Člověčník

I.

Na město se zvolna snášel večer. Rudé slunce se blížilo k obzoru a v korunách stromů zpívali ptáci. Byl to vlastně docela obyčejný večer. Večer, kdy většina lidí již odpočívá doma po práci a jen pár jednotlivců se ještě toulá městem. A přece v něm bylo něco zvláštního. Něco divného bylo na tom prapodivném, tichém stromě. Stál jsem a díval se na ten zvláštní strom, který se tolik podobal člověku. Jeho listí se lehce chvělo v teplém letním vánku, nechávajíc se jím něžně hladit. Bylo v tom cosi tesklivě smutného, skoro jako vzpomínka na jabloň z dětství. Nebo na něco blízkého? A tehdy mne to napadlo: Člověčník!

Tenkrát to byla móda. Odsouzenci (nebo lidé, kteří se někomu “znelíbili”) byli proměňováni ve stromy a vysazováni v parcích. Stát tím ušetřil za potravu pro vězně (a stát šetří rád - a ještě raději jeho vláda), snížilo se nebezpečí jejich útěku, kriminalita a vzrostla bezpečnost občanů vůbec. Pěstitelský postup, dá-li se to tak nazvat, neznám. Ostatně to byl první člověčník, který jsem viděl.

Než zakořenily, mohly prý člověčníky ještě mluvit a trochu hýbat rukama. Musel to být otřesný pohled na pololidi, polostromy, kteří zdvíhali ruce, spínaje je nad hlavou a volaje o pomoc. Proto dostali zákaz jakýchkoli projevů života. Bylo to pro ně ostatně milosrdnější, neboť pak rychleji zakořenili a zbavili se tak zbytků svého vědomí. Díky tomu mohli vastně lidé říci, že se trochu seznámili s duší stromů. Avšak lidé o to nestáli. Přece kdo jiný by se měl s kým seznamovat, než naopak stromy s duší lidí, pokud ji vůbec mohou pochopit.

Kdysi dávno, když tohle všechno začalo, slyšel jsem od kohosi, že dokud se člověčník hýbe a mluví, zůstává napůl člověkem. Dnes už se o tom nemluví. Kdo by si troufl hovořit o těchto věcech, zaručeně by byl za nedlouho nalezen zasazený v některém parku. Snad proto chodí lidé tak nevšímavě kolem vší městské zeleně (a také kolem sebe).

A pak jsem dostal nápad. Vždyť já mám v horách na samotě zahrádku. Tam mne nikdo neuvidí. Přesadím tedy člověčník do své zahrádky. Možná že se tak dozvím víc o člověčnících, o člověčníkách a také o stromech. Možná také, že ještě tomuto člověčníku pomohu. Míval jsem ženu a syna. To už je dávno. Byl jsem tehdy zrovna na služební cestě v zahraničí. Když jsem se vrátil, byl dům prázdný. Nevěděl jsem dlouho, co se stalo, až mi jednoho dne sousedka řekla “mezi čtyřma očima”, že má žena i syn stojí v centrálním parku, abych se mu raději vyhnul. Je to už dávno. Od té doby jsem už sousedku vícekrát neviděl. Tenkrát mne to mohlo napadnout. Teď už je pozdě. Ale alespoň pomohu tomuto chlapci (byl to bezesporu chlapec). Bude mi připomínat syna. Snad. A nebo přibude v mé zahradě strom…

V noci jsem přijel vozem až k parku a opatrně zastavil. Snad mne nikdo neviděl. Zabalil jsem strom do pytlů od brambor a odnesl ho do vozu. Nebylo to snadné, neboť strom se zmítal a bylo obtížné jej udržet. Zapnul jsem automatiku a vůz se rozjel. Nastavil jsem styl jízdy na “dravou až agresivní”(v noci to nebude tak nápadné) a vůz se řítil tmou. Prudce brzdil a opět se rozjížděl…

