Dobrou noc a sladké sny

Mladík v nemocničním stejnokroji se na chvilku odmlčí, aby sebral špinavý povlečení. Na “ležákách“ ve fakultce to moc nevoní, ale je to jeho práce. Civilkář…

„Já to teda nechápu,“ pokračuje ve svym monologu. Jeho posluchačem je jenom starej pán. Ošklivej případ. Ale prej lidi v komatu slyší věci kolem sebe…

„Prostě poznáš holku - dámu svejch snů. Když jí poprvý uvidíš, řekneš si: Páni, to je ona… Instinkt - víš? Takhle sis jí celou tu dobu představoval. A seznámíš se s ní. Bavíte se spolu. Jste kámoši. Je ti s ní dobře… Ale pak - když jí to řekneš - něco se změní. Něco je špatně…“

Hází prostěradla do koše a ten ukládá na vozík.

„Slova váznou a všechno jde do hajzlu. Takže to skončí zase tím: Budeme dál jenom kamarádi, jo? Ale už kamarádi nebudete. Nic už nebude jako dřív. Už ti s ní nebude dobře…“

Přejde k posteli a přihrne dědovi pokrývku.

„No nic - zase to prudnu. Už jsem si tolikrát rozbil hubu, že ještě jednou… Navíc - co když to tentokrát vyjde? Pozvu jí třeba do kina, nebo…“ Chvilku se nad tím zamyslí a pak zakroutí hlavou. Krátce se nevesele zasměje.

„Tak já pomalu pudu.“ Koukne se na hodinky. „Za půl hoďky mi to tu končí…“

Vytlačí vozejk na chodbu a natáhne ruku zpátky. Nahmátne kliku, ale chvilku před tím, než zavře, se ohlédne do přítmí pokoje.

„Tak zatím. A - dobrou noc a sladké sny…“

Pozdní podzim. Sychravo, mrholí, mokrá vozovka odráží světla auta jedoucího temnou nocí. Mladík uvnitř si brouká nějakou písničku. Pozval jí do kavárny. Zítra večer. Snad to tentokrát vyjde. Snad…

Možná to byla jeho chyba - přece jen byl zamyšlenej a nesoustředil se tolik na cestu. V důvěrně známé ostré zatáčce se objevilo protijedoucí auto a naplno ho oslnilo netlumenými světly.

„Do hajzlu… Blbec. Magor… Idiote!“ Emoce deroucí se na povrch z vyděšeného hrdla. Na okamžik nevidoucí oči zuřivě mrkaj. Noha se přestala mazlivě tisknout k pedálu brzdy a přešla do stavu zuřivého znásilnění…

Ubrzdil to. Vylezl z auta, opřel se rukama o kapotu a se skloněnou hlavou rozdejchával ten okamžik paniky… Pak hlavu zaklonil a nechal si stékat kapičky deště po tváři. Pomalu se mísily s potem, co mu tak najednou vyrazil ze všech pórů.

„Tak to bylo vo chlup…“

Druhej den ráno otevřel dveře od nemocničního pokoje.

„Tak jsem zase tady, dědo… Jak se dneska…“ Slova pomalu odtékala ze rtů, až se jejich pramen úplně vyčerpal. Postel byla prázdná a na ní úhledně složeno povlečení. Otočil se a vyšoural se z pokoje.

„Sestři - ten děda z pětky měl v noci exitus?“ Pomalu a zřetelně odděloval každé slovo, jakoby byl v tranzu. A zeptal se, přestože už odpověď znal…

Ten den to bylo dlouhý. Myslel při práci na tu holku, co s ní měl dneska večer jít na kafe. A hlavně na toho dědu. Cože mu to popřál? Dobrou noc a sladké sny? Osud má asi zvláštní smysl pro ironii…

Když dorazil do tý kavárny, bylo plno. „No jo, von je vlastně pátek. To jsem nedomyslel…“

„Tak můžeme jít ke mně domů.“ slyšel její hlas. A ten hlas zněl jak vyzvánění andělskejch zvonů. To nemůže bejt pravda - říkal si v duchu - teď se probudím. Vyjdeme z týhle natřískaný kavárny a tam žádná ulice určitě nebude a já se probudím. Bohové! Vona tu ta ulice je. A já po ní jdu s dívkou svejch snů k ní do bytu. Ne - to nemůže bejt pravda…

Cvaknutí klíčů v zámku. Zaskřípění špatně namazanýho pantu. Šoupavej zvuk zouvajících se bot. Tak a teď jí řeknu, že je ta nejsympatičtější a nejkrásnější holka, jakou jsme kdy poznal, a že bych jí chtěl poznat trochu víc…

„Seznamte se,“ říkal její hlas. „To je Petr. Petře, to je Vašek…“

Viděl svou ruku jak míří směrem k naprosto neidentifikovatelnýmu individuu v trenýrkách, v uválenym tričku a změtí dredů a vousů na něčem, co mohlo někdy dávno být považováno za obličej…

Chvilku tam s nima seděl a kecal. S ním a s ní. Držela ten zjev za ruku…

„Zase mi někdy zavolej!“ volal za ním ten hlas tolik podobný dunění pekelnejch gongů.

Na tachometru auta 80km v hodině a stále stoupá. Na to, že zase prší a je tma jako v pytli je to rychlost v pravdě vražedná…

A dějiny mají přece sklon se opakovat. I když se v jemných detailech často trochu liší.

Takže když ze zatáčky šlehla netlumená světla protijedoucího auta, noha znásilnit brzdovej pedál nestihla…

Pološero nemocničního pokoje nevnímal. Ale slyšel hlas tý mladý sestřičky z oddělení intenzivní péče: „Tos musel jezdit tak rychle, ty blbečku. Víš, začínala jsem tě mít ráda. No, snad budu mít příležitost ti to říct. Snad až se vzbudíš…“

Pohladila ho po přikrývce. To ale necítil, stejně jako zbytek svýho těla. Necítil nic…

„Tak já půjdu. Dneska mi to tady končí…“

Neviděl, jak se zastavila ve dveřích a naposled pohlédla na jeho nehybnou tvář.

„Tak dobrou noc a sladké sny.“

A zatímco doznívala její v dobrém myšlená slova, jeho otevřené vytřeštěné oči sledovaly, jak z rohů najednou temného pokoje vyrazily stíny a vrhly se k němu…