Hexagold zajatcem jeskyních lidí

Perlicka: Mezi předchozí částí a tímto je časová propast asi půl roku. Tak dlouho mi totiž trvalo, než jsem se k povidce vrátil a dopsal jsem ji. Na začatku, když jsem začinal jsem totiž pořádně nepromyslel konec takže je to trochu znát... No nakonec jsem si to vynahradil v "Noční Můře" kterou zašlu později a určitě se vám bude líbit!

Hexagold zajatcem jeskyních lidí Hexagold si prohlížel svůj nový domov. Ten představovala malá místnost vytesaná do kamenného masívu a od sálu byla oddělena úzkou chodbou a dřevěnými dveřmi. Hex byl příliš mladý na to aby podlehl. Co řekl to platilo. V žádném případě tady nehodlal zůstat. Na lidech, které ho přišli vyslechnout viděl naději, že zprávy které přinesl, je osvobodí z tohoto vězení. A Hexagold cítil, že by pro ně měl něco udělat. Měl by dokázat, že jejich úkryt již dávno pozbyl smysluplnosti. Pak si vzpomněl na Kate. Zároveň v něm rostlo podezření. Kdo unesl Kate, a jak to že mohl odejít z jeskyň. Vrátil se k Opálovi, aby si doposlechl druhou polovinu jeho příběhu. „Ta druhá část mluví o jiné skupině lidí než jsme my,“ začal Opál, „Tito lidé objevili jeskyně dřív než my.“ Pak udělal gesto. „Pojď se mnou, něco ti ukážu“ Provedl Hexagold několika chodbami, když se před nimi objevil východ. Vstupním otvorem sem pronikalo denní světlo. Hexagold zamrkal. Ocitli se venku, ale obklopeny ostrými vrchy. „Tyto lidé se usadili v těchto světlinách. Jsou to údolí, do kterých se lze dostat jen podzemím. Toto údolí patří nám, Jeskyním lidem.“ „Kolik je tady takových světlin?“ „Kdo ví,“ pokrčil Opál rameny, „někdo říkal že tři, ale možná že víc.“ „Oni vám dali jednu?“ „Byli tu první. Vlastně se s námi nemuseli bavit vůbec“ Hraničář se rozhlédl po údolí. Nebylo veliké. Zem byla rozdělena do několika polí, na kterých rostla zelenina. „Tohle zajišťuje vaši obživu?“ podivil se Hexagold „Snažíme se ten prostor využit co nejvíce. Děláme co můžeme, ale není to jediný zdroj“ „Ne? A co ještě?“ vyzvídal Hexagold. „Ryby. Jeskyní protéká řeka a naštěstí je hojná na ryby. A ještě něco.“ „Hmm...?“ „Bloven nám občas daruje několik ovcí na maso“ „Bloven?“ „Tak říkají svému městu,“ ukázal Opál nepřítomně do skal, „je to modrá růže, protože oni mají modré vlasy jako tvá Kate“ „Aha, takže oni ji unesli.“ Hexagold začal chápat. Opál procházel chodbami, v ruce svíral pochodeň. Hexagold ho následoval. Jako obvykle, cesta vedla složitým bludištěm chodeb, a jen Opál znal správnou cestu. Hexagold uvažoval nad důvodem únosu. Co mohli od Kate chtít, nebo čím jim mohla být prospěšná. Připouštěl, že Kate svými schopnostmi byla z půlky čarodějnice. Učila se velice rychle a leckdo by ji mohl přesvědčit, na druhou stranu ji velice dobře znal, a věděl jak neoblomná je. Občas si postavila hlavu a ani Hexagold ji nic nedokázal rozmluvit. Stále pamatoval na možnost, že Kate dokáže i věci, které nechápal. Najednou se před nimi rozsvítila chodba a v ní se objevili tři muži. První nesl pochodeň, a tak v jejím světle Hexagold mohl vidět, že všichni tři jsou modrovlasí. Opál jim zamával na pozdrav a představil se. První muž odpověděl a chopil se iniciativy. „Jsem Arton, místostarosta Blovenu. Nesu od naší vládkyně naléhavou žádost.“ Arton si stále nevšiml Hexagolda. „Oč se jedná?“ otázal se Opál. „Do jeskyně utekl chlapec a dívka. Naše paní se obává o jejich životy...“ „Moment...,“ vložil se do hovoru hraničář, „Nejmenovala se ta dívka Kate?“ Arton chtěl odpovědět, ale neudělal to. Jen chvíli zíral na Hexagolda. „No...?