Posléze automobil zastavil před chalupou, ukrytou v temném lese. Vystoupil jsem z vozu a vynesl člověčník. Už se tak nezmítal. Buď pochopil, nebo byl unavený a podvolil se osudu. Opřel jsem ho o plot. Tehdy jsem ještě netušil, že člověčník vůbec nepotřebuje půdu (alespoň v tomto stádiu) a tak jsem se chopil rýče a jal se vykopávat jámu, do které jsem ho posléze zasadil. Snad mu tady bude zatím dobře. Zatím? Kdo ví… Cítil jsem se tak nějak divně a zničeně a tak jsem šel spát. Dlouho jsem se jen tak válel v posteli a zvažoval všechny varianty, všechny odpovědi na otázku: Co dál? Nenapadalo mne však vůbec nic.

II.

Ráno jsem se vydal k člověčníku. Stál tam obdivuhodně zaplaven ranními slunečními paprsky, snášejícími se na něj i na celou zahradu jako hřejivý zlatý deštík, smývající všednost těch šedivých, zaprášených dní, které zůstávaly za mnou. Jak dlouho už jsem nevytáhl paty z města. Jednotvárnost měst s jejich šedivými panelovými krabicemi se kamsi vytratila a zůstal po ní jen pocit mrazivého chladu a strojové přesnosti. Mrtvé strojové přesnosti mrtvých měst, plných živých lidí, jako mravenců, jako vetřelců a zdroje chaosu, brrr… Pocit pravoúhelnosti a schonu, to je pocit, jenž mne svíral při vzpomínce na město. Ten pocit otroctví se zvolna měnil v krásu volnosti a hřejivé laskavosti (nebo spíš syrovosti? Souvisí syrovost se surovostí? Ne, jen obsahuje jiná pravidla k přežití. Pravidla, která jsou jasně daná, která nemusí hlídat stát, jenž je něco mezi otcem a hlídacím psem) přírody. Volnost dýchala z každé květiny, z každého kamínku na cestě, z každého obláčku na obloze. Ani pomyšlení na umělé podnebí města! Jediné, vševystihující slovo: MÍR!

Teprv teď moje oči zabloudily opět na člověčník, (nebo ještě člověčníka?) který se nepatrně pohnul.

“Tady tě nikdo nevidí, jen se v klidu protáhni.”

Nejspíš mi nevěřil, nebo si myslel, že se bavím s někým jiným. Normální člověk přece nerozmlouvá se stromem. To už může rovnou mluvit sám se sebou. A to jen jen krůček k tomu, aby ho označili za blázna a přeměnili na člověčník.

“Cos’ proved?” zeptal jsem se a odpovědí mi bylo ticho. Strach, stydlivost, nedůvěra? Co cítí člověčník? Může mluvit? Třeba už ne. Je snad pozdě? Pozdě na co?

“No tak… Přece se nebudeš bát.” Ještě chvíli bylo ticho. Pak se ozval tichý, nesmělý dětský hlas. Znělo to, jako když někdo, kdo neumí mluvit, zkouší vyprávět a neví, jestli se mu posluchači nevysmějí.

“U…ukradnul jsem k…koláček. M…měl jsem hhhlad. Chtěl jsem jenom jíst! Najednou někdo vykřiknul: ‘Zloděj!’ Pádil jsem pryč a lidi za mnou. Brzy mne dohonili. Tloukli mne. Pak mne zavedli na policii. Tam mne zavřely… Od tý doby si nic nepamatuju… Probudil jsem se v parku. Moje tělo - bylo tak tuhý, těžký. Chtěl jsem křičet, ale i jazyk… Všechno… Já… podíval jsem se na nohy. To nebyly nohy, ale kořeny. Já… myslel jsem, že sním, ale nešlo se probudit. A všechno bolelo, každej pohyb. A hlad, ach hlad… Potom nějak přešel. Teď už jíst nemusím, ale… Jenom, jak sem ležel v tom autě, tak… Taková malátnost. Je… je tu krásně,” zakončil svůj na poprvé poněkud dlouhý monolog. Nějak se rozpovídal. Asi mu to chybělo. Byl přece stromem, opravdovým stromem. Jenže také byl člověkem, pořád ještě… trochu…

