Žena, moře a Mary - Tygři I.

Tak jsem tu s další povídkou. Je trochu delší, akčnější a snad i zajímavější.

Tygři

(říjen 2007)

I.

 

„Kde si byla?“ vyjel šéf, sotva vyběhla po schůdkách na palubu.

Zůstala stát jako přimražená, zase bude průšvih. Kapitán seděl na lehátku u bočního pažení, kam nemohla z plošiny vidět a vlétla mu přímo do rány. Tak brzy ráno ho na palubě nečekala.

Když se neměla k odpovědi, pokračoval: „Prcku, toleruju ti každodenní ranní plavání, ale moje trpělivost má meze. Už jednou jsem řek, že překročíš okruh sto metrů od lodi a bude zle. Co si dělala u ostrova?“

Poslouchala se sklopenou hlavou a rukama za zády, jako dítě přistižené při nepřístojnosti. Pouze při otázce rychle pohlédla k pobřeží vzdálenému dva kilometry. Potom opět upřela zrak na podlahu. Byly chvíle, kdy měl kapitán pocit, že mladá žena zůstává stále tou devatenáctiletou, potrhlou dívkou, které před pěti roky nabídl práci.

„Odpovědi se asi nedočkám, tak vem na vědomí, že tady už do vody nepůjdeš. Ichtyl s Čočkou a Zrzounem to zvládnou bez tebe. Sedm hodin spánku, kuchyně a zbytek času služba na můstku!“

„To je celej tejden!“ vyhrkla vyděšeně a konečně zvedla hlavu.

„Jo,“ odsouhlasil šéf, „a potom další, během přesunu do Jávskýho moře. Ale zkusím ti dát ještě šanci. Vysvětli, proč jsi plavala k pobřeží, a pokud uvedeš rozumnej důvod, třeba trest zkrátím.“

Opět ticho. Kapitán došel k názoru, že se nic nedozví a zamířil ke dveřím do podpalubí. V té chvíli v Prckovi vyvrcholil duševní boj, zda přiznat důvod porušení zákazu. Mohl to však být ještě daleko větší malér, než ten, za který vyfasovala trest.

„Plavala jsem pro tohle,“ natáhla ruku s rozevřenou dlaní.

Šéf se otočil, vykulil oči a zalapal po dechu: „Panebože, kdes ji našla. To je nádhera. Dám krk za to, že takovou ještě v celý Francouzský Polynésii nikdo nevylovil.“

Opatrně vzal mezi prsty obrovskou perlu. Na první pohled byla dokonale kulatá a průměr odhadl na dva centimetry. Černá barva perleti přecházela do modra, povrch odrážel sluneční paprsky s intenzitou zrcadla.

„Viděl jsem hodně perel, ale nic takovýho. Našla si poklad. Za tohle ti utrhaj ruce všichni překupníci,“ vrátil perlu, a potom mu zřejmě došel obsah sdělení, které provázelo přiznání úlovku, „cos myslela tím, že si pro ni plavala?“

Pořádně se ukecla nešťastně formulovaným vysvětlením, z něhož muselo být jasné, že dnešní ranní výlet nebyl první. Po chvilce otálení ze sebe vysoukala: „Před pár dny jsem narazila na skoro pětatřiceticentimetrovou Pinctada margaritifera s černým lemem, která měla pootevřenou lasturu. Ze zvědavosti jsem jukla dovnitř a uviděla perlu. Chtěla jsem ji vzít už tehdy, ale byla rychlejší. Od tý doby plavu k ostrovu každý ráno a čekám, až se otevře.“

„Prcku, víš dobře, že tohle nesmíme. Chápu, že by asi odolal málokdo, ale bez povolení si nemůžem vylovit ze zdejších vod nic, mimo ryb k jídlu. Až připlujem do Indonésie, můžeš perlu prodat na černým trhu v Jakartě a shrábneš pěknou sumičku, jen tě při tom nesmí nikdo chytit.“

„Já ji nechci prodat,“ zavrtěla hlavou.