“ pobídl ho Hex. Vypadalo to, že Arton došel k nějakému rozhodnutí. „Ne, myslím že ne,“ odpověděl. Zazmatkoval, neměl mnoho času. V jeho rukou se objevil meč a modrovlasý, ne příliš silný muž, se vrhl na hraničáře. Ten to očekával. Pochva na jeho zádech už byla prázdná, a Hexagold stačil vykrýt Artonův výpad. Arton se stihl otočit, ale k válečnictví měl daleko. Poskytl Hexagoldovi dostatek času, na to aby se mohl připravit. Hex toho ale nemohl využít, byla to přece jen přesila tři na dva. Druhý Artonův strážce už něco o soubojích věděl. Hexagold tančil ve stísněném prostoru. Dva kroky, výpad, otočka, vykrytí. Útočník zavrávoral a Hexagold ho složil levačkou. Pak mu Arton připomněl, že má za sebou čaroděje. Dva zelené blesky šly naštěstí mimo. Hexagold provedl výpad na zbraň, ale Arton ji udržel. Navíc využil energii, kterou hraničář do úderu vložil, odrazil se a poslal Hexagolda na stěnu chodby. Ten něco takového od napůl podvyživeného čaroděje nečekal. Kde se proboha naučil tohle, blesklo mu hlavou, když jeho záda sténala. Odrazil se od stěny, zato bleskům se už vyhnout nedokázal. V pravém boku vzplála bolest, a oslabila mu pravačku. S tím kouzlením by měl něco udělat. Jako hraničář znal několik kouzel pro magickou ochranu, ale na to teď nebyl čas. Byla tu jediná možnost. Musel Artona zaměstnat. Nevěřil, že Arton znal všechny fígle využívající energii protivníka. Spíš je jen někde okoukal. Musel se na to spolehnout. Vrhl se na čaroděje, teď si dával větší pozor na vedené údery. Změnil rytmus kroků. Naznačoval. Provedl stejný výpad jako prve, ale nevložil do něj takovou sílu. Pouze naznačil útok. Arton mu tentokrát do cesty vložil jílec, aby si Hexagold naběhl na ostří. To byla chyba, protože Hex dokázal ze své pozice vyjít daleko rychleji než Arton. Meč zasáhla čaroděje naplocho a dost zprudka, takže to Artona docela zabolelo. Hex to opakoval ještě několikrát, z jiné strany. Arton neměl čas čarovat a o zbytek sil přišel ve zmatcích pří krytí ran. Opál právě dobojoval s jedním Artonovým strážcem. Ten druhý se pomalu sbíral ze země, ale Opál ho špičkou meče přesvědčil, aby to nezkoušel. Hexagold chytil Artona pod krkem a uhrančivě se mu zadíval do očí. „Kde je,“ dýchl na něj. Arton se chvíli snažil polknout, pak vyloudil několik nesouvislých zvuků. Hexagold ho pustil, ale špičkou jílce mu docela jasně vysvětlil, že by se neměl pohnout. „Nerozuměl jsem ti! Proč jste ji unesli. Co tím sledujete“ Chvíli se nic nedělo. Opál mezitím sebral oba protivníky a postavil je proti stěně opřené hlavou o zeď. „Tak dobře hraničáři,“ podlehl Arton, „vyhrál jsi. Ale kde je Kate to vskutku netuším. Utekla do jeskyň a bojíme se o ni stejně jako ty.“ Hexagold ho jen pozoroval a nic neříkal. Vše ostatní se dalo vyčíst z jeho pohledu. „Mysleli jsme si, že zachráníme další nevinou duší před upálením. Víš naše město by jí ochránilo...“ přestal, když si přečetl hraničářův pohled. „Byl to sprostý únos!“ prohlásil Hex nakonec, „Sprostý! Kdybyste aspoň za mnou přišli, a dohodli by jsme se. Ale tohle bylo z jiného důvodu!“ Arton zase chvíli zíral do Hexagoldových očí. „Tak dobře, zjistil jsme že Kate zdědila obrovskou moc po svých rodičích“ „Ty víš kdo jsou její rodiče? A kde jsou?“ „To bohužel ne, ale jeden byl člověk a druhý byl od nás, to víme jistě. Její moc se probudí v patnácti letech. Chtěli jsme ji na tu dobu připravit, chtěli...“ „Mlč už! Vím co jste chtěli. V tvém hlase cítím záchvěv hrdosti. Chtěl bys pomstu. Celá společnost vás vyvrhla na okraj, stejně jako tyto jeskynní lidi. Chtěl by ses jim pomstít! Chtěl bys využít každého zdroje sílí i proti vůli té dívky. Pche jsi hlupák... Nevím jaké jsou vaše záměry, koho chcete dobýt? Nemůžeš dobít lidskou společnost, na to je vás málo“ „Jak víš kolik je nás!