“Nechceš jíst? … Musíš se hýbat. Musíš mít pohyb, abys byl co nejdéle člověkem, musíš mluvit, musíš žít, musíš…”

“D…díky, že… že jste mne odtamtud odvezl, ale… Já už nechci… Je jednodušší bejt strom. Už skoro o ničem nevím, zapomínám. Nic necítím, maso zarostlo kůrou a mám pocit, jakoby skrz hlavu prorůstalo dřevo. Bolelo to. Asi hodně, ale už jsem zapomněl. Žízeň, hlad, horko, zima, ne - nevím už, co to je.”

“Ale na tom přece nezáleží… Jednou jsi člověk a nemůžeš být strom. Nemůžeš nebýt, nevidět, neslyšet. Copak tě to neděsí? Ta prázdnota? Jsi člověk!”

“Ne, nejsem… Jsem člověčník. Strom… Kdysi mne děsila smrt. Přijde tak rychle a člověk ji nečeká. Tohle není smrt. Přichází to pomalu a já už vím - už jsem připravenej… Pomaličku…”

“To chceš zavřít oči před celým světem? Zahodit ho? Copak o něj nestojíš?”

“O co? O parky. O stromy-lidi a lidi-stromy? Jedni se dívají na druhé a výhoda lidí je, že mohou odejít jinam. Do jiného parku, který vypadá úplně stejně.”

“Jenže co můžou lidi dělat? Nikdo přece nechce dopadnout, jako člověčník.”

“A tak stojí a mlčí. Jako člověčník… Kdyby se lidi spojili, mohli by svět změnit.”

“Ale oni ho mění neustále…”

“Pod vládou peněz… Ale kterým směrem? Zpátky na stromy? Ne… tam nebylo dost peněz. Co energie se spotřebuje na spálení neprodejného zboží, místo aby se rozdalo chudákům.”

“Někdo musí lidstvo vést…”

“Musí? Ale kam?”

“No to záleží na těch vpředu.”

“Hmmm… A na těch, co je tam postavili a na těch, co jim to dovolili…”

“Jenomže…” Jenomže někdo zazvonil a tak jsem dal rukou …(?) člověčníkovi (vždyť já ani nevím, jak se jmenuje) najevo, aby se nehýbal a šel jsem k brance. Od branky sem nebylo vidět. Tudíž nebylo vidět ani odtud k brance. Byl jsem zvědav, koho tam potkám.

Když jsem došel k brance, stáli tam dva policajti.

“Včera jste projížděl ve 23:47 okolo parku, kde jste krátce zastavil. Po několika minutách jste vyjel vysokou rychlostí na hlavní třídu, po ní pak na dálnici a tou dále až sem,” dořekl policista a odložil papírek.

“Promiňte, jestli jsem překročil povolenou rychlost, tak se omlouvám a rád zaplatím zaslouženou pokutu.”

“Ne, ne. O to nejde, ale z parku se ztratil velmi vzácný strom.” Policajt poněkud znejistěl, neboť tyto věty již na papírku nebyly. “Snímky z družice dokazují, že se ztratil právě v době, kdy vaše auto stálo u parku. Dále pak z družicových snímků vyplývá, že u vás jeden strom tou dobou přibyl. Máme tedy důvod domnívat se, že jste tento strom zcizil.”