„Tak co máš v úmyslu? Pokud vím, na šmuky si nepotrpíš.“

Opět bylo chvilku ticho, než odpověděla: „Chci dát perlu sestře, co žije v Řecku. Vždycky na mě byla hodná a pomáhala mi. Dlouho přemejšlím o nějakým dárku. Takovým, co nemá nikdo jinej.“

„A jak si to představuješ? Umíš si představit ten průšvih, kdyby ji u tebe našli celníci na letišti?“

„O tom jsem taky přemejšlela. Máme bejt celou sezónu v Indickým oceánu a Pacifiku, tak se budem do Marseille vracet přes Suez. Mohli bysme zastavit na Peloponésu v Navpliu nebo na Krétě, tím bych se vyhnula kontrolám.“

Šéf na ni nevěřícně zíral. Právě vyfasovala zákaz potápění, služby navíc a ona navrhne udělat soukromou zastávku, aby předala dárek. Zavrtěl hlavou a zamířil do podpalubí, ale na poloviční cestě mu došlo, že opomněl obvyklou přednášku o nedostatečném, přesněji žádném oblečení. Stála na stejném místě s perlou na otevřené dlani.

„Švihej se oblíct a o perle nikomu neříkej. Nechci, aby ostatní taky zkoušeli štěstí.“

„A ten zarach pořád platí? Slíbil si…“

„Nic jsem neslíbil. Jen, že posoudím, jestli můžu trest zkrátit.“

„Vždyť jsem všechno vysvětlila,“ řekla přiškrceným hlasem, který svědčil o potlačovaném pláči.

„Jo, a taky ses přiznala, že tohle nebylo jediný překročení zákazu.“

To se již Prckovi koulely po tvářích slzy. Napřáhl ruku s třemi zvednutými prsty a zmizel do podpalubí. Stejně, jako již mnohokrát opět prohrál. Nemá dělat rozdíly v přístupu k posádce, ale nikdy to nedokázal. Na výčet vlastností, kterými ho vytáčela, by nestačily prsty obou rukou, ale přes to všechno ji má rád. Během let nahradila v jeho srdci dceru Nikol, která je velkým zklamáním.

Když po snídani odpluli kolegové za prací, zašla za šéfem, zda by mohla hlídku na můstku odbýt v noci a spát přes den, kdy nebude mít službu v kuchyni. Souhlasil po slibu, že své místo určitě neopustí.

 

Během dne poctivě dodržovala režim nařízený kapitánem. Z kuchyně do kajuty, z kajuty do kuchyně. Sluneční paprsky vyháněly rtuť přes čtyřicet stupňů a obloha bez mráčku. Na ocelové střeše nástavby nebo můstku se daly smažit vajíčka. V klimatizované kajutě bylo dobře, ale i krátký pobyt venku dával pořádně zabrat.

„Běž si lehnout, musíš toho mít dneska taky dost,“ vysvobodila před devátou Plešouna, po kterém přebírala službu.

„Do kolika to potáhneš?“ zeptal se s účastí.

„Šéf slíbil, že mě v pět vystřídá, abych připravila snídani.“

„V tom vedru to jsou galeje,“ zavrtěl kormidelník nesouhlasně hlavou, „ani v noci teplota pod pětatřicet neklesne. Ještě k tomu blbne klimožka. V jednu mě vzbuď, já to do pěti vezmu za tebe.“

„Dík, ale řekla jsem si o noční sama, tak to nějak musím přežít.“

Do půlnoci udržela klimatizace teplotu na celkem příjemných třiceti stupních. Potom v ní bez jakéhokoliv varování zachrčelo, několikrát prskla a zmlkla nadobro.

„To je od tebe fakt hezký, pikslo pitomá, koukej naskočit nebo tu horkem zhebnu,“ oslovila stávkující výrobnu chladného vzduchu a zdůraznila žádost údery pěstí z různých stran. Klimatizace však pouze blikla diodami, ale k obnovení činnosti se neměla.

„Tak hele, omlouvám se za pikslu i za rány. Prosím tě, nedělej fóry, dej si říct a naskoč,“ přešla do prosebného tónu, ale požadovaného výsledku se nedočkala.

Svezla se zpět na židli a sledovala teploměr, který bez ochlazování začal po pár minutách nekompromisně stoupat opět ke čtyřicítce.

 

- pokračování -

---