Jsem jen slisovaný narcis

Ve své peněžence měla jednu malinkou prázdnou krabičku od očního stínu, ve které nosila ostří, odšroubované z růžového ořezávátka, z jejího šuplíku s výtvarnými potřebami. Nebo to mohla být prázdné tělo propisky, které také sloužilo jako úschovna ostrých předmětů.

Měla ho tam pro jistotu, až zase přijde těžká chvíle, kdy by s ním musela běžet na dívčí toalety a na stehna si načmárat pár krvavých ranek. Těžkou chvílí mohla nazvat všelicos, nepovedený test, neschopnost soustředit se, potlačené slzy, křik táty, nebo zhnusení ze sebe samé. Nelitovala svých činů, ba dokonce i ty těžké chvíle začala vyhledávat. Začala vyhledávat sebemenší důvod k bezhlavému čmárání.

Brzy už ani nepotřebovala důvod. Ráda si sedala do koupelny, svými stehny na lýtka. Stehna se tak víc rozšířila a napjala a čmárání bylo o to jednodušší. Snažila se nad tím moc nepřemýšlet. Jen automaticky pohybovala rukou směrem ke kůži a čekala, až ji uhodí štiplavá bolest. Pak už jen sledovala, jak z řádků na jejích světlých nohách vychází rudé krůpěje, které se jí rozutíkaly po kůži a vytvářely tak změť pavučin, které se v mžiku roztekly. 

Utrhla si dva díly toaletního papíru, pod kohoutkem je navlhčila a přiložila na pavučinu, která se do nich rázem obtiskla. Vypadalo to jako zašifrovaná, tajná zpráva, která přitahovala její oči. Kéž by si to mohla zarámovat. Zprávu zmačkala a vyhodila do záchodové mísy. 

Na nohu si přiložila nový, suchý toaletní papír, přilepila ho textilní náplastí, navlékla si dlouhé, tepláky a vydala se zpět, do svého normálního života. Jako by se nic z její koupelnové chvilky nestalo. 

Bylo to malé tajemství, do kterého se při každém kroku zarývala látka kalhot. Tajemství, které měla jen pro sebe. 

Přála si, aby si ho všimli. Kdokoliv. Rodiče, přátelé, aby upozornili ostatní, aby všichni věděli, v jakém je nebezpečí, že není v pořádku, že potřebuje obejmout. Ale díky dlouhým kalhotám a strachu to nemohlo proniknout k jiným očím, než těm jejím. 

Bála se přestat, protože by ji to vzalo jediné vzrušení, které má. 

Cítí, jak na ni její tajemství doléhá. Díky němu musí každou přestávku ve škole odbíhat na toaletu, aby mohla prozkoumat další část hloubky své kůže. Je tím zavalena, zatěžkána, jak narcis, který má za úkol vylisovat na biologii.

Nehybně usychá, cítí, jak se rozdrolují první lístky. Kvítka, kterým už dávno vybledla žlutá barva, mají na sobě varhánky podobné krepového papíru. Stejné varhánky, jako má ona na svých stehnech. 

Ani voda nepomůže navrácení se do života. Do takového, jaký byl. I kdyby to zmizelo, i kdyby ji někdo pomohl odendat tu tlustou, těžkou encyklopedii, pod kterou leží, nikdy by nebyla stejná, jako dřív. 

Nehřála by, nenadechla by se. Už nikdy by si od ní slunce nepůjčilo barvu, ani by jí ji nevrátilo.

Bude jen jakousi ukázkou toho, co se může stát, když věci zajdou až příliš daleko. Analyzuje se zničená kůže, zničený vnitřek a ona sebou nechává házet z ruky do ruky, jako když se snažíte udržet horkou bramboru.

Narozdíl od svých vylisovaných květin, se snaží utéci. Nechce dokola opakovat proč to dělá, na co myslí, když to dělá, na co myslí před tím, po tom, nebo jestli to dělá kvůli tomu klukovi ze třetí lavice, vpravo u okna.

Skrývá se před otázkami, jako by na ni byly stříleny. Vyhýbá se jim, neví jak odpovědět. Nechce vědět, jak by odpověděla.

Nechce péči, nechce objetí. 

Bojí se péče. 

Bojí se ostatních. Ostatních, kteří o tom vědí, kteří si toho všimli. 

Bojí se sebe.