a západu a vytvořit kolem sebe kult osobnosti. Legenda, jež si dokonce vymyslela vlastní systém boje Jeet Kune Do, sice odešla příliš brzy, ale energické snímky jako Velký šéf (1971), Pěst plná hněvu (1972) a především Drak přichází (1973) dokázaly obohatit neustále se formující tvář akčního filmu. Bruce Lee infikoval Hollywood a zažehl fenomén kopajících akčních hrdinů typu Chucka Norrise, Stevena Seagala či Jeana-Clauda van Damma. Otěže po zesnulé ikoně převzal Jackie Chan. Další specialista na bojová umění, obdivuhodný akrobat a kaskadérské eso, které zkombinovalo esenci drsných kriminálek s humorem a subžánrem kung-fu filmů.

Když už jsme u humoru, koukneme ještě na skok do Francie. To, co pro Hollywood a rozvoj akčního filmu dělal Steve McQueen, Clint Eastwood případně Charles Bronson, zastal v Evropě jediný muž. Jean Paul Belmondo. Talentovaný produkt francouzské nové vlny a kaskadér bez pudu sebezáchovy, který tak jedinečným způsobem dokázal střídat komediální role s drsnými kriminálkami, kde o napínavé akční sekvence nebyla nouze. Charismatický bonviván Belmondo byl mimo jiné i perfektním řidičem, což je další nepřehlédnutelný aspekt, jaký v jeho snímcích můžeme nalézt. Závratě vyvolávající pronásledování násilníka na střechách výškových budov, rychlé kličkování v těsných francouzských uličkách, tvrdé háky i odzbrojující hlášky. Neochota naučit se anglicky a odmítnutí několika nabídek od amerických produkcí mu sice zabránily stát se globální superstar, ale Belmondo takové malichernosti neřešil. Proč by měl? Vždyť patřil mezi vlivné umělce, již se podíleli na utváření moderní podoby evropské kinematografie.

Svou nebojácností a chutí podílet se na výrobě nebezpečných scén si navíc uzmul titul akčního hrdiny evropského střihu. Železná opona možná dokázala zastřít výhled na oslnivý lesk Hollywoodu, ale Belmondo byl dostupný všem bez rozdílu. Tam, kde komisař Maigret (Jean Gabin) jen tiše zuřil, rozdával Bébel tvrdé rány. Své protivníky doslova demoloval a sešlápnutím plynu až k podlaze dodal francouzské kriminální škole jedinečný esprit.

Bruce Lee, Jackie Chan a Jean Paul Belmondo jsou nepřehlédnutelným důkazem, že evoluce akčního filmu není a nikdy nebyla jen výsadou „továrny na sny“. Všichni tři jmenovaní muži se navíc postarali o zpopularizování kaskadérského řemesla. Povedlo se jim to především díky tomu, že bez výjimky patřili do škatulky herec/kaskadér. Běžní kaskadéři, kteří na bitevním poli chrání herecké hvězdy nasazováním vlastních těl, se logicky ocitají mimo zář reflektorů, ale francouzsko-asijská třaskavá směs těmto školeným hazardérům propůjčila identitu. Populární filmař a kaskadér Chad Stahelski již řadu let lobuje za zavedení Ceny akademie pro nejlepší filmové kaskadéry. Snad se tedy někdy v budoucích letech konečně dočkáme.

 

Před úsvitem akčních Bohů

Sedmdesátá léta pomalu přechází do druhé poloviny a akční ingredience, které bez přestání extrahují další a další vlivy, se vyskytují ve stále větším počtu filmů. V kultovním dramatu Přání smrti (1974) nám Charles Bronson ukázal, že s pomocí akce chutná pomsta ještě o něco sladčeji. John Carpenter chytrým využitím napínavých přestřelek vyšperkoval svůj hororový thriller Přepadení 13. okrsku (1976), a ze vzdálené Austrálie se hlasitě ozýval nářek pokroucených plechů, neboť George Miller akorát dokončoval svou automobilovou apokalypsu Šílený Max (1979). Hořící zápalná šňůra byla téměř v cíli. Do osmé dekády zanedlouho vstoupí dva odlišní američtí filmaři, pod jejichž rukama dostane akční film další dávku růstového hormonu. Jeden na to půjde skrze dobrodružný žánr a ten druhý přes sci-fi. Na záda jim však záhy začne dýchat čínský drak, který z akce učiní krvavý balet. Ve vzduchu je rovněž cítit elektrizující napětí, protože mezi jistým rakouským beranidlem a italským hřebcem stále častěji dochází k vyzývavým očním výměnám. Doba akčních titánů je skoro tady! O tom si ale něco povíme ve druhé části článku. Každý správný akční film má mít své pokračování, tematické články nevyjímaje.

 

Part2:

 

Druhá část článku o historických milnících akčního filmu se z větší části bude věnovat osmdesátkám, jelikož ty jsou pro tuto specifickou žánrovou disciplínu signifikantní. V poslední třetině nahlédneme i do let devadesátých a současnosti. Předkrm máme za sebou. Na řadě je hlavní chod!