“ „No moc vás být nemůže, vidím jen, jak tahle hora je veliká. Ale na tom nezáleží. Výsledky už znáš, Kate ti utekla, protože zřejmě začala tušit oč jde. A co se týče patnáctého roku, něco už tuším a až přijde její chvíle, připravím ji, o to nemusíš mít strach...“ Hexagold se rozhlédl. „... napřed mi ji pomůžeš najít. Dělej!“ Robin a Kate procházeli domem. Měl mnoho místností a všechny byly vytesané do skály. Okna chyběla. V jednom velkém pokoji se zastavili. Podél všech stěn bylo mnoho skříní s poličkami na knihy, uprostřed stál malý, kulatý stoleček a onu kýčovitou scénu dokreslovala váza s třemi červenými tulipány. Jak dívka později zjistila nebyly živé, ale z podivné hmoty a taky tkaniny. Skoro dokonalá napodobenina až na to že nevoněla. V pravé stěně od vstupu byl vtesán krb a v něm plápolalo několik plamínků. Kouř a jiskry unikaly do přírodního komína, čímž se díky druhému komínu v protějším rohu místnosti měnil vzduch. Kate zaujala jedna zvláštnost v krbu. Zjistila, že uvnitř hoří černé kameny. Nikdy předtím tohle neviděla. Před krbem, zády k dětem, stálo veliké křeslo s vysokým opěradlem, takže nebylo vidět, kdo na něm sedí. Než se stačili rozhlédnout, křeslo na děti promluvilo. „No tak se nebojte, buďte jako doma.“ Jeho hlas byl starý, chraptivý a unavený. Kate se odvážně přiblížila ke křeslu, jako by mělo skrývat něco strašlivého. Robin ji následoval, přitom ji svíral ruku a nevědomky ji táhnul zpět. Obě děti se z půlky bály a z půlky byly nesmírně zvědavé. Blikající světlo ohně roztančilo stíny na opačném konci pokoje. „Ale já nemám domov,“ řekla odvážně Kate. Podlaha byla absolutně rovná a měkká. Ani takový materiál Kate nikdy neviděla. Celý dům byl plný podivných věcí, látek, či různých hraček, které neznala. Před krbem se na zemi roztahovala kožešina medvěda s tlamou rozevřenou a hrdě cenila své tesáky. Medvěda ještě znala, ale ne bílého. Křeslo se začalo pomalu otáčet a děti ponořeny do nejčernějších představ uvidělo něco zcela neočekávaného... Vlastně je to docela zklamalo. „Já vím,“ usmál se postarší muž, „přesto...“ Byl to obtloustlý muž s tváří plný vrásek. Jeho hlava byla holá jako lebka, avšak čelo měl svraštělé a mohl se pochlubit hustým plnovousem. „Co ještě víte?“ podezíral ho Robin. Muž dělal, jako by Robinovu otázku přeslechl „Jak vám chutnalo zdejší oblíbené jídlo?“ „Ryby byly výborné,“ řekla Kate trochu nepřítomně. „To jsem rád,“ zašeptal, „Poslední dobou mi nikdo neudělal takovou radost jako vy“ Nastalo ticho. Podivné hořlavé kamení občas prasklo a v krbu se zvedl nevelký oblak jisker, které si to namířily do komína. Robin přešlápl, něco mu říkalo, že by měl to ticho ukončit jako první. „Opravdu vám děkujeme za jídlo, měli jsme...“ V danou chvíli ho nic lepšího nenapadalo. Kate mu naštěstí skočila do řeči, „Vy jste nás sem přenesl...?“ zeptala se. Tušila, že odpověď bude záporná. Starý muž se rozesmál. „Ale jděte, copak bych mohl. Jsem už starý a to by pro mě byl nadlidský úkol. Ne, kdepak. Jeden ze strážců vás našel spát v jeskyních. Řekl jsem mu, že se o vás postarám. Upřímně, spát v jeskyni nebyl dobrý nápad. Mohli jste se udusit a pak by váš spánek byl věčný.“ „Moc děkujeme,“ poděkoval Robin. „Jak vám máme říkat?“ zeptala Kate. „Bude mi stačit, když mě budete oslovovat jako svého strýce,“ usmál se pod vousy,„ a ty jsi určitě Kate, a ty Robin. Utekli jste z Blovenu“ V obou dětech hrklo. Jejich útěk byl tajný a pak, měli za to, že v jeskyních nikdo nebydlí. „A jak tohle víte?“ „To je jednoduchý. Hledají vás Blovenští, vzbouřili kvůli tomu celé jeskynní město. Ale nebojte, nikomu o vás neřeknu a ten strážce taky ne, je to můj přítel.“ Robinovi to přišlo podezřele: „Proč to děláte?