Zatoulané káčátko

Zatoulané káčátko

Káčátko se zatoulalo,
ale vůbec neplakalo.
Známou cestou musí jít
kachní mámu dohonit.

O ZATOULANÉM KÁČETI

Když bylo káčátko na procházce se svou kachní maminkou, ztratilo se v rákosí.
„Jejda!“ zvolalo: „Kdepak je maminka?“ Ale nikde ji nevidělo.
„Mamííí! Maminko!!!“ volalo ze všech sil. Ale nic. Nikdo se neozýval.
„Musím se vydat stejnou cestičkou, po které jsem se zatoulalo,“ řeklo si nahlas a vydalo se okolo leknínu. Běželo, co mu nožky stačily.

„Kvá! Kvááá! Kvááá!“ uslyšelo náhle něčí hlas. „Kampak běžíš káče?“
Na kameni v rákosí seděl obrovský žabák.
„Já…ztratilo jsem se,“ odpovědělo rychle káče, „musím najít svou maminku.“
Vyděšeně koukalo na obrovského žabáka.
„Tvoje maminka je příliš daleko, než aby uslyšela tak slabý hlásek,“ vysmíval se káčeti žabák.

V tom, poblíž něco zažbluňkalo. A jejda! Objevila se kachní máma.
„Kde jsi byl?“ zlobila se na kachňátko.
„Kolikrát ti mám říkat, že se nemáš toulat tak daleko samo!“
Kachňátko bylo moc rádo, že našlo svou maminku a radostně na ni zamávalo.
„Kvááá!“ uslyšelo ještě, ale žabáka už nevidělo. Asi se schoval hlouběji v rákosí.