 

Větší, silnější, rychlejší

Osmdesátá léta byla dobou technologických pokroků, popkulturních fenoménů i nových hudebních směrů. Na pozadí nevyzpytatelné studené války docházelo k závratnému rozvoji snad ve všech myslitelných oblastech. Lidé byli fascinováni rozličnými funkcemi a přívětivým uživatelským rozhraním, jaké zvládal zprostředkovat osobní počítač Macintosh od společnosti Apple. Celý ten technologický zázrak vyhnal k výšinám režisér Ridley Scott, když byl během Super Bowlu v roce 1984 vypuštěn reklamní spot chytře inspirovaný dystopickým románem 1984 od George Orwella. Inu, Steve Jobs byl odjakživa liška podšitá. S příchodem revoluční hudební stanice MTV došlo k zažehnutí dravého konkurenčního boje. Bylo to vůbec poprvé, kdy hudba samotná hrála spíše druhé housle. Daleko důležitější se stala potřeba mít svůj hudební klip. Popová ikona, metalová či rocková kapela. Kdo neměl vlastní videoklip, jako by snad ani nebyl. Michael Jackson to patnáctiminutovým klipem k písni „Thriller“ dohnal do extrému, jelikož pochopil, že na délce a velikosti v osmdesátých letech rozhodně záleží.

Účesy, auta, hodinky, kulturní akce a dokonce i ramenní vycpávky do dámských outfitů. Všechno mělo být větší a Amerika tuhle zprávu křičela do celého světa. Ekonomický růst hnaný volným trhem a technologickým vývojem k tomu vyloženě sváděly. Černé pondělí, neboli globální zhroucení akciových trhů, které v roce 1987 bolestně postihne i newyorskou burzu, ještě náleželo slastné nevědomosti. Republikánský president a bývalý herec Ronald Reagan účinně ovládal prvky vojenské politiky vypůjčené od Dwighta D. Eisenhowera, podporoval zbrojení a ohledně strategie ve studené válce měl jasno: „My vyhrajeme. Oni prohrají.“ Jelikož televize a sdělovací prostředky získaly v osmdesátých letech výsadní postavení, šířily se rozličné trendy, sílící konzervatismus a důrazná politika všemi směry. Právě kladný postoj ke zbraním a vojenské technice se logicky promítal i do zábavního průmyslu. Nejen pořádná americká kára, ale také svaly měly být daleko větší a napumpovanější. Akční film vstoupil do zlatého věku.

 

Exploze kam se podíváš

Éra „Nového Hollywoodu“ nastartovaná počátkem sedmdesátých let, pomalu mířila ke svému zániku. Po komerčním nezdaru snímku Mzda strachu (1977) od Williama Friedkina a grandiózním průšvihu jménem Nebeská brána (1981), který doslova položil produkční společnost United Artists, se filozofie vlivných šéfů filmových studií začala obracet do minulosti. Časy ambiciózních konceptů, velkorysých rozpočtů a progresivních režisérů, kteří vše podřizují své vizi, měly být výrazným způsobem limitovány. Místo toho nastoupil bedlivý dohled filmových studií, srozumitelnost díla bez zbytečných komplikací a zápletka, která by šla shrnout do dvou vět. Zhruba taková vládla počátkem osmdesátých let představa většiny velkých hráčů zábavního průmyslu. Ideou se stal vypilovaný hollywoodský produkt, jaký by mohl potěšit, co možná největší počet platících diváků. Mít nesvázané ruce si mohli dovolit opravdu jen ti nejschopnější (tedy ti, co dokázali vydělat pořádný balík), ale i zde docházelo k nečekaně hořkým epilogům. Ideálním příkladem je Ridley Scott a jeho drahé neo-noirové sci-fi Blade Runner (1982), které na tržbách sotva pokrylo náklady.

Roku 1982 do kin vstoupily dva různé filmy s několika shodnými znaky. Ten první produkovalo Carolco Pictures a druhý spadal pod křídla Dino De Laurentiis Corporation. Tedy relativně malá studia (v případě Carolco Pictures můžeme klidně hovořit o nezávislém studiu). Dalšími shodnými prvky byl příklon k akčním scénám, jednoduchý děj, vysoké tržby a osvalený hrdina, který spíše konal, než aby ztrácel čas se sáhodlouhými dialogy. Akční drama Rambo: První krev a syrové fantasy Barbar Conan jasně ukázaly, co lidé opravdu chtějí. Byla to doslova voda na mlýn velkých produkčních studií. Z dnešního pohledu byl pro akční žánr nepochybně důležitější film Teda Kotcheffa, jenž zároveň vrátil Sylvestera Stallona zpět do sedla. Ostatně také utržil větší zisk, což tehdy ještě relativně málo známý Arnold Schwarzenegger okamžitě zaznamenal. Oba filmy však bezezbytku splňovaly nově se rodící trend. Navzdory přítomné myšlenkové nadstavbě se dal děj pohodlně shrnout ve dvou větách. Důležitou se rovněž stala akce samotná. V případě dobrodružství urostlého Cimeřana plnila spíše funkci estetického doplňku, který perfektně korespondoval s drsnou podstatou fikčního fantasy světa, avšak traumatizovaný vietnamský veterán pomocí akce vyloženě posouval děj kupředu. Akce se v případě Ramba stala spouštěčem událostí. Ukázkový akční film byl na světě.

