večer

Seděl pod opadajícím stromem a v dálce blikala vadná pouliční

lampa. Seděl bez košile. Bylo teplo. Zíral na jeden neurčitý bod někde před sebou. Vlasy se mu potem lepily na čelo. Nad ním pluly mraky, zdálo se jakoby pluly ohromnou rychlostí. Seděl pod stromem a byl spokojený sám se sebou. Usmál se, ale hned nato se zamračil a pak opět přešel do výrazu smířlivé neutrality. Kolem prošla černobílá

kočka, zastavila se, zírala na něj a mrkala absurdně velkýma očima. Pak se rozběhla a zmizela mu z dohledu. V duchu se smál celému světu a jeho dětinským starostem, smál se svým známým a jejich nedokonalostem. Jeho hluboký výdech narušil cudné ticho okolí. Po cestě pomalu projel stříbrný kabriolet s tlustým řidičem. Země byla teplá. Byl pozdní večer, takový který přináší celou škálu emocí. Radost. Naději. Nadhled. Smíření. Prozření. Přiložil svou zbraň ke spánku a vystřelil. Hlasitý výstřel se rozběhl do světa. Ten zvuk už nikdy nezmizí. Kulka se mu začla pomalu provrtávat lebkou. Uviděl černou oblohu s rychle se pohybujícími bílými šmouhami. Celou dobu mu ta obloha patřila.