“ „Je nutné, aby všechna proč měla svá proto? Co když starý strejda hledá malé vychýlení ze linie svého šedivého života? Co když mě tenhle život omrzel? Co když ... ,“ zarazil se na chvíli, „ ... bych se rád podíval ven?“ „Vás taky vězní?“ podivila se Kate. „A nejen mě, celé jeskynní město je jedno veliké vězení.“ „Proč se proti nim nepostavíte?“ nechápal Robin, „kolik tady žije lidí?“ „To není tak jednoduchý chlapče. Nemáme se komu postavit, protože je to v nás. Jsme sami sobě vězniteli. Tím nás učinil strach, stejně tak jako to udělal v Blovenu“ Robin byl více válečnické krve a věděl od svého původního otce, že není nepřítele, kterému by se nedalo postavit. Slova otce starému muži zopakoval. „Tvůj otec je chytrý,“ uznal muž, „prozradím vám tajemství. Znám cestu z tohoto podivného světa. Musím se připravit, jelikož zítra vyrážím. Předpokládám, že chcete jít se mnou.“ Obě děti přikývly. „V tom případě se musíte připravit stejně jako já. Do zítra celý dům váš. V kuchyni jsem pro vás nachystal něco k jídlu. Chovejte se jako doma.“ S těmito slovy odešel do jednoho z pokojů, jenž se ukrývaly za všemi dveřmi na chodbě. Kate vstoupila do knihovny. Chvíli pozorovala hořící kameny. Pak si všimla zásobníku, který stál opodál, naplněný po okraj černým kamením. Ohromně jí to fascinovalo. Vzala kámen do ruky a otáčela s ním. Byl zvláštní i na kámen, protože se lámal po rovných plochách. V některých kamenech se Kate vyznala, ale znala toho velice málo. Položila ho zpět a zjistila, že má ruce černé jako od sazí. Tleskáním se snažila zbavit se prachu na rukou, zbytek si otřela do šatů, které i tak byly dost špinavé. Pak ji zaujala obrovská knihovna. Nikdy takovou neviděla, ale Hexagold říkal, že čarodějové mívají knihovny veliké. Že by to byl čaroděj? Knihy jí vždycky lákaly od doby, co ji Hexagold naučil číst. Četla sice mizerně, ale zato ráda. Vždyť, když už nic jiného, tak se tím mohla chlubit před prostými lidmi. Vzala jednu knihu z police, kterou měla ve výšce očí. Přeslabikovala název, přitom jí největší problémy dělalo první slovo. „PARADOX VÍRY A MAGIE“, tak to alespoň nakonec pochopila. To divné slovo „paradox“ neznala. Knihy bývají plné cizích slov, říkal Hexagold, ale není třeba se jich bát. Jejich význam musí pochopit právě čtením knih. Moc tomu nerozuměla, ale věřila svému příteli. Otočila na první stránku a pokusila se číst. Rukopis opisovače byl vcelku čitelný. Nedostala se ani na konec řádky, když ji vyrušil chraptivý hlas. „Zajímají tě knihy?“ Kate se otočila a spatřila majitele domu. „Vy jste čaroděj?“ „Změní se něco, když řeknu že ano?“ Kate mu věnovala nevinný pohled. „Knihy jsou plné vědomostí,“ prohlásila. „V knihách nacházím útěchu. Ano jsou plné vědomostí, ale i příběhů a legend.“ I tohle Kate věděla, ale v tuto chvíli jí to nepřišlo jako důležité. „Čeho se vlastně jeskynní lidé bojí?“ Strýc se posadil do křesla a zamyslel se. „Kdysi jsme se báli zaslepené víry. A dnes... dnes se všichni bojí, protože prostě ztratili své naděje.“ „Vy jste ji neztratil?“ „Ale zajisté, už dávno. Ale přišel k nám muž z venku a přinesl lidem novinky. Ukazuje se, že svět se za tu dobu hodně změnil a mnoho z nás by opustilo toto místo, ale...“ „Proč jednoduše neodejdou?“ „Protože se bojí... je to složité. Žijeme tu už třicet let, a není jednoduché se prostě sebrat a odejít. Nikdo z nás nemá takovou odvahu,“ povzdechl stařec. „Vy jste tu odvahu našel?“ „Ten muž byl hraničář. Obdivoval jsem jeho sílu, kterou mu dávalo mládí. Vyprávěl nám o svém slibu dívce, kterou chránil a vyučoval...“ Kate upustila knihu na zem. Strnula. „Kde je teď? Musím ho najít!“ Stařec se malinko pousmál: „Proč?“ „Ta dívka z toho příběhu jsem já, to jste nevěděl?“ „Trochu jsem to tušil. To ale nic na našem plánu nemění.