Začala tedy vzrušující desetiletka naplněná až po okraj letními trháky, kde o nekonečné zásobníky, obří exploze a tvrďácké hlášky nebyla nouze. Tyto kasovní hity učinily z fenoménu akčního filmu dominantní součást kinematografie. Nikoliv na pár let, ale napořád. Do popředí se dostal progresivní kult akčního hrdiny, který z počáteční nesmrtelnosti a vizáže opancéřovaného tanku postupně přejde do podoby realisticky uchopené postavy hnané vnitřními motivacemi i démony. Od drahých projektů, přes levné jednohubky až po brakové záležitosti těch nejnižších kvalit. Od „ninja filmů“ až po zábavné „arénovky“. Akce s mozkem i bez něj. Na vrcholku této pestrobarevné pyramidy přitom neustále probíhal konkurenční boj dvou akčních tyranosaurů, od něhož se odvíjelo vše ostatní. Nutno podotknout, že mnohé z těchto filmů patří bez nadsázky mezi absolutní, nanejvýše vlivné klasiky. V následujících kapitolách se některým konkrétním kouskům a jejich tvůrcům podíváme na zoubek. Nejdříve si ale dáme svižné bourání masa.

 

Biceps, triceps, hamstringy

Akční herce osmdesátých let můžeme rozdělit do několika kategorií. Špice je jasná. Bez ohledu na kvalitu filmů se o žezlo dělili Stallone a Schwarzenegger. Přitahovali největší pozornost fanoušků, mohli si vybírat scénáře, výhodné spolupráce a jejich zdravě uchopená rivalita do akčního filmu vnášela čím dál větší výbušnost, přepálenost, absurditu. Do skupiny „nižších“ akčních hvězd bych si dovolil zařadit jména jako Jean-Claude van Damme, Dolph Lundgren, Chuck Norris případně Steven Seagal. Tihle borci si sice nemohli dovolit tak královské podmínky, ale na rozdíl od výše uvedených titánů disponovali exotickými bojovými dovednostmi. Taekwondo, jiu-jitsu, karate a samozřejmě neokoukané aikido, kterým si Seagal v počátcích kariéry zajistil raketový růst popularity. Pak tu máme spodek pyramidy. Ted Prior, Robert Z’Dar, kopy rozdávající Loren Avedon a nemalé množství dalších. To vše jsou chlapíci, kteří se sice výjimečně objevili v nějakém tom solidně zpracovaném béčku, ale většina jejich rolí náleží nízkorozpočtovým napůl amatérským fušeřinám, parazitujících na rostoucí popularitě akčního filmu.

Všichni uvedení herci nicméně splňují atributy typického cool akčního hrdiny made in 80'. Přežijí to, co by běžného smrtelníka dávno poslalo pod drn. Jejich kop z otočky má moc prorazit betonovou zeď. Jdou po nich krásné ženy, během přestřelky nemusejí přebíjet zásobníky, a když na to přijde, dokáží speciálním úderem zničit pálenou cihlu, která se ve vyskládaném komínku nachází až úplně dole. Zázrak! Jistě mi dáte za pravdu, že do tohoto výčtu se nehodí pánové Kurt Russell, Bruce Willis a Mel Gibson. Pokud jde čistě o akční film, tihle herci již zastupují poněkud jiný druh hrdinů, o kterých ještě bude řeč.

Poměrně úzkou a samostatnou kategorií jsou pak ženské akční hrdinky. I zde jsou přítomny raritní béčkové výplachy, jejichž výrazové prostředky se kromě akce opírají o undergroundové filmové subžánry, do kterých můžeme zařadit provokativní „rape and revenge“ a etnicky zaměřené „blaxploitation“ snímky. Pokud ovšem odhlédneme od kultovních dam jako je Tura Satana nebo Pam Grier, zůstanou v hlavním proudu jen tři ikonická jména. Sigourney Weaver, Linda Hamilton a americká mistryně bojových umění Cynthia Rothrock, které se v polovině osmdesátých let podařilo úspěšně proniknout do hongkongské kinematografie.

 

Levně, ale efektivně

Jakmile akční filmy naplno ukázaly svůj potenciál, začaly se točit pod dohledem velkých produkčních studií. 20th Century Fox, Warner Bros. Entertainment, Paramount Pictures atd. Když víte o zlaté hroudě pod zemí, potřebujete pochopitelně i pořádný krumpáč. Na druhé straně tu byl stále přítomný fenomenální úspěch Ramba, potažmo podnikatelských hazardérů z nezávislého studia Carolco Pictures. Překonat takový komerční hit bylo pro ostatní malá studia takřka nemožné, ale dalo jim to naději, že skórovat ve filmovém průmyslu může s trochou štěstí každý. Stačilo jen najít správný recept. Dobře si s tím poradili třeba mazaní podnikatelé Menahem Golan a Yoram Globus, vlastníci produkčního studia Cannon Group. Kdysi se hned vedle filmových festivalů pořádaly takzvané „film markets“ či počeštěně „filmové trhy“. Uprostřed festivalu v Cannes si tak režiséři a různí producenti mohli dojít na trh a porozhlédnout se po nějakém zajímavém námětu. Vlastníci produkčních studií ze svých stanovišť mávali letáky, reklamními poutači či scénáři a lákali investory na koupi zaručených tutovek. Lidé z Cannonu se ale nebáli riskovat o trochu více než ostatní.