“No…” Rozhodl jsem se to nějak zahrát do autu. “Já vím, že je to trestné a trestuhodné, ale když mně se ten strom tak líbil… Tak jsem si ho odvezl na zahrádku. On… velice se hodí k interiéru zahrady. Já… Totiž… Nevěděl jsem, že je tak vzácný. Já vám za něj dám jakýkoli obnos - cokoli si řeknete…”

Věděl jsem, že na ten návrh nikdy nepřistoupí. Proto jsem ho řekl s takovou samozřejmostí, jako bych nevěděl, oč jde a současně, jako bych byl nejmíň prezident. Protože je to už jen strom, alespoň podle jejich mínění, bude lepší nedělat rozruch a prostě ho na mé zahradě nechat. Tak se nikdy nedovím, co mi to vlastně před barákem roste. Snad. Ale skočí na to? Tak hloupí asi nebudou. No nevadí, za zkoušku to stojí.

“Ten strom je nejen vzácný, ale také citlivý na podmínky a prostředí. Přece nechcete, aby kvůli vašim rozmarům zahynul.” Policista vypadal naštvaně. Asi si myslel, že jsem nějaký nafoukaný zbohatlík, který když se rozhodne, nezná hranici, na kterou až může jít. A možná sám nevěděl, oč tu jde. Ale vždyť…!

“Když jsem se pro tento strom rozhodl, tak mu také pochopitelně zajistím podmínky! Nechť mi tedy pěstitelé zašlou návod, jak se o něj starat. Já už se postarám, aby se mu dařilo dobře.” Policajt jenom mávnul rukou. Pravděpodobně mu došlo, že se mnou nic nezmůže a odešel. Možná se bál skandálu (působil jsem velmi sebejistě) a navíc přece nějaký strom ho nemůže rozházet (a já si zjevně myslím, že jde jenom o strom. Ostatně kdo ví, zda-li si to nemyslí on!).

“Nezapomeňte na ten návod,” hulákal jsem za ním a čekal až zmizí z dohledu. Pak jsem se vrátil k člověčníkovi.

III.

“Jak se vlastně jmenuješ?” zeptal jsem se ho?

“Jan Smutný,” odpověděl.

“Honza? Tak dobře Honzo, policajtů jsme se zatím zbavili. Ale co dál? Máš na světě ještě někoho? Matku? … Otce? … Sourozence? Příbuzné, přátele? Ne? Tak tedy zůstaneš se mnou? Musíme vymyslet něco, co z tebe udělá zase člověka.”

Mlčel. I já jsem mlčel a stál jsem tam jak socha. Jako člověčník. Po chvíli jsem se otočil a vešel do chalupy. On zůstal venku. A jen ty prašivé družice kroužily někde nad ním jako supi a všechno sledovaly. Ne, prašivý byl ten, kdo se jejich očima díval na náš svět. Na svět ubohých lidí, šílených strachem. Lidí, kteří s iluzemi ztratili i životní cíl.

Konečně jsem dostal nápad. Vždyť hned za zahradou začíná hustý les. Najdu tedy strom, který velikostí přibližně odpovídá Honzovi a zasadím ho na jeho místo. Ve sklepě je velký květináč. Do něj zasadím Honzu a vezmu ho dovnitř. Potom se uvidí.

V lese jsem nalezl, co jsem potřeboval. Strom se Honzovi podobal nejen velikostí, ale i tvarem. Opatrně jsem ho vyryl ze země. Chalupa měla zadní vchod přímo u lesa. Tím jsem strom pronesl dovnitř. Předním vchodem jsem vyšel na zahradu, kde jsem ze země vydloubl Honzu. Odnesl jsem ho dovnitř a místo něj jsem přinesl náhražku - strom. Po té jsem Honzu zasadil do květináče. Tentokrát už se nesvíjel. Mezi kůrou ještě místy prosvítala jemná lidská kůže. Teprve teď na mne dolehla všechna ta hrůznost minulých zážitků. V mysli mi tkvěla stále jen jemná opálená pokožka, prorostlá tvrdou drsnou kůrou. Co dál? Dál mne nic nenapadalo. Jak přeměnit tu kůru zpátky na kůži? To dřevo spátky na maso? Vždyť se nemohl ani posadit. Jeho nohy už byli až ke kolenům souvislá kůra. Až vysoko nad koleny byl téměř nepatrný flíček kůže.

