Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLéčebné rande
Autor
Jeanne
Léčebné rande
Po rozchodu se svým bývalým jsem měla v první fázi chuť se zahrabat deset metrů pod zem, eventuelně spáchat sebevraždu a v druhé připadalo v úvahu hnutí Hare krišna či dobrovolný vstup do cizinecké legie.
Ani jedno se chválabohu nekonalo. Moje obětavá kolegyňka Evička nepromarnila ani okamžik, aniž by do mě hučela, že můj bývalý byl dle názoru kolektivu absolutní pitomec, jehož fotku snášela na mém pracovním stole jen z lásky k bližnímu svému. Rozchodem jsem prý o nic nepřišla.
Jo, tenkrát, kdy jsem byla totálně zaláskovaná mi říkávala „To ti přeji, Vlastičko, on je super.“ Do háje s její upřímností! Ty její utěšovací kecy se fakt nedaly snášet. Jednou jsem ke konci pracovní doby za její asistence rezignovaně sedla k chatu a započal lov na „náplast na duši“, jak pojmenovala blíže neurčený objekt Eva. Moc se mi do toho nechtělo, ale aby byl klídek, začala jsem pod trapnou přezdívkou Arabela trávit pracovní dobu netvůrčím způsobem. První co se na mě nalepil, byl kluk o pět let mladší, pak následoval nějakej „Průša“ neboť proti jeho „šeptání“ je Kámasútra čtení pro malý děti. “No teda, fuj, tohle nemám zapotřebí“ oznamovala jsem své starostlivé pečovatelce, ale ta se odradit nedala. Jelikož do konce směny zbývalo dvacet minut, tak jsem si řekla, že to tedy vydržím. Najednou mi začal „šeptal“ nějaký „Lotrando“. Když už jsem měla tak ujetou přezdívku, tak jsem odpovídala obyvateli říše pohádek a měla z toho srandu. Po té, co jmenovaný zbojník zveřejnil svou internetovou adresu, zařvala Evička“Jupíí“ a začala ji opisovat. Pak „padla“ a moje utrpení bylo u konce.
Druhého dne jsem obdržela mail od Lotranda, neboť dobrá duše Eva neměla nic lepšího na práci než mu poslat mou mailovku. „To mě teda podrž,“ sdělila jsem jí, když se z loupežníka vyklubal majitel třech autobazarů, což by tak nevadilo, jenže dvacetiletý věkový rozdíl mi zrovna neseděl. Po měsíci chtěl za mnou přijet… Dvě stě kilometrů, on se asi zbláznil. Evička se na to rande těšila za mě, takže jsem tedy milostivě kývla. S blížícím se termínem setkání se stupňovala má nervozita. Na rande mě má utěšovatelka vyfikla a namalovala, přísahám, že na ní bylo vidět, že by šla raděj se mnou, aby jí nic neuniklo.
Seděla jsem v místní kavárně a upíjela kávu. Fakt přišel, s kytkou lilií, na které jsem alergická a z jeho kolínské jsem málem chytla astmatický záchvat. Po obligátním představení mě požádal, abych se postavila. Začal mě prohlížet jak na trhu někde v Arabských emirátech, sáhnul mi na vlasy a pak už jen chybělo aby mi zkontroloval zuby jak kobyle na trhu. Začalo to ve mně vřít, pomalu ale jistě.“ Co si ten blb myslí?“, uvažovala jsem a lapala po dechu. Kolínská čpěla po celém lokále. Pak přešel k věci a já si nestačila údivem protírat oči. Měl to vymyšlené pěkně, setkání jednou za dva týdny, jednou měsíčně do divadla, a jiný věci s dovětkem diskrétnosti, neboť byl ženatý a hledal jen ženu na rozptýlení. Už jsem jen čekala, kdy vytáhne smlouvu a přivolá notáře. Měla jsem děsnou chuť ho nakopnout, takovou chuť, že jsem se začala intenzívně škrábat na lýtku, abych ji potlačila.
Po dotěrné otázce, jaké upřednostňuji sexuální polohy mě povolily nervy a místní kavárničku jsem opustila zcela nekonvenčním způsobem. Zařvala jsem jen „Trhni si nohou pitomče“ a na parkovišti jsem nakopla pouze jeho zahraniční auto.
Ne, k očekávanému zvýšení sebevědomí nedošlo. Léčebná terapie tohoto druhu na mě asi nezabírá, je mi podstatně hůř. Večer mě prozvonila mobil nedočkavá Eva. “No, nic moc,“ sdělila jsem otráveně,“ Je to ještě větší kus hovězího, než jsem si myslela.“ Už jsem neměla sílu vnímat její kritiky vztahující se k mému nevděku, vybíravosti, rozmazlenosti a Bůh ví k čemu ještě… “Jen počkej zajíci,“ mumlala si pod nos. „Taky ti dopřeji povyražení, dočkáš se.“
Na druhý den ráno jsem pak napsala sáhodlouhý mail milému loupežníkovi s vysvětlením, že došlo k omylu, že ona bytost, se kterou si celou dobu psal je Evička, která se jen styděla přijít na rande. A pytel omluv, jejím jménem. Ono se nabourat někomu do mailu zase není taková věda… “To si teda užiješ, holka,“ řekla jsem si. Sedla jsem si ke svému počítači, ze šuplíku na chvíli vytáhla fotku svého bývalého, pohladila ji a abych nebudila „veřejné pohoršení“, tak jsem ji raději šoupla zpět. Pak jsem jen čekala, až se na Evině počítači na 99% objeví hláška „Právě jste obdrželi zásilku od Lotrando@seznam.cz …“ Škodolibě jsem se uchechtla…