Stačilo sepsat kulervoucí námět o deseti větách, najmout kreslíře, který zhotovil parádní plakát s americkou vlajkou, atomovým hřibem v pozadí, fešnou tváří Chucka Norrise v popředí a bylo vymalováno. Že o tom velký Chuck neměl ani páru? Pche. Co má být? Pokud námět neulovil kupce, ani se o tom nedozvěděl. V opačném případě však následoval telefonát agentovy: „Máme tu super roli pro Chucka. Film je zaplacen, stačí už jen přítomnost vaší hvězdy!“ Z ukořistěných tří milionů si Chuck urval dva, za zbytek se sehnal štáb, režisér, papundeklové kulisy, venkovní exteriéry na levných Filipínách a Nezvěstní v boji (1984) byly na světě. Tvář Norrise fanouškům očividně stačila, jelikož v kinech snímek vydělal pěkných dva a dvacet milionů. Spokojení mohli být všichni. Především vlastníci Cannonu. Americký sen v praxi. Velmi podobným způsobem se z oceňovaného dramatu Přání smrti (1974) stala v dalších pokračováních exploatační akční řezničina s plytkým dějem. Tohle však nikdo neřešil. Cannon vyhaslému Bronsonovi zajistil pěkný plat a vlastní šatnu, což herci bohatě stačilo. Po zavražděné manželce se tedy architekt Paul Kersey zas a znovu vydával na nelítostnou cestu a mstil se za smrt dcery, kamaráda, zeťáka, sestřenice z druhého kolene atd. Akční film má zkrátka mnoho podob.

 

Rozstřel

Srandu stranou. Notoricky známé akčňáky disponující dražší produkcí náležely jen těm nejtvrdším borcům v branži. Jakmile Stallone zahodil důležitost příběhové stránky do kopru a vsadil kartu na čistokrevnou zábavu, začaly se dít věci. Jak Rocky IV (1985) tak Rambo II (1985) dokázaly efektivně pracovat s tehdy aktuální politickou náladou a strachem ze studené války. Nešlo však o výstražný kopanec do slabin jako v případě spekulativního snímku Vlákna (1984). Italský hřebec spíše využíval moc patriotismu, rétoriku presidenta Reagana a zároveň chytře naslouchal svým příznivcům. Druhý Rambo je tedy v důsledku splněným snem všech fanoušků původního filmu, kteří Ramba toužili vidět obklopeného akčním šílenstvím. Film zatlačuje plíživou atmosféru originálu do pozadí, neboť dominantní přesila mohutných explozí a desítek padlých nepřátel pohlcuje veškerý prostor. To vše pod záštitou vlajky Spojených států amerických. Na podobném principu funguje i čtvrtý Rocky, který však ničivou sílu velkých bouchaček ukryl do boxerských rukavic.

Oba dva filmy vydělaly nemalé jmění, což soutěživý Rakušan s vynikajícími obchodními schopnostmi nemohl nechat jen tak ležet. Ve stejném roce vydané Komando režiséra Marka L. Lestera však do primitivního děje nepotřebovalo křečovitě vkládat žádný politický podtext. Stačil stereotypní předobraz diktátorského panáka, fiktivní země Val Verde a osvalený Američan s vojenskou minulostí, který bere spravedlnost do svých rukou. Na takové noty mladí bílí muži slyšeli. Schwarzenegger místo politiky spojil akci s humorem, ale přitom až bizarním způsobem poukázal na rozmanitost a přehnané účinky zbraní, které ústřední postavě předaly takřka nadpřirozenou moc. Konflikty řešené s drzostí a velkou mírou násilí se pro průměrného Američana staly vzrušujícím vzorcem, kterým si při každé projekci mohl potvrdit svou mužskou identitu. Strohé herecké výrazivo, jaké Schwarzenegger o rok dříve propůjčil vražednému kyborgovi z budoucnosti, pouze obohatil o několik úsměvů a začal kopat za správný tým. Ačkoliv tedy za sebou stoický plukovník Matrix nechává desítky mrtvých a kouřící ruiny do povětří vyhozených budov, jeho konání je v očích publika správné, neboť tak činí pro záchranu dcery. Efekt se dostavil okamžitě. Z Komanda se stal obrovský hit.

 

Razance úderu

Mocenský boj dvou principálů ale určitě nezastiňoval ostatní účinkující. Kdepak. Pod cirkusovou plachtou se nacházela celá řada dalších čísel. Ne každý akční film musel podléhat explozím a hromadám mrtvol. Pomalu se rozjížděl neoficiální subžánr takzvaných „ninja movies“, který pořádně odstartoval Chuck Norris se snímkem Osmiúhelník (1980). O něco větší popularity se ovšem dočkala až několikadílná sága Americký ninja (1985). Ústřední tvář prvních dílů, Michael Dudikoff, sice o bojových uměních věděl absolutní hovno, ale vypadal dobře, což divákům bohatě stačilo. Pokud jde vyloženě o filmy, kde mělo výsadní postavení bojové umění, pak po sobě větší odkaz určitě zanechala zmiňovaná Američanka Cynthia Rothrock. Ta na rozdíl od Dudikoffa kopat opravdu uměla a nebála se své tvrdé rány pořádně zúročit. Její pozoruhodné etablování v oceňovaných hongkongských akčních rubačkách Magický krystal (1986), případně Dny teroru (1986), předznamenaly budoucí symbiózu asijské kinematografie a Hollywoodu, především infiltraci asijských herců do zámořských produkcí.

