Ad absurdum

Probudím se ze snu a sen nejspíš utekl z hlavy šílence a vítr ho doval k mému spánku, zdálo se mi o padajícím měsíci, který zachytila kamenná ruka vytesaná do skály, po snu se potím a klepu nad tou hrůzou letící k zemi, probudím se a jdu si k snídani pustit obludně velkou televizi, kde ve zprávách mluví o hrozbě střetu vesmírného tělesa se zemí, strašlivý kus kosmu se schová do tváře světa a vše živé zemře, a mně začnou docházet souvislosti strašlivé a neuvěřitelné, možná z větví stromu nicoty nespadne měsíc, ale základ sedí, a já mám řešení, ač bláznivé, a ve zprávách ukazují nejnovější statistiku pravděpodobnosti srážky, máme dvě procenta šanci minutí. Vyjdu do ulic a hlásám své prozření, hlásám spásu, jenže nikdo neposlouchá, další cvok na chodníku, nic víc, až příštího dne mě chytí černé autou plné zoufalých mafiánů, jenž jsou ochotní udělat cokoliv pro záchranu obchodu, poslouchají s nevěřícím výrazem a přesto dají rozkaz stavět Boží ruku na záchranu, staví devadesát dva dnů a vše dokončí pět hodin před armagedonem, dokončí mou vizí a čekáme na letící zkázu a syna smrti, meteorit se vznáší k nám a po pěti hodinách neomaleně zaklepe na dveře, ruka nejspíš byla vytesaná do špatné hory a váha potomka vesmíru jí rozdrtí. Nikdo v mrtvém světě nemluví.