Fragmen Carnis

Zuzana chvíli sbírala odvahu. Pak pevně sevřela pletací jehlici v dlani a zatlačila. Tělem jí projela prudká bolest. Omdlela.

Nevěděla, jak dlouho byla bez sebe. Když se začala probouzet, v hlavě jí běžel hraný film o tom, jak to celé začalo.

Svého Pána poznala, když jí bylo 17. Tehdy nevěděla, že to bude její Pán. Scházeli se po hotelech a azylech pro milence.  Byl na ni hrubý, bil ji, škrtil a fackoval. Mrdal jí do všech dírek, tahal za vlasy a ponižoval. Zuzaně se to líbilo. Vždy, když byli spolu, přála si, aby se čas zastavil. Aby nikdy nemuseli opustit pokoj, kde si s ní dělal, co se mu zachtělo. Jenže pokaždé přišla poslední rána a Pánův výstřik. Pak oblékání, pusa na rozloučenou a ahoj příště.

Cítila se sama. Nějakým zázrakem to na ní poznal. Jednou, když se do ní udělal a leželi vedle sebe v posteli, jí to řekl. Že má plán. Že jej už probral s manželkou a ta souhlasí. A jestli bude souhlasit i Zuzana, vezme si jí k sobě domů do noviciátu. Myslela si, že je to jméno nějaké vesnice, kde Pán bydlí. Noviciát? Nikdy to slovo neslyšela. Ale souhlasila okamžitě. Pána to potěšilo a odměnil ji po svém. Stiskl jí pravou rukou krk a držel tak dlouho, dokud necítil, jak se jí z nedostatku vzduchu začíná svírat vagína, kam strčil tři prsty.

Druhý den se stěhovala. Dovolil jí vzít si jen malý batůžek. Naházela do něj trochu prádla a pár pitomostí. Taky knížku a plyšáka z dětství. Ve dvě stála před brankou na udané adrese a zazvolila. Chvíli se nic nedělo. Pak vykoukla ze dveří mladá žena, asi Pánova manželka. Prohlédla si Zuzanu od hlavy k patě, neřekla nic a zase dveře zavřela. Zuzana stála u branky už pět minut. Konečně se dveře znovu otevřely a vyšel z nich Pán. S úsměvem Zuzanu přivítal a pozval ji dále. Uprostřed cestičky mezi brankou a vchodovými dveřmi ji zastavil:

"Dej mi ten batůžek." 

Podala mu ho. Vzal jej do ruky, vší silou se rozmáchl a hodil batoh někam daleko přes plot do rokle, odkud bylo slyšet zurčení potoka.

"Pokračuj," pobídl jí a vešli dovnitř.

V předsíni se stihla sotva rozhlédnout. Otevřel nějaké dveře, rozsvítil a začal sestupovat dolů. Následovala ho. Sklepní místost nebyla velká, ale vypadala docela útulně. Velké okno na jižní straně pouštělo dovnitř dost světla. Zařízení bylo úsporné. Koberec, stůl se židlí, skříňka a velký sedací pytel v rohu. 

"Tady budeš bydlet," řekl jí. Jakoby vycítil její otázku, takže dodal: "Postel tu není, budeš spát na sedacím pytli."

Nevadilo jí to. Sedací pytel je fajn. Povalil ji na zem, stáhl ke kolenům legíny, které měla na sobě a vrazil jí ocas do kundy. Bušil do ní silněji než dříve. Cítila, jak se jí odírají záda o hrubý koberec.  Zvykne si. Je tady. U Něho.

Pravidla, která ji Pán stanovil, byla jednoduchá. Ráno jí nikdo nebudil. Mohla si vstát, kdy chtěla a nechat se rozvázat. Snídani měla v misce, ke které nikdy nedostala příbor. Zpočátku jí to přišlo nezvyklé, ale brzy si začala hrát na kočku. Postavila misku na zem, vylizovala jí jazykem a přitom se protahovala a vrněla. Zbytek jídla vybrala prsty, pořádně si je olízla a někdy se ani nešla do koupelny umýt. Mňau.