Takovým pomyslným předskokanem byl jistě Bruce Lee, ale v osmdesátých letech něco podobného převedl i jeho blízký kamarád Bolo Yeung, byť ten díky své vizáži dostával téměř výhradně role krutých záporáků. Krvavý sport (1987) se stal odrazovým můstkem pro něj, a vyloženě zlomovým pro Jeana-Clauda van Damma. V centru zájmu se rázem octla šablona o nějakém utajovaném, nelegálním či světově proslulém turnaji, kde titul šampiona obhajuje mimořádně nadupaný bojovník, kterého sejme nepravděpodobný hrdina. Nezbytný pro takový film je i opakující se motiv mistra a žáka, co navzdory počátečnímu selhání postupně nabírá zkušenosti a svého mentora v důsledku překonává: Krutý boj (1989), Karate tiger 4: Král kickboxerů (1990) a o něco později třeba Americký Shaolin (1991). Fyzické souboje ale určitě nepatřily jen do ringu, jak dokazuje akčně laděný thriller Nico (1988), v němž přední lamač kostí a vyhlášený prokopávač kolen Steven Seagal rovná do latě nebezpečné překupníky drog. Svého favorita si v osmdesátkách mohl najít opravdu každý.

 

Dirigenti

O kontextu doby a hercích už toho bylo řečeno dost. Trochu prostoru si určitě zaslouží i ti, kteří všechnu tu řízenou destrukci a porcování nepřátel dirigovali z režijní stoličky. Kovaných profesionálů na akční řemeslo nabízejí osmdesátá léta přehršle, ale já zmíním jen ta jména, jaká z osobního i historického hlediska považuji za nejdůležitější.

Pro někoho bude zařazení Stevena Spielberga možná překvapivé, ale mě to dává perfektní smysl, a to navzdory faktu, že během osmé dekády vyprodukoval jen jedinou značku, která má s akčním žánrem přímou souvislost. Mám samozřejmě na mysli trilogii dobrodružných filmů Dobyvatelé ztracené archy (1981), Chrám zkázy (1984) a Poslední křížovou výpravu (1989). Postava hrdinného archeologa Indiana Jonese (Harrison Ford) navazuje na odkaz praotce akčních hrdinů Douglase Fairbankse, o němž jsem se krátce zmiňoval v první části článku. Fairbanks s oblibou ztvárňoval hrdinu, co z každé vyhrocené situace elegantně vybruslí. Přeskokem z budovy na budovu, zběsilým úprkem, zhoupnutím se na laně. Indy místo lana možná využíval bič, ale jinak jsou jeho eskapády v mnoha ohledech podobné. Spielberg posbíral zrezivělé součástky z levných dobrodružných seriálů čtyřicátých a padesátých let, přidal vlastní invenci, bytelný příběh, ikonického hrdinu a porci humoru. Každý ze tří filmů přitom obsahuje minimálně jednu akční sekvenci, která nad ostatními vyčnívá. Napínavá automobilová honička, šílená jízda důlních vozíků, dovádění na obrovském tanku.

James Cameron to měl podstatně těžší. Na rozdíl od kolegy Spielberga neměl v rukávu ještě žádný pořádný majstrštyk typu Čelisti (1975). Musel tedy vynaložit obrovské úsilí, aby dostal zelenou pro realizaci Terminátora (1984). Akční sci-fi pecka s dokonale vybraným Schwarzeneggerem dozajista patří mezi klenoty nejen osmdesátých let. Technologický slasher, kde místo Michaela Myerse s obrovským nožem, pobíhá kovový anděl smrti s bouchačkama, byl zároveň důležitý pro rozvoj významných akčních hrdinek. V případě Terminátora jde o drsnou mamču Sarah Connor (Linda Hamilton). Ve Vetřelcích (1986), jimiž Cameron překopal pravidla filmových pokračování, se iniciativy ujímá neústupná poručice Ellen Ripley (Sigourney Weaver), která se šmejdem z vesmíru nemá žádné slitování. Cameron v sobě nikdy nepěstoval potřebu natáčet filmy s kadencí automatizované výrobní linky, ale každý, pod kterým je podepsán, patří mezi absolutní žánrovou špičku s dokonale vysoustruženými akčními čísly.

Černým koněm osmdesátých let je dle mého mínění Paul Verhoeven. Nizozemský režisér, který se v Hollywoodu úspěšně prosadil a dělal věci poněkud jinak než ostatní. I on inklinoval ke sci-fi a naturalisticky podané akci, ale od svých souputníků se přesto výrazně odlišoval. Pod tepajícím cynismem a zdemolovanými zbytky tělesných schránek se vždy ukrývala ještě satirická nášlapná mina. Provokativní šrapnel, co drze poukazoval na nezdravý vliv masmédií, posedlost technologiemi a rostoucí moc korporátních institucí. To vše a mnohem více můžeme nalézt v jeho kultovním snímku Robocop (1987). Kopat do americké morálky přímo na americkém území si rozhodně nemohl dovolit každý. Natož pak nějaký přivandrovalec z Evropy. Paul Verhoeven měl ovšem vždy koule z oceli.