Uříznul jsem kousek salámu a podal mu ho. Musel jsem ho krmit, vždyť jeho ruce byly tak neobratné… Připadal mi v tu chvíli jako masožravá rostlina.

Večer jsem ho uložil do postele. Sám jsem dlouho nespal, dumaje nad tím, co přinese zítřek. Nenapadalo mne nic. Věděl jsem jen, že se mohu spolehnout pouze sám na sebe, neboť lidé, kteří o člověčnících vědí, je nenávidí jako něco cizího, co přišlo odkudsi z neznámých končin vědy, aby to způsobilo všechno to bezpráví tohohle světa. Člověčník je pro ně něčím nečistým a odporným… A nebezpečným. To především.

Měsíc se pomalu vyhoupl někam nad střechu chalupy. Kdesi v lese houkala sova. Tak tohle mi ve městě chybělo. Když člověku něco chybí, ani si to neuvědomuje. Teprve až to pozná, pochopí, o co byl celou dobu ochuzen. A já jsem znal jenom shon města. Neustálý spěch ráno šedivým městem do práce a večer šedivým městem z práce. Městem, zahaleným do šedivého prachu a dýmu, plným šedivých lidí v šedivých kabátech, spěchajících do šedivé práce, či domů - do šedivého paneláku.

Snad nikdy jsem ještě neprožil tak krásný večer. Až dnes. Tuší to snad Honza? Ví o tom? Působí snad na něj příroda taky tak? A nebo skutečně nic nevnímá a je jenom strom. A jaký byl vůbec dřív? Změnil se jako strom? (To je otázka…) Do světnice vletěla můra. Byl slyšet tlukot jejích křídel a taky tikot hodin. Bylo by bývalo slyšet upadnout i špendlík v tom tichu… Vzduch byl chladný a průzračný a … ááá… a chtělo se mi spát. A zároveň se mi nechtělo. Jako bych se bál, že mi něco uteče, jako bych se nedávno probudil. Snad za to mohl silný čaj a nebo možná mé úvahy rozproudily činnost mozku. Působilo to tak nepřirozeně. Jako bych měl ještě něco udělat, jenže není co. Dokud to však neudělám, neusnu. Pustit si tak televizi… Ne, to není ono. Rádio… Podruhé v životě jsem pustil rádio. Poprvé to bylo, když v televizi zrovna nic nedávali a já se tenkrát tak nudil. Z rádia plynula prastará hudba. Znělo to tak nostalgicky… Jenže něco mne stále nutilo zbystřit vědomí a nedat se ukolébat melancholickými tóny. Přesto jsem jim postupně propadal - čím dál, tím víc, až - propadnuv jim docela, usnul jsem, zatímco rádio hrálo dál…

IV.

Ten den začal nádherně. Převaloval jsem se v posteli a vzduch voněl pryskyřicí. Už dávno jsem něco tak krásného nepocítil. Venku svítilo slunce, zpívali ptáci a prohřátý vzduch voněl lesem. Zatoužil jsem běžet skrz něj. Rozběhnout se po cestě, svalit se na palouk, nebo do písku u řeky (ještě nikdy jsem tam nebyl!) a ležet. Nebo se ponořit do chladivé vody a plavat a… Ale vždyť já ještě ležím v posteli! Vyšel jsem z ložnice a teprve teď jsem si uvědomil, proč tu vlastně jsem. Honza ležel na gauči tak, jak jsem ho tam večer položil. Zahlédl mne a podal mi ruce. Ty ruce byly najednou nějak lidštější. Celá postava byla lidštější, podobnější člověku.