Po snídani si četla, malovala, háčkovala krajky, nebo si psala přes mobil. Trošku se jí pletly historky, které si vymýšlela pro jednotlivé kamarádky a jak se do nich začala čím dál tím více zaplétat, přestávala raději psát úplně.

Když cvakl vypínač a ozvaly se kroky na schodech, reagovala rychle. Věděla, co má dělat. Svléknout se do naha, nasadit si pásku přes oči a postavit se doprostřed místnosti. Většinou to byl nějaký Pánův kamarád, který potřeboval odreagování. Mrdali jí do kundy, do zadku i hluboko do krku. Nijak jí to nevadilo. Sex měla ráda a žádný z nich nevydržel déle, než pár minut.

Po obědě (zase miska bez příboru) šla nahoru do domu. Pomáhala s dětmi, pracovala na zahradě, občas něco uvařila. Ke všemu potřebovala svolení Pána nebo jeho ženy, nikdo jí ale do ničeho nenutil. Nahoře v domě neměla žádné povinnosti.

Před šestou sešla k sobě dolů. Přesně v šest začínalo večerní bití. Když ji bil Pán, byla nejraději. i když to hodně bolelo. Používal bič, karabáč a tlustý kožený opasek. Častokrát upadla a už nemohla vstát. Pán ji zvedl, přitiskl k sobě a dlouho držel v objetí. Občas takhle málem usnula.

Pánova manželka ji bila jinak. Cílevědomě a chladně. Bylo cítit, že Zuzanu považuje trochu za nezvaného hosta a nebýt manžela, nestrpěla by jí tu. Občas přišel Zuzanu zbít i nejstarší Pánův syn. Bylo mu čtrnáct a moc to neuměl.

Večerku měla Zuzana v deset. Když byl Pán doma, spoutal jí před desátou ruce, nohy, nebo oboje, podle toho, který byl den. Pondělí a čtvrtky jen ruce, úterý a pátky jen nohy, středy, soboty a neděle ruce i nohy.  
Jen jednou za celou dobu se jí stalo, že se spoutaná nedokázala doplazit na záchod a počůrala se na koberec. Nikdo jí kvůli tomu nepotrestal. 

Když pán doma nebyl, spoutávala se sama do připravených pout. Mohla by podvádět, ale nikdy jí to nenapadlo. Byla poslušná a poslušnost byla to, čeho si na sobě cenila nejvíce. Věděla, že Pán to vnímá a oceňuje. Byla hrdá na to, že na ni nikdy nemusel zvýšit hlas, že vydržela všechno bití bez křiku, jen se sténáním. Pán neměl křik rád. A když omdlela bolestí, bylo to její tělo, které přestalo poslouchat, ne ona sama. Pán u ní vždy počkal, než se z mdlob probrala. Když byla bez sebe, měla často děsivé sny plné příšer a krve. Pak začala vnímat a to první, co registrovala, byl Pánův dech, kůže jeho rukou a prsty, kterými, se ujišťoval, že dýchá a bije jí srdce. Občas se neudržela a ještě chvíli předstírala, že o sobě neví. Takové malé rebelství.

Život jí ubíhal stejným tempem, nevěděla ani, jak dlouho už u Pána je. Ten to ovšem věděl přesně. Budoucí kus mrdacího masa, který mu bydlel ve sklepě, byl v zácviku už šest měsíců. Přišel čas na rituál.

Byl letní večer. Věděla, že se něco děje, protože ji místo večerního bití vyvedl ven za dům. V krbu umístěném v prostorné letní kuchyni hořel oheň. Byla nahá a přestože bylo léto, cítila trochu chlad. Postavila se blízko krbu a čekala.

