Informační vakuum

Napsáno roku 1994 po návštěvě INVEXu

Když jsem se po čtyřistapadesáti letech vracel na Zem, dostal jsem strach, jak mne asi moje rodná planeta přivítá. Zvolna jsme se snášeli na letištní plochu, která byla opravdu obrovská. Lehce jsme dosedli a já vystoupil na kovový povrch kosmodromu. Vše kolem se blýskalo kovem. Jediné, co mi dávalo smysl byla směrovka:Informační tabule. Vydal jsem se podle ní (ostatně co jiného mi zbývalo).
   Záhy jsem přišel do jakési obrovské budovy. Chvílemi jsem myslel, že zešílím z toho obrovského prostoru nade mnou a kolem mne. Naštěstí jsem však zahlédl obrovitý panel s nápisem Informační tabule. Pohlédl jsem níž a četl: Informační služba se nachází asi 150 m odtud. Běžte prosím po modrých šipkách na podlaze. Nic víc. Pohlédl jsem tedy na podlahu a spatřil modré šipky. No nic...
   Vydal jsem se na pospas modrým šipkám a kráčel, kam mi přikazovaly, aniž bych se díval kolem. Ten strach z toho prostoru... Pronikal do mne i když jsem se nedíval. Jenom se nepodívat, nepodívat se nahoru, nepodívat se do leva, nepodívat se... Prássssk! Nad hlavou mi probleskl silný paprsek a na protější zdi to zasyčelo. Instinktivně jsem se sehnul. Ticho... Zběžně jsem si sáhl na hlavu. Vpořádku... Laser mi odřízl jen vrcholek rádiovky... Otočil jsem se na protější zeď a četl: Informace tudy.
   Šel jsem tedy dál. Jen se nedívat, nedívat se (ale vždyť už tu jsou stěny, přesto...), nedívat... Au! Něco mne udeřilo do hlavy! Rychle jsem se rozhlédl. Byl jsem před zatáčkou. Nahlédl jsem za roh. Robot s těžkým kyjem utíkal pryč a divoce se chechtal. Než jsem se stačil rozkoukat, byl pryč. Jak jsem tam stál, uslyšel jsem řev motorů. Prudce jsem se otočil a viděl, jak se na mne řítí tank. Růžový tank se zdviženým prstem (nebo co to bylo). Uskočil jsem stranou. Tank jel dál a já sledoval, jak za ním vlají barevné fábory.
   Když zmizel, pokračoval jsem ve své cestě. Šel jsem klidně dál, když tu se náhle pode mnou otevřela propast a já padal a padal... Už jsem se cítil být po smrti, když tu se pod mýma nohama objevil koberec a suše mi oznámil:
   Vyřkněte kouzelnou formuli a startