Květince

Květince

Skládám si skládanku pro moji květinku krásnou,
to, aby věděla, že nemám docela hlavu prázdnou.

I když mé básně neznějí krásně, snad pohladily,
protože včera a dnes do večera, se narodily.

 Teď ale přeci, k jádru věci, než půjde spát,
pomněnka moje, stověžatého kraje, co mám ji rád.

 Jsem asi smělý, když večer v neděli, přes oceán,
se svoji milou, poměnkou, vílou, slova si tkám.

 Ve skrytu srdce, ji držím za ruce v myšlenkách,
cestujem ve dvou, stokrát a jednou, po loukách.

 Sednem si v trávě, z vesmíru právě, hvězda slítne,
a listí v podzimu, barevnou vidinu a přání chytne.

 Pak kapsy kdo má, si přání schová, na hubený čas.
a ve chvílích smutku, si ulomí hrudku, pro radost zas.

 Ale dost snění, na to čas není, dokud to jde,
do světa rázně, ptát bez bázně, kdo jak na tom je.

 I báseň má konec, když zacinká zvonec, a hajdy spát,
před koncem zazpívám, potom se zadívám, ach mám ji rád.

 Nakonec říkanku, tajně po lehounku umeju v hrnci,
aby v ní nebylo, co by mou květinku trápilo v srdci.