Elektronický druh

Jednoho dne dostal Klapacius dopis:

Velectěný kolego a slovutný konstruktore Klapaciusi,
s oddanou ponížeností si Tě dovoluji pozvat ke zhodnocení mnou zkonstruovaného robota, jenž si s každým rozumí.

S úctou Trurl.

I neváhal Klapacius a okamžitě nasedl na fotonovou raketu, pracující na principu sčítání dvou rychlostí, z nichž ta třetí je nadsvětelná. Do cíle se dostal málem před tím, než Trurl zalepil dopis.
- Buď vítán drahý Klapaciusi !
Trurl zavedl Klapaciuse do sousední místnosti.
- Toť on ? - Trurl se usmál. - A proč je tak obyčejný ?
- Pouze proto, aby kontakt byl jednodušší.
- A pročpak tak vytrvale mlčí ?
- Neboť aby promluvil je třeba stisknout tamten červený čudlík. Pro jistotu jej vypínám, je-li sám. Mohla by ho zákeřná schizofrenie přemoci, jeho osobnost by dospěla k rozkladu a robot by přestal fungovat. Ale to ti přece nemusím vykládat drahý Klapaciusi. Rozklad elektronického mozku ve dva i více, ztráta koordinace myšlení...
Klapacius nečekal a stiskl červený čudlík. Robot se probral z mrákot, bleskově analyzoval informační pole, vznášející se jako svatozář okolo Klapaciuse a promluvil:
- Buď zdráv Klapaciusi, slovutný konstruktore.
- Ty mne znáš ? - Klapacius pojal podezření, že ho chce Trurl podvést.
- Kdo by neznal veleváženého konstruktora Klapaciuse.
Klapacius se pousmál...
Po krátkém hovoru, kdy robot působil příznivě na Klapaciusovu ješitnost, vypadal Klapacius spokojeně. Avšak jistého podezření se nezbavil. Zeptal se Trurla:
- Mohu udělat s tvým robotem tři pokusy, jež prověří jeho schopnosti.
- Samozřejmě drahý Klapaciusi, proto jsem tě pozval.
I přivedl Klapacius nejprve fyzika. Byl to jakýsi vážený kosmolog, na slovo vzatý odborník. A tak lítaly kolem světelné roky, singularity, kvarky, supernovy, elektrony, pozitrony, neutrony i cyklotrony, ba dokonce i Maxwellův démon, či Dopplerův efekt. Robot ponejvíce mlčel, jen občas něco poznamenal, zatímco fyzik zářil:
- Ještě nikdy jsem si tak nepopovídal, - řekl překvapenému Klapaciusovi.
Potom přivedl Klapacius jakéhosi výrostka. Jeho rozhovor s robotem vypadal asi takto:
- Nazdar vole !
- Čau !
- Včera večer jsem ti byl na dýze vole, a tak jsem se zlil, že vůbec nic nevim. Akorát, jak jsem blil. Ty vole ! A ráno koukám, kde to jsem a já byl doma v posteli !
- Tý vole ! To seš teda borec !
- To jsem vole taky jednou seděl U Matyáše a někdo měl blbý hemzy vole, tak jsme to tam s kámošem vybouchali !
- Tý vole ! Sami ? A kolik jich na vás bylo ?
- Dva, vole, ale borci !
- Tak to jste teda borci !
Klapacius smutně z povzdálí sledoval rozpálené diskutanty (robotovi už červenalo vinutí kolem cívky reproduktoru a odkudsi zevnitř byla cítit pálící se izolace) a v duchu přemýšlel, jak vyzraje na robota. Najednou div nevyskočil ke stropu ! Dostav spásný nápad, celý se rozzářil. A tak třetí pokus spočíval v tom, že Klapacius přivedl skupinku nejrůznějších lidí. I zmlkl robot, přestože se skupinka výborně bavila. Klapacius zářil.
- Tak co, ty konstruktore ? - Řekl Trurlovi s úšklebkem. Ten se ale nedal:
- Dal jsi dohromady takovou společnost, která je již úplná a nikoho nepotřebuje, proto je robot nikdo. Udělal opět to nejlepší (přece se nebude vnucovat) !
A tehdy zbledl Klapacius nefalšovanou závistí. Vypadalo to, že už tak bude chodit do smrti. Ale zvědavost v něm zvítězila, i zeptal se:
- Jak jsi to mohl dokázat, vážený kolego ?
I posadili se ke stolu, Trurl se chopil tužky a na zmuchlaném toaletním papíře záhy vyrostl les integrálů, do nichž se zakousla summa x pro všechna i od jedné do nekonečna jako sekera. Na místě lesa zůstalo jen pár ubohých zlomků, které byly záhy vykráceny a louka rozkvetlých faktoriálů. Prostředkem vedla nekonečně dlouhá posloupnost a ztrácela se za obzorem. I udělal z ní Trurl normální rovnici, ležatou osmičku nekonečna pak použil jako kosu, kterou pokosil tu nepřehlednou louku ...
... a role papíru se ztenčovala a Klapacius přikyvoval.
- Čili potlačením jedné vlastnosti vynikne jiná. Celé přizpůsobování je jenom potlačováním nepohodlných vlastností. Člověk by výrazně zchudl, ale robot má tak bohatý charakter, že se to na něm nepozná. Ovšem u velké skupiny byl nucen potlačit veškeré vlastnosti a zůstal naprosto bezcharakterní...
Odkudsi zněl bláznivý smích, zřejmě od té skupinky lidí, stojících před robotem...