“Tolik nocí už jsem nespal, až teď. Snad jsem to dřív ani nepotřeboval. Je mi najednou tak nějak zvláštně, tak nějak líp.” A bylo to na něm vidět. Jeho ruce byly schopny se mnohem snáze hýbat, než včera. Snídal už sám, jenom pít jsem mu dával já. Možná, že člověčníka dělá člověčníkem nelidskost prostředí. Dostane kořeny a lidé se od něho odtáhnou. Zůstane sám ve svém neštěstí. A pak přichází s pomocí příroda. Z kořenů postupuje dřevnatění až k hlavě. Pak přestává člověk myslet. Stává se z něho strom. Jenže do té doby… Teď už je mi jasné, proč mají policajti zájem o každý člověčník, který se ještě alespoň trochu hýbe. Tehdy je stále ještě možné provést proměnu. Potom zájem ztrácejí… Vždyť už je to jenom obyčejný strom. Chvála bohu, že jsem přišel včas… Takže teď vím! Avšak: Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil. Neříkej člověčníku člověk, dokud má kořeny. A ty bude mít asi ještě až příliš dlouho.

Pak jsem si vzpomněl na svůj původní nápad. Ohlédl jsem se po Honzovi a rozhodl se vzít ho s sebou. Nejbližší chalupa je odtud pět kilometrů, takže odtamtud nebezpečí nehrozí. Položil jsem ho do vozíku a vydali jsme se do lesa. Některá místa jsme zdolávali dost těžko. Vozík poskakoval po kamenech a bořil se do písku.

Dojeli jsme k řece. Svlékl jsem se do plavek a odběhl do vody. Byla mělká, průzračně studená a při mém běhu se rozstřikovala do stran. Vrátil jsem se pro Honzu a odnesl ho na břeh. Položil jsem ho tak, že mu voda omývala nohy až někam nad kolena. V obličeji, teď již téměř lidském, mu zářil radostný úsměv. Vzal jsem ho ke břehu a položil kořeny do vody. Hlavu jsem mu položil na břeh. Omýval rukama své tělo, které teď tak urputně zápasilo se dřevem. Přežít. Běhat po loukách a po lesích, skotačit v řece, daleko od zhoubného města (nádoru?).

Pak jsem ho vozil po lese. Ležel ve vozíku a rozhlížel se kolem sebe. Byl z něj cítit ten smutek nemocných a mrzáků, ta touha projít se sám po svých vlastních nohou, běžet a utíkat, letět s větrem o závod, uhánět mezi větvemi a listím, hnát se lesem až na jeho kraj a dál a dál… To všechno se mu určitě honilo hlavou, zatímco jsme se blížili k chalupě a jen ostré paprsky slunce vyháněly z těla ten podivný chlad, tak smutný a krásný, jako to temně modré nebe, ze kterého jakoby někdo smyl ten šedivý odstín všednosti.

Ten den jsem vůbec nepomyslel na družice, sledující celý povrch planety. Naštěstí nás chránil les. Byl to totiž umělý prales. Jeden z posledních kousků přírody, ponechaný z milosti člověka pro jeho zábavu a potěšení.

Vrátili jsme se pozdě po poledni a tak jsme se společně naobědvali. Pak jsme se opalovali - v klidu a beze strachu. Snad jsme se už bát zapomněli. Kéž by…

Večer se Honza posadil a rozhlížel se. Jeho tělo už bylo celé pokryto jemnou zranitelnou lidskou kůží, jen nohy byly obaleny tím drsným, nepodajným dřevem. Byl napůl člověk… Jeho hnědé vlasy se vlnily ve větru a dětský obličej zářil štěstím. Teď teprv bylo možno říci: Člověk - strom. Ne jen strom ve tvaru člověka. Člověka? Vždyť mu mohlo být tak čtrnáct… Chlapec, který měl celý život před sebou. Snad. Ale jaký život? Kdo ví?

Pak se na zahradu, les i dům snesl soumrak a zvolna zahalil vše pomalu milosrdnou tmou. Den skončil, den - plný života, prýštícího ze všech stran. Uložil jsem Honzu do postele a šel spát. Kdo ví, jaké překvapení přinese zítřek?