Vysvětlil jí, že její noviciát končí. Dnes večer se musí rozhodnout, co s ní bude dále. Pokud chce, dostane oblečení, Pán ji doprovodí k domovní brance a už se nikdy neuvidí. V opačném případě přestane existovat jako lidská bytost a stane se z ní Fragmen Carnis - kus mrdacího masa. Během rituálu proměny přejde její duše na Pána. Stane se věcí, zrcadlem bez svobodné vůle, kusem nábytku ve sklepní místnosti, který slouží, až doslouží a pak se vyhodí. 

"Bude všechno jako dosud?" zeptala se. Podíval se jí do očí a přikývl. Nevěděla, že lže. Spadl jí kámen ze srdce. Její budoucnost byla vyřešená. Byla spokojená se sebou i světem. Pokynul jí, ať se natáhne na velký stůl stojící vedle krbu. Roztáhl jí ruce a nohy a pevně je připoutal provazy k nohám stolu. Vzal z krbové římsy něco, co vypadalo jako pohrabáč. Na jednom konci dřevěné držadlo, na druhém ornament vytvořený z tenkých lístků svinutého plechu. Ukázal jí ho.

"To je rosenkruciánská růže, kterou budeš označena. Tvůj přechod na Fragmen Carnis nastane, až ucítíš vůni vlastního spáleného masa." Vložil konec cejchovacího železa do krbu a počkal, až začne rudě žhnout. Pak jej vytáhl a opatrně přiblížil k vybranému místu na vnitřní straně jejího levého stehna, asi pět centimetrů pod vagínou.

Cítila žár, jak se cejchovací železo přiblížilo k její kůži. Počkal pár sekund, pak přitlačil. Bolest byla strašně silná, ale neomdlela. Trvalo chvíli, než ucítila tu vůni. Proti své vůli se usmála. Byla navždy Jeho. Nevěděla, že všechno se změní už za pár dní.

Přišlo to po nedělním večerním bití. Ležela na zemi, hlavu v jeho klíně. "Budu tě muset prodat," řekl najednou. Jako by do ní udeřil blesk. Co to říká? Ztuhla a nebyla schopná slova.

Vycítil její strnulost, ale pokračoval: "Jsi mladá a zdravá, je jen otázka času, kdy otěhotníš. A my se ženou další děti v tomhle domě nechceme." Nehýbala se. Snažila se vstřebat, co právě slyšela. Prodat? Komu? Vždyť jí řekl, že se nic nezmění! 

Nejhorší bylo, že cítila, že měl pravdu. Měnily se jí chutě a zvětšily prsa. Byla těhotná. Pán děti nechce. Ona také ne. Co má dělat? Věděla, že nesmí dělat nic. Byla Fragmen Carnis, kus mrdacího masa bez svobodné vůle. Vše za ní rozhodoval Pán. A teď se jí chtěl zbavit. Prodat jí někomu cizímu. Jak se s tím může smířit?

Nesmíří se s tím. Bude jednat.

Našel ji chvíli po tom, co to udělala. Pletací jehlice zaražená hluboko dovnitř, z kundy vytékala krev. Ošetřil ji, svázal jí ruce a upevnil je k vodovodní trubce. Krvácení brzy přestalo, nedošlo zřejmě k většímu poškození dělohy.

Rozvazoval ji jen na jídlo a dvakrát denně na záchod. Po týdnu už byla schopná sexu. Pánův přítel Oleg, který má dlouhý ocas, si ještě za čtrnáct dní přesto stěžoval, když stoupal po schodech ze sklepa: "Ta čubka má furt krámy, nebo co? To už je potřetí za sebou, co mám péro od krve!"

První neděli v září (nevěděla, že je neděle, ani že je září, ale cítila venku chlad) jí Pán odvázal a vyvedl ven. Došli k brance. Vystrčil ji ven a branku zavřel. Neřekl ani slovo a vrátil se zpět do domu. Stála na ulici a nehýbala se. Foukal vítr a sluneční světlo mělo tu zvláštní podzimní ostrost. Pět centimetrů pod vagínou na levé hýždi ji začal pálit dávno zhojený cejch.

Věděla, že to jen tak nepřestane.