“ Kate stařec udivoval. Opravdu to nechápal, nebo si jen tak hrál? „Musím ho najít, musím mu říct kde je,“ naléhala. „Je mi to líto, Kate, ale tvůj přítel padl přímo do pasti. Do třicetileté pasti, které zde uvěznila nás všechny. Musíš si vybrat. Buď půjdeš zítra se mnou, nebo zůstaneš.“ Nemůže odejít, to mu muselo být jasné. Vždyť ona potřebuje Hexagoldovu ochranu. Všechno je její chyba, kdyby Hexagolda poslechla a nechodila daleko od hospody. Kdyby nedala na líbivá slova Gillian. Po tom co ji rozvázali, mohla by se zachránit. Na takové situace byla expert. Sliby Gillian zněly lákavě, skutečnost však byla zcela jiná. Stařec ji pozoroval. „Ta kniha je vzácná,“ upozornil ji. „Nemůžu s vámi odejít. Musím ho najít.“ „Co kdybys se ho pokusila přivolat.“ Kate na něj vyvalila oči. „Jak? To přece nejde.“ „Ty to zvládneš Kate. Jsi přece hraničářka, ne?“ Pohladil ji po vlasech a dodal: „Zvládneš to, já to vím.“ Hexagold se mračil a úkosem sledoval Artona. Mladý čaroděj mu věnoval úšklebek. Opál se tvářil bezradně, stejně jako Artonův doprovod. „Prohledali jsme okolí, ale tu cestu jsme nenašli,“ prohlásil Arton. „A děti pochopitelně taky ne,“ ušklíbl se Hexagold. „Poslední pochodeň,“ konstatoval suše Opál „Tak to jsme v háji,“ zaklel Arton. „Snad mi nechceš namluvit, že neznáte cestu zpátky?“ Hexagold to věděl dlouho, chtěl jen Artona trochu popudit. Čaroděj mu věnoval uražený pohled. „A co nějaké hledací kouzlo,“ navrhl hraničář. Arton rezignovaně mávl rukou: „Je tu vysoká koncentrace magie. V tomhle šumu by nebylo nic slyšet.“ Hexagold si vzdychl. Ocitl se zase na začátku. Bloudil chodbami, které nikam nevedly, na cestu mu svítila světluška. Až na to, že za sebou táhl další čtyři hlupáky. „Jen se soustřeď. Vzpomeň si na něj, na jeho postavu, jeho zvyky a myšlení. Vše co o něm víš se ti teď bude hodit,“ radil starý čaroděj Kate. Dívala se na plamen svíčky a pokoušela se proniknout do nejhlubšího podvědomí. Sama se o to už mnohokrát pokoušela. Při svých meditacích však nikdy nedokázala svým vědomím opustit svojí mysl. Hexagold říkal, že to není tak důležité umění, neboť znal mnoho hraničářů, kteří ho neovládali. A říkal také, že to může být nebezpečné. Musím si věřit, musím si věřit, musím si věřit. Slova, která jí občas pomohla překonat onu pomyslnou hranici nemožnosti. Opakovala si tato slova i teď a přitom si snažila vybavit všechny zážitky z celého tříletého putování po světe s Hexagoldem. Starý čaroděj zvedl pravou ruku, prsty přitiskl k sobě a dlaní se slabě dotkl temene dívčiny hlavy. Pod prsty prosvítalo žluté světlo. Kate si dotyk ani neuvědomila. Hranici nepřekonatelnosti náhle nechala za sebou, jako by do ní někdo strčil. Tam v úzké skulince jejího vědomí bývala vždycky tma, a Kate se bála do těch míst jen pohlédnout. A teď tam byla. sama v temnotě. Pomalu, ale zato znatelně začínala rozeznávat okolní svět. Dalo by se říct, že se rozkoukala, jenže tohle byl vnitřní zrak, kterým mohla vidět mysli jiných bytostí. V okolí cítila mnoho cizích myslí, lidí kteří v jeskyních žili již nějakou dobou. Aura kolem těchto myslí byla velice slabá, jakoby tyto lidé postrádali nějakou duševní energii. Až jejich aura zmizí, lidé upadnou do žalu a lítosti a ve zbědovaném stavu jejich mysl odumře. Zatřásla se nad novými zkušenostmi. Mohla by myslím pomoc, ale na to teď neměla čas. Pátrala dál. Rozmístění těch světlých bodů v podvědomí zhruba odpovídalo vzdálenostem v reálném světe. Proto jí dalo velikou práci, než svého přítele našla. Znovu si připomněla tříleté zážitky a zkušenosti, až mohla s určitosti říct, čí mysl je Hexagoldova. Potom mu předala zprávu. Hexagoldova aura zablikala, musel ji tedy slyšet. Kate se začal vracet, doufala, že zná cestu. Byla