Vynechat nelze ani Johna Woo. Čínského mistra akce s vysoce stylizovaným režijním cítěním. Mezi jeho inspirační zdroje patří Akira Kurosawa a Sam Peckinpah. Woo z režijního půdorysu těchto velikánů doslova vykřesal zcela svébytný a v mnoha ohledech originální styl, jaký bezpečně pozná i naprostý filmový analfabet. Každá lokace a tudíž dějiště akce (skladiště, nemocnice, přístavní doky, kanceláře) je zúročena do posledního detailu. Užití velkého množství kamer s různou snímkovací frekvencí, dodává opulentním přestřelkám takřka operní dojem. Zlatavý déšť jisker dopadající na nešťastníky, kteří se točí ve smrtelné piruetě. Střelné zbraně, jakožto zbožštělé artefakty zkázy. Výbuchy, zpomalené záběry, dlouhé pohledy z očí do očí a nad tím vším násilím bílé holubice míru. Woo samurajům sebral katany a dal jim kvéry, rozlehlé louky nahradil špinavými uličkami a do děje zakotvil silný prvek chlapského přátelství, mající až homoerotické tónování. Lepší zítřek (1986), Killer (1989), Kulka v hlavě (1990). Stačí si jen vybrat.

V rukou talentovaných režisérů se tedy akční film pozvolna stával sofistikovanější a mnohdy i inteligentně zpracovanou podívanou. Měnily se také předobrazy akčních hrdinů, které pomalu směřovaly k uvěřitelněji uchopeným postavám. Mělo to své opodstatnění, neboť publiku se permanentní recyklace lidských strojů na zabíjení začala zajídat. Hyperrealistické prostředí mohlo nadále překypovat výbuchy a divokými přestřelkami, ale hlavním tahounem příběhu se pomalu stával hrdina z masa a kostí, člověk z davu. Normálně vyhlížející, uvažující a rovněž chybující jedinec, obklopený přepálenými akčními atrakcemi. V tomto ohledu si zaslouží vyzdvihnout režiséři Richard Donner a především John McTiernan.

Smrtonosná zbraň (1987) kromě humoru a přívalu šťavnaté akce nabídla i kladného hrdinu, který sice uměl perfektně střílet a rozdávat tvrdé údery, ale rozhodně to nebyl žádný suverén. Detektiv Martin Riggs (Mel Gibson) trpěl sebevražednými sklony. Pronásledovaly jej bolestné vzpomínky na zesnulou manželku, což Gibson díky hereckým vlohám dokázal velmi přesvědčivě zprostředkovat. Akční hrdina s citlivou duší a bolavým srdcem, který se nebojí uronit slzu? Na poli akčního filmu věc do té doby téměř nevídaná. Policista John McClane (Bruce Willis) z přelomového snímku Smrtonosná past (1988) si diváky získal především svou všedností. Měl své zlozvyky, stinné stránky, problémy v manželství, činil špatná rozhodnutí a nad nebezpečnými protivníky mu scházela fyzická převaha. Každé zneškodnění teroristy si musel vyloženě odřít a nezřídka přitom ztratit i pár deci vlastní krve. Donner a McTiernan vydláždili cestu novým typům akčních hrdinů. Pootevřeli dveře do budoucnosti.

 

Přelom

Konec osmdesátých let byl na spadnutí. Navzdory obrovským úspěchům snímků Richarda Donnera a Johna McTiernana, odmítla většina zavedených hvězd vystoupit ze své komfortní zóny. Urostlý Carl Weathers se filmem Action Jackson (1988) neúspěšně pokusil rozjet sólovou kariéru akčního hrdiny. Celá americká armáda vměstnaná do muže jménem John Rambo, trestala zlé sověty a chránila chrabrý afghánský lid (ten samý, na který začal George Bush o třináct let později metat bomby). Nabubřelý Rambo III (1988) se však stal pouhým stínem svých starších bratříčků. Dolph Lundgren si skrze ryzí béčko Mstitel (1989) zalaškoval s komiksovou předlohou, leč rutinér Mark Goldblatt rozhodně nebyl žádný Tim Burton. Van Damme ve filmu Kickboxer (1989) dělal to, co uměl nejlépe. Rozdával kopy a zatím mu tenhle přístup ještě vycházel. Avšak i divácky oblíbeným arénovkám začal pomalu zvonit umíráček.

 

Nové pořádky

Zúžit kinematografii devadesátých let pouze na vývoj akčního filmu je docela troufalé, jelikož v této dekádě se urodilo nepřeberné množství mimořádně kvalitních filmů napříč všemi myslitelnými žánry. Téma článku je nicméně dané, tedy nezbývá než tu káru naloženou dynamitem dotlačit do konce.

Akční filmy v devadesátých letech byly poznamenány vrcholnou érou poctivých praktických efektů a pozvolným nástupem CGI technologií. Tento fakt ukázkově ilustruje Terminátor 2: Den zúčtování (1991), ve kterém se pojí staré (práce s miniaturami, mechanické loutky, vícefázový make-up znázorňující různé stupně poškození) s novým (schopnosti T-1000). Stejný příměr můžeme použít i v souvislosti s Jurským parkem (1993), kde se ještě více zračí předzvěst věcí budoucích. James Cameron a Steven Spielberg tedy zvládli přechod do nové desetiletky s grácií, což je částečně dáno tím, že pro režiséry všeobecně je snadnější přizpůsobovat se novým trendům. Daleko horší to mají herci, které si divácká obec ráda škatulkuje. O nezničitelné svalovce s úsporným hereckým rejstříkem už nebyl takový zájem. Doba si žádala pěkné tváře, pevná štíhlá těla a variabilní herecké schopnosti. Prototypem akčního hrdiny se stávali muži jako Antonio Banderas, Tom Cruise, Wesley Snipes či Nicolas Cage. Poslední jmenovaný dokázal ve filmu Leaving Las Vegas (1995) předvést oscarový výkon, aby o rok později zazářil v akční poloze prostřednictvím magahitu Skála.