V.

Když jsem se probudil, nenapadlo mne nic jiného, než se jít podívat na Honzu. To bylo překvapení. Kůra už sahala jen po kotníky! Podal jsem mu župan. Zabalil se do něj. Kalhoty ještě neoblékl. Měl totiž nohy srostlé kořeny k sobě. Posadil jsem ho na židli. Když jsem přinesl snídani, dal se do řeči.

“Už jsem byl mrtvej. Toužil jsem po tom víc, než po čemkoli jiném. Pak jste přišel vy. Nevěřil jsem. Nevěřil jsem nikomu a ničemu, neexistoval přece způsob, jak mně zachránit. Byl jsem mrtvej. Je přece lepší zemřít, než živořit. Jenže vy jste mi ukázal novou cestu. Krásu světa… Chtěl jsem vám pomoct… Já… já jsem taky chtěl. Chtěl jsem něco, cokoli - nechtít nic, to je smrt. Chtěl jsem běhat po lese a cákat v potoce, cákat… cákat tou ledovou vodou. Chtěl jsem něco dohonit, něco, co jsem nestihl dřív. Já… Ještě jsou na světě krásný místa… I teď ještě jsou… Půjdeme zase k vodě?”

Po snídani jsem ho usadil do vozíku a vyrazili jsme k řece. Posadil jsem ho na břeh, ale on se převrátil na břicho a plazil se k vodě. Vypadalo to, jako červ, žížala na sluníčku, jako ryba na suchu… Rozmlátil květináč. Táhnul za sebou nohy, ověšené krátkými kořínky. Odhodil župan a nahý vlezl do řeky. Široko daleko nikdo nebyl, jen ryby, zvěř a ptáci. A družice, kdesi vysoko na obloze visely ty supí oči z hliníku, křemíku a elektřiny. Družice! Honzo! Ale Honza už plaval v nejsilnějším proudu. Plaval!

“Honzo!” zařval jsem.

Honza pomááálu vstal a šel ke mně. Popadl mne strach. To něco, na co jsem zapomněl, bylo zase zpátky.

“Honzo, musíme se vrátit. Vůbec nevycházet z domu. Můžou nás sledovat - družicema. Policie může vědět o každém našem kroku. Musíme se vrátit.”

“Ale to přece nejde. Teď, když už můžu plavat! Je tu tak krásně! Aspoň pár minut… A pak ať se děje, co chce!”

Z ničeho nic jsem zaslechl rachot vrtulníku. “Na!” hodil jsem Honzovi župan a už jsme běželi k chalupě. Tam se Honza rychle převlékl. Bylo jisté, že jakmile padneme do rukou policii, čeká mne stejný osud, jako Honzu. A navíc, všechny ty chvíle budou zmařeny… Narychlo jsem zbalil věci a přichystal se k odchodu.

Kdosi zvonil u branky. Šel jsem ke dveřím, Honza k autu.

“Jsme pověřeni udělat vám domovní prohlídku,” řekl mi policajt u dveří.

“Ano, okamžik,” řekl jsem a utíkal k chalupě. Zadním vchodem jsem vyběhl k autu. Nastartoval jsem motor a vyrazil. Po chvíli jsem zapnul autořidiče. To už byl prales i s chalupou a policajty v prachu. Jeli jsme celý den. Večer jsme zastavili v hlubokém neobydleném umělém pralese. Vyndal jsem spacáky. Tak jsme na policii vyzráli. Ale na jak dlouho? A co bude dál? A to všechno kvůli jedinému koláčku? Ó, jaká to čest pro čtrnáctiletého kluka z ulice(?). Tolik lidí a tolik techniky! Stejně ale myslím, že není o co stát.

“Budeme se muset dostat někam, kde nás nikdo nezná a začít pěkně od začátku.”

“A stálo ti to za to? Zachraňovat mne, cizího kluka?”

“Myslím, že stálo…”