dvě nebezpečí. Jedno pramenilo z možnosti, že svou mysl nenajde. Vždy byla možnost, že dříve či později svou mysl najde, ale vědomí, které zůstane uvězněno v podvědomí nemá příliš času. Její aura by postupně bledla, až by se úplně ztratila. A Kate také. Druhé nebezpečí bylo méně pravděpodobné, protože tělo bez vědomí mohlo zemřít. „Slyšel mě, slyšel mě,“ vykřikla, když se probrala z transu. Jak sebou škubla, ruka opřená o její hlavu sjela dolů na podlahu. S úlekem se ohlédla na čaroděje. Starý muž seděl opřen o opěradlo křesla, měl zavřené oči a nedýchal. Kate si uvědomila co se stalo. Necítila lítost, bylo jí prostě nějak divně. Najednou měla hlavu plnou divných myšlenek, a zdálo se jí, že ji tyto myšlenky odstrkávají ven z mysli. Sebrala knihu, otevřela první stranu a přečetla ji. Žádné slabikování, žádné zadrhávání, prostě ji přečetla, jako by to vždycky uměla. Paradox byl rozpor. Lidé se báli protože ztratili naději. Naději ztratil protože se báli. Kate omdlela. Hexagold odstrčil ubrečeného Robina a přiklekl ke spící dívce. Dýchala velice slabě a měla slabý puls. „Zkoušel jsem ji probudit, ale...“ vzlykal Robin. Hexagold s ní párkrát zatřásl, ale bezvýsledně. Několikrát se pokusil nahlédnout do její mysli, ale hodně se přitom mračil. „Nespí, není tam,“ konstatoval, „buď chlap Robine a přestaň brečet. Pomůžu jí vrátit se.“ Zadíval se na Artona. „Musím ji odnést do města. Kruh jí pomůže. Pokud možno rychle.“ „Jestli to je jediná možnost.“ „Jeden čaroděj zemřel, druhý nám určitě nepomůže. Ty sám nevíš co s ní je. Zato druidové dokáží přivést vědomí zpět. Chceš, aby Gillian ještě slyšela její smích?“ Poslední věta zabrala. Arton přikývl. Hexagold vzal Kate do náručí a spolu s Artonem opustili jeskynní sídlo starého čaroděje. Robin je smutně následoval. Před východem ze sálu však stála skupina strážců a Altadar. „Pusťte nás, jde o život,“ zakřičel na ně Arton. Starosta zavrtěl hlavou a zopakoval znova zákon úkrytu. „To neexistuje výjimka? Ta dívka umírá!“ naléhal Hex. „Co kdyby někdo onemocněl ze zdejších lidi?“ zeptal se Arton. „Výjimka neexistuje, pokud potřebujete léčitele, máme tu tři.“ „Nám by se hodil druid.“ „Je mi líto pánové.“ Co teď? Hexagold odstoupil a naklonil se k Artonovi. „Máš nějaký nápad?“ „Leda oklikou přes Bloven...“ navrhl. Hexagold ho nenápadně upozornil na stejně početnou skupinku strážců, stojící na opačném konci sálu. Posadil Kate na podlahu, přemýšlel. Altadar se na ně usmíval, jako by je vyzýval hrát s ním hru, kdo to déle vydrží. On sám byl ochoten tam stát do skonání světa. Z ubikací začali vylézat zvědavci. Hraničář je chvíli pozoroval a pak ho cosi napadlo. „Hej lidi,“ zakřičel, sázeje na svojí autoritu, kterou získal prvním projevem,„ máte poslední naději. Já a mí přátelé se chystáme odejít z tohoto místa. Kdo jde se mnou?“ Altadar se rozesmál. „Marná snaha. Tonoucí se stébla chytá.“ Hex se ušklíbl, ale neztrácel svojí jistotu. Altadarovi umrzl úsměv na rtech. Z domů vyběhli lidé, i celé rodiny a během krátké chvilky vyrobili za hraničářem hlučný dav. Dobrá akustika hluk ještě násobila. Každý si neopomenul vzít louč a tašku přes rameno. Hexagold viděl i několik jedinců s batohy. To bylo neuvěřitelné, ti lidé snad byli připraveni, kdykoliv odejít. Proč to už neudělali dávno před tím? Hexagold sebral Kate ze země a hlavou ukázal k východu. Přistoupil k Altadarovi, který spolu se strážci svými těly blokovali cestu ven. „Odstupte!“ přikázal jim Hexagold. „Nikdy“ Dav začal skandovat: „Chceme ven! Chceme ven!“ „Slyšíte je? Co s tím uděláte? Je vás...