Takové herecké rozkročení si ale staří pardálové nemohli dovolit. Ti uměli jen cedit hlášky, žonglovat s atomovkou a hrát ping-pong s planetami. Okolní terén se začal měnit a kdo se nestihl přizpůsobit, skončil v zapomnění. Start devadesátých let však obě nejvýraznější persony akčního filmu ustáli. Arnold Schwarzenegger si zahrál ve výborném akčním sci-fi Total Recall (1990) a pod dohledem Camerona si zopakoval roli kyborga z budoucnosti. Zmiňovaný druhý Terminátor z něj dokonce učinil nejlépe placeného herce Hollywoodu. Na dlouhou dobu posledním dobrým filmem se pro herce stala akční komedie Pravdivé lži (1995). Pracovat s Paulem Verhoevenem a především s Jamesem Cameronem se Arnoldovi více než vyplatilo. Sylvester Stallone také nezahálel a roku 1993 si na konto připsal hned dva úspěšné filmy. Satirické sci-fi Demolition Man a adrenalinové dobrodružství Cliffhanger od Rennyho Harlina. Za zmínku ještě stojí solidní akční thriller Nájemní vrazi (1995). Tyto úspěchy z dnešního pohledu bohužel trochu zastiňuje křečovitá snaha obou herců zazářit i v komediální poloze. Na filmy jako Stůj, nebo maminka vystřelí! (1993) a Junior (1994) by Sylvester a Arnold jistě rádi zapomněli.

Devadesátá léta jsou rovněž příznačná masivním vlivem hongkongské kinematografie na americký trh. Dolph Lundgren a charismatický Brandon Lee si podali Yakuzu v celkem nedoceněném akčňáku Zúčtování v Malém Tokiu (1991), což byl spíše nesmělý začátek. Skutečné ostruhy uznání si vysloužil až Jean-Claude van Damme. Herec se po zhlédnutí akčního inferna Hard Boiled (1992) zařekl, že čínského režiséra Johna Woo musí přetáhnout do Ameriky a natočit s ním svůj další film. Stalo se. Živý terč (1993) odstartoval hollywoodskou kariéru Johna Woo a otevřel dveře dalším asijským umělcům. Kaskadéři, nadaní choreografové, koordinátoři akčních scén, ale především herci. Filmem Smrtonosná zbraň 4 (1998) se světu představila čínská mlátička Jet Li. Akčními komediemi Rachot v Bronxu (1995) a Křižovatka smrti (1998) si své místo na výsluní pro změnu zajistil krajan Jackie Chan. Vrcholem kreativní symbiózy mezi americkou a asijskou kinematografií se stal koprodukční wuxia epos Tygr a drak (2000), který natočil legendární Ang Lee.

Uvolněná atmosféra devadesátých let byla také zajímavá tím, že naváděla velká studia k určité benevolenci. Po delší době se tak začaly nemalé peníze vkládat do na první pohled riskantních projektů, které nezřídka stály na totálně ujetých premisách. Fašistická společnost v mezigalaktickém střetu s vesmírnými brouky (Hvězdná pěchota). President Spojených států v otevřeném boji s teroristy (Air Force One). President Spojených států, coby usazen v kokpitu stíhačky sestřeluje emzáky z oblohy (Den nezávislosti). Parta upocených naftařů, která kvůli záchraně matičky Země přistane na obřím asteroidu (Armageddon). Pro zábavu cokoliv a nastupující generace dravých režisérů se nebála ničeho. Roland Emmerich, Michael Bay, Kathryn Bigelow, sourozenci Wachovští a další. Od neprávem pozapomenutých Zvláštních dnů (1995) až po nesmrtelný Matrix (1999), v němž se koncentrovala technická vynalézavost, myšlenková nadstavba a především akční orgie. Devadesátky rozhodně mají co nabídnout.

 

Staří známí a hrdinové z komiksů

Akční film se po roce 2000 dostal do své poslední vývojové fáze. Velký vliv na podobu žánru měly tragické události z 11. září 2001. Do té doby si v sobě každý poctivý akční film nesl určitý smysl pro uvolněnou zábavu. Někdy větší jindy menší, avšak prvořadým záměrem každého akčňáku byla vždy snaha pobavit diváky v kinosálech. Od zmiňovaného data se o slovo začal hlásit i prvek určité vážnosti. Zkuste si vybavit bezstarostný snímek Mission: Impossible II (2000) a zvláštního agenta Ethana Hunta (Tom Cruise) s černými brýlemi na očích. Proti této vizi postavte Jasona Bournea (Matt Damon) z akčního thrilleru Agent bez minulosti (2002) a uvidíte ten nebetyčný rozdíl. Ještě markantnější je to v dalších pokračováních, kterým roztřesená kamera a perfektní střihačská práce režiséra Paula Greengrasse dodala punc realističnosti, jaký se pevně upínal na inteligentně zpracované scénáře. Filmy Bournův mýtus (2004) a Bourneovo ultimátum (2007) se staly moderními akčními klasikami.

