Džbán

Karel Cejn, Láďa Říha a Jakub Kryšpín bydleli ve stejné bytovce na kraji kolínského sídliště. Zatímco Karel a Láďa byli ze třetího vchodu, Kuba byl z prvního.

Láďa byl o rok mladší než devítiletý Karel a byl z nich nejslabší.

Kuba byl o rok starší než Karel a byl z nich nejsilnější.

Kdykoliv šel Karel ze školy a viděl přicházet Kubu, nadával mu: „Kuba zrůda.“

Kubovi samozřejmě nadávky vadily. Sám nikomu nenadával; nebyl ani žádná zrůda a kdyby byl, vadilo by mu to ještě víc. Kluci mezi sebou měli přezdívky, to jo, ty jim ovšem nevadily, takže nebyly nadávkami.

Karel byl škodolibý posměváček a zbabělý kluk. Nadával kdekomu, ale vždycky z bezpečné vzdálenosti, aby mohl včas utéct domů pod ochranná křídla rodičů. Proto u ostatních nebyl oblíbený a nikdo s ním nechtěl moc kamarádit.

-

Mezi Karlem a Láďou to začalo hned, když si Karel uvědomil, že je silnější. Podvědomě to bral asi tak, že vzhledem ke své převaze na to má jakési automatické právo. Začal ho utlačovat a omezovat, a stále to stupňoval, až to přerostlo v šikanu. Pravidelně mu zamezoval přístup domů do druhého patra, příležitostně jej šťouchal a ukazoval mu, kterak se boxuje. Tak dlouho, dokud se Láďa nerozbrečel.

Kuba byl naopak rozený ochránce slabších. Vyplynulo to nejspíš z toho, že o všem příliš dumal. Byl hotový rozumbrada. Zkrátka předčasně dospělý kluk. Některé věci mu nešli na rozum a trochu se tím trápil. Například Karlovo počínání vůči slabším nechápal. Mohli být skvělá parta.

Jednou si Láďa Kubovi postěžoval a ten se rozhodl, že ho bude před Karlem chránit. Počkal si na něho u nich ve vchodě a domlouval mu: „Proč mu to děláš? Podívej, buď s tím přestaneš, nebo zbiju já tebe, rozumíš!“

Karel ale nepřestal a se zjevným potěšením v tom pokračoval dál.

Kuba si na něj tedy počíhal znovu a potom mu to za Láďu vracel stejným dílem.

„Nech-ho-na-po-ko-ji, ro-zu-míš!“ po každé slabice mu dal malou ránu. Dokud se pro změnu nerozbrečel Karel.

Jedno nedělní odpoledne poslal Karlův tatínek synáčka do hospody U Lenina se skleněným džbánem pro pivo. Poté co se vracel ulicí Mikoláše Alše s plným džbánem, se shodou okolností vracel vedlejší ulicí Na magistrále domů i Kuba.

Jakmile ho Karel spatřil, začal mu nadávat: „Kůba zrůda, Kůba zrůda, Kůba zrůda.“

„Nech toho!“ okřikl ho Jakub.

„Kůba zrůda, Kůba zrůda,“ posměšně ale zase vykřikoval Karel. Nakonec už to Kuba nemohl poslouchat, neovládl se, sebral z chodníku kamínek a po Karlovi jím mrštil. Nestrefil ho sice přesně jak by chtěl, ale nadávání ustalo a chlapci šli každý do svého vchodu.

Když byl Kuba s rodiči po obědě, zazvonil u nich zvonek. Byla to Karlova maminka, paní Cejnová. Netvářila se zrovna příjemně. Přinesla ukázat džbán. Byl to obyčejný skleněný džbán.

„Podívejte, co provedl našemu Kájovi váš Kuba,“ ukazovala na kulatý otvůrek u dna džbánu.

Paní Kryšpínová si zavolala Jakuba k sobě a tvrdě na něj udeřila: „Je to pravda, Kubo?“

Ten jenom mrkl překvapeně na otvor a okamžitě si to srovnal v hlavě. Viděl před sebou pochodující čůrající džbán piva a měl co dělat, aby zadržel smích.

„Je,“ přiznal, „ale on mi nadával.“

„Náš Kája nikdy nikomu nenadává,“ zastávala se svého syna paní Cejnová.

„Ne ne! Nadával mi Kuba zrůda!“ vykřikl rozhořčeně malý viník, až mu vytryskly slzy.

Obě ženy se po sobě dívaly a mlčely.

Nakonec to rozhodla Kubova máma.

„Počkejte, dám vám jiný.“

Odešla a za chvíli se vrátila s jejich vlastním džbánem. Byl bohatě zdobený zlatými dubovými lístky a hnědými žaludy. Paní Kryšpínová ho měla moc ráda, byla to památka po tetičce.

„Vezměte si místo něj tenhle.“

Ještě jednou se na sebe podívaly, načež se paní Cejnová smířlivě a bez dalších řečí otočila a vrátila se s novým džbánem v ruce domů.

-

„Později se Kuba otázal matky: „Není toho džbánu škoda, měla jsi ho přece tolik ráda?“

„Je, ale pořád je to jen krásná věc a ta nám nesmí být nejdražší. A navíc, jiný jsme neměli.“

Trochu se zasnila, snad vzpomínkou.

„Tak co, Kubo, pomůžeš mi s tím bramborákem?“ s úsměvem pohladila syna po vlasech a odvedla řeč jinam.