“ Hexagold si všiml, jak několik strážců přešlo na stranu lidí,„ ...málo,“ usmál se na Altadara. Starosta vytasil meč a vyrazil na hraničáře s dívkou v náručí. Hexagold čekal všechno, zvíře zahnané do rohu většinou začne zmatkovat. Ač s plnou náručí, několika tanečními kroky se výpadu vyhnul. Rychle odložil dívku Robinovým nohám a už sahal pro meč. Avšak strážce Opál, jenž původně stál za jeho zády už starce odzbrojil a držel ho u zdi. S dívkou v náručí vešel do chodby, cestu před sebou si nechal osvětlovat jeho spolehlivou světluškou. Arton ho následoval a radil mu cestu. Opál zůstal u vstupu a všem podpaloval louče. Šli už asi půl hodiny, museli občas počkat, aby se srazili skupiny lidí do jedné velké. V jednom velkém, krápnikovém sálu je však překvapila obluda. Hexagold se s ní už jednou setkal, takže ho to moc nepřekvapilo. Altadar se nehodlal vzdát, a přestože prohrál, chtěl si pár oveček nechat. To se mu podařilo, velká většina lidi se obrátilo a zděšeně vyrazilo zpět. Jen několik odvážlivců zůstalo s Hexagoldovou skupinou, z velké části to byli muži. Konečně je oslnilo denní světlo. Kate otevřela oči a spatřila tvář Hexagolda. Usmála se, hraničář také. Rozhlédla se. Ležela na improvizovaném lůžku a kolem stálo devatenáct lidí. Devatenáct nejstarších hraničářů. Už to nebyly ty přísné pohledy, které znala, číšila z nich radost a uvolnění. „Co se stalo? A proč...,“ nedořekla. Hexagold jí položil prst na pusu. „Odpočívej, vše se brzo dozvíš.“ Dva dny jí chodili navštěvovat, každý ji však odmítal říct co se s ní dělo. Po dvou dnech se již cítila silná a nevydržela v posteli. „Dobře nedočkavče,“ usmál se Hexagold, „ukecala jsi mě.“ „Jsem jedno ucho.“ „Ten starý muž ti řekl, že našel cestu ven?“ „Ano,“ odpověděla pravdivě. „V tom byl ten chyták. Byl už starý a bylo mu zřejmě líto, že poslední léta strávil v jeskyní. Nabízela se mu poslední možnost, mohl provést své poslední kouzlo. Ale ty jsi měla veliké štěstí.“ Kate na něj upínal svůj vykulený pohled. „No, pak tě přinutil opustit svou mysl, abys mi mohla předat zprávu,“ pokračoval Hexagold,„ trochu ti pomohl. Dál je to strašně jednoduchý. Během tvé nepřítomnosti se pokusil ukrást tvojí mysl a zabrat si tvoje tělo.“ „To opravdu chtěl udělat?“ zamračila se Kate. „Nevím jak, vím jen, že se mu to nepovedlo tak dokonale. Možná nám trochu pomohlo to, že patříš k jinému národu, který se tak liší od lidí. Ale nejen to, protože Robin mi prozradil, jako moc se lišíš od svého národa.“ „Vidíš, mně to nechtěl říct,“ mávla rezignovaně rukou, „strašně ráda bych někdy poznala sama sebe.“ „Slibuju ti Kate, že v tom ti rád pomůžu. Budem chodit po světě a pátrat po tvých rodičích. Najdeme je živé, či mrtvé a zjistíme něco víc o tvém původu.“ Kate se zatřásla. „Víš, Hexi, byl to děsný pocit, když jsem se vrátila z podvědomí. Měla jsem ve své hlavě strašlivý nepořádek. Ani jsem se tam nevešla, ztrácela jsem se. A pak...“ dívka se zamyslela, „...pak už si nic nepamatuju. Co se celou tu dobu dělo?“ „Někdy ti to povím, ale ...“ K lůžku přistoupil nejstarší hraničář a usmál se na dívku. V rukou držel nějaký svitek. „...ale teď tě čekají povinnosti,“ dokončil Hexagold. „Povinnosti?“ podivila se Kate. „Kate...“ řekl nejstarší hraničář aby upoutal dívčinu pozornost a pak začal citovat text na svitku, „Velká rada se po dlouhé rozpravě rozhodla přijmout Kateřinu Seddingsonovou za právoplatnou členku kruhu hraničářů jako žákyni. Zároveň jí byl přidělen učitel, zde přítomný chodec Hexagold. Věřím, že nezklame naši důvěru a po ukončení výcviku se stane členkou kruhu jako chodkyně. Blahopřeji.“ Kate nezadržela slzy. Objala svého učitele a rozplakala se radostí. „No, no, no,“ hladil ji Hexagold po hlavě, „tak si to tak neber.“ Náhle se Kate zarazila. Podívala se na předsedu s otázkou na jazyku. „Jenže, jak může být Hexagold můj učitel, když byl vyloučen?“ Předseda se podíval na Hexagolda a oba dva se začali smát. Kate tohle nenáviděla. Čemu se smějí, řekla jsem snad něco špatně? „Copak jsme někdy Hexagolda vyloučili?“ odpověděl ji předseda. Kate si dala ruce v bok. „Vážně?“ „Hexi,“ mrkl předseda na chodce, „ty o něčem takovém víš?“ „Já? A co jako?,“ ubezpečil ho Hexagold. Kate tohle nechápala. Možná že jen neměla smysl pro takový humor, možná proto, že byla příliš nezkušená, aby takovou legraci chápala. Doufala, že jednou to pochopí. Nastal čas k odchodu. Dívka se už cítila velice zdravá a silná. Oblečená a připravená čekala na svého učitele v pokoji. „Někdo na tebe čeká,“ řekl Hexagold, když vešel do pokoje. „A kdo?“ „Nech se překvapit.“ Kate ho v duchu proklela. Proč je pořád tak tajemný? Kdo by ji mohl čekat? Vešli do přijímacího sálu a dívka neskrývala překvapení. No jasně, jak mohla zapomenout. Teď po několika týdnech se jí vybavily všechny pozitivní vzpomínky na onu trojici, kterou spatřila. „Zdravím tě můj broučku,“ přivítala ji Gillian s otevřenou náručí. Ač Gillian měla své chyby, dala Kate jednu cennou zkušenost. Velice jí chyběla matka. Gillian objala dívku. „Teď, když víme jaká je skutečnost, musíš nám odpustit ten únos,“ omlouvala se ji Gillian, „Věřím, že hraničář a jeho přátelé tě ochrání lépe než my, a že ti splní všechna tvá přání.“ „Víme, že máš radši dobrodružství a že nevydržíš na jednom místě,“ dodal Arton. „Takže nás nebude mrzet, když zůstaneš se svým přítelem a na nás zapomeneš,“ řekla Gillian se slzami v očích. „Počkejte...“ zarazila se dívka. Ze svého vaku vylovila kapesník a když ho rozbalila, objevil drahokam z jeskyně. „Abych nikdy nebyla sama,“ zopakovala tu větu, kterou Gillian pronesla v diamantové jeskyni. „Nikdy nebudu sama, neboť si vždy vzpomenu na vás. A když...“ nedokončila, protože dostala nápad. „Vždycky jsem snila poznat své rodiče. Ale to je úkol velice těžký a svou rodinu chci už teď.“ Všichni ji napjatě sledovali. „...Hexagold je jako můj táta, Gillian jako má máma,“ řekla. Chvíli bylo ticho, a pak se všichni začali smát, včetně Kate. Arton se naoko zamračil: „Ale já a Gillian jsem už manželé.“ „A vadí to moc?“ zeptala se Kate. „No Hexagold by si musel vzít Gillian za ženu a to už nejde“. Hexagold na druhou stranu připustil, že zas tak marné by to nebylo. Ale pak se do přátelského hovoru vložil se svým nápadem. „Kate, a nebude vadit, když Gillian bude tvojí tetou? Gillian má svoje povinnosti a nemůže s námi putovat po říši. A budeme se jako rodina scházet jednou za měsíc.“ „To by bylo báječné.“ Třetí postavou byl Robin, který doposud nepromluvil. Zdálo se mu, že teď nastala ta pravá chvíle na sebe upozornit. „Kate?“ „Och Robine, zapomněli jsme na tebe,“ usmála se omluvně Gillian. Kate objala Robina. „Za všechno ti děkuji. Buď navždy mým přítelem...“ uvolnila objetí, a zamyslela se, „... nene, buď můj bratr.“ Robin vzal dívku kolem ramen a prohlásil, „díky má milá sestro.“ „Mohl bych se účastnit některých vašich výletů,“ otázal se. Kate se podívala na svého učitele s otázkou na očích. Hexagold pokrčil rameny: „Proč ne, ale musí být absolutně poslušný a dělat jen to co já řeknu.“ „Takže,“ ujal se slova Arton, „Měli by jsme to nějak oslavit.“ Příště: Hexagold a noční můra Třetí (na písmakovi páté) volné pokračování se odehrává o čtyři roky později. Hexagold a Kate cestují na jih, kde by se mohli přečkat zimu. Na cestě zavítají to osamoceného domu jistého farmáře Daurona, který jim vypráví o podivném prokletí, jenž postihlo celou zemi. Poté se Kate ve spánku zjevují zlé sny ukazujíc dívce zapomenutou minulost. Zdá se, že to prokletí by mohlo mít jistou spojitost s její minulostí.

---