Styl Greengrasse se bohužel snažila napodobit řada dalších méně šikovných režisérů a zanedlouho byla „roztřesená kamera“ v každém druhém filmu. Greengrass věděl, že akční sekvence musí být proložena alespoň vteřinovým širokým záběrem, zajišťujícím orientaci v terénu. Jedině tak divák neztratil přehled a vnímal geometrické schéma každé scény. Třást kamerou bez stativu, cílit pouze na detail a zběsile stříhat rozhodně není žádné umění, jak dokazuje odstrašující příklad Taken 3 (2014), z něhož režisér Olivier Megaton učinil nepřehledný bordel. Roztřesenou kamerou někteří režiséři rovněž zakrývali nedostatky vycházející z nižších rozpočtů nebo průměrné choreografie soubojů. Pomalu jako vzdor proti těmto neumětelským praktikám přišel na scénu Chad Stahelski a Keanu Reeves. John Wick (2014) do žánru přinesl renesanci pramenící z dlouhých širokoúhlých záběrů a perfektní demonstrace kaskadérských čísel. Přímočaré vyprávění a tepající rytmus jednotlivých scén se doslova vpíjely do neony prozářených lokací a činily z výsledku intenzivní divácký zážitek.

Mistr filmové postmoderny Quentin Tarantino také zatoužil po vlastním akčním filmu. Kill Bill (2003) a Kill Bill 2 (2004) svým retro nádechem vzbudily zájem o staré asijské kung-fu klasiky a drsné bijáky ze sedmdesátých let. Nečekaný hlad po aktualizaci archaických žánrových konvencí přivedl k životu dávno mrtvé legendy. Smrtonosná past 4.0 (2007) a Rambo: Do pekla a zpět (2008) uvrhly své obstarožní hrdiny do současného moderního světa, s nímž si možná až tak nerozuměli, ale tím, že se tihle kornatějící borci nebáli přiznat svůj věk, to nějakým zvláštním způsobem fungovalo. Vrcholem této etapy je dvojice týmových snímků Expendables: Postradatelní (2010) a Expendables: Postradatelní 2 (2012), které v sobě díky přítomnosti veteránských akčních ikon rozdmýchávají nostalgii. Vidět v jednom filmu Barbara Conana, Rockyho, Johna McClanea, Ivana Draga či Cordella Walkera je splněným snem každého fanouška akčního filmu.

Co si budeme povídat. Čistě z komerčního hlediska jsou bezesporu nejúspěšnější komiksové adaptace. Ledasco už naznačil Blade (1997) nebo X-Men (2000), avšak teprve 21. století ukázalo, jaký potenciál v sobě komiksové filmy opravdu mají. Počínaje prvním Iron Manem (2008) a konče u spektáklu Avengers: Endgame (2019). Království komiksových filmů na dlouhou dobu převzalo vítězné žezlo akčního filmu. Herci ztvárňující rozličné superhrdiny se přitom z velké části stali otroky svých papírových předloh. Chris Evans bude patrně navždy Captain America, stejně jako Chris Hemsworth Thor. Je tedy otázkou, zdali je v tomto ohledu opravdovou hvězdou herec, nebo spíš slavná komiksová postava, kterou hraje. Na každý pád jde ale o novodobé akční bohy, již své nadlidské schopnosti nemají potřebu zastírat, na rozdíl od Johna Ramba, který chtěl ve třetím dobrodružství vyhladit celý Sovětský svaz, ale přitom se nás snažil přesvědčit, že je vlastně stále obyčejným smrtelníkem. Komiksové filmy navíc zažehly opětovný nárůst ženských akčních hrdinek, což je v tomto testosteronovém prostředí vždy příjemné zpestření. Mnohými obávaná i kritizovaná „marvelizace Hollywoodu“ žádnou zkázu kinematografie nepřinesla. Komiksové filmy přišly a zvítězily. Nyní naopak v tichosti sílí jejich útlum.

 

Lepší zítřky

Akční film mám v srdci od dětských let. Dobře si vzpomínám na první Smrtonosnou past. Mizerný obraz, přeskakující zvuk a kreativní jednostopý dabing s jemným moravským přízvukem, který originální název „Die Hard“ překřtil na „Umírají pomalu“. Přesto jsem si tu stokrát zkopírovanou VHS kazetu nesmírně užíval. A určitě za tím nestál jen fakt, že po závěrečných titulcích následovalo německé porno. Asi to zní jako pláč starého nostalgika, ale tak tomu věru není. Akční film se nadále těší velké oblibě. Možná už ve vývoji poněkud ustrnul, ale díky režisérům jako je vizionář Denis Villeneuve, megaloman Christopher Nolan, hypermoderní estetik Chad Stahelski, případně živou vodou politý George Miller se o budoucí osud akčních žánrovek nebojím. Naopak.

V akčním žánru se odráží historie celé kinematografie. Jeho esence byla přítomna v energických groteskách dvacátých let, propůjčovala sílu drsným detektivům z éry „Nového Hollywoodu“ a přivedla k životu namakané titány s nekonečnou zásobou střeliva a stejným množstvím drsných hlášek. Na akční filmy se nám kouká dobře, protože dokáží uvolnit adrenalin v těle, navodit pocit napětí i dobrého pocitu z parádně nasnímané destrukce, fyzického souboje, pohlcující přestřelky nebo divoké automobilové honičky. Obdivujeme odvahu kaskadérů, pokroky v oblasti stále se zlepšujících vizuálních efektů a zároveň v sobě uspokojujeme touhu vidět hrdinu, který zničí půl města, pošle do pekla všechny teroristy, drogové dealery, diktátory i vesmírná monstra všech tvarů a velikostí. Je v tom jistě trocha rebelie, klukovského nadšení a machismu, ale to už k akčnímu filmu tak nějak patří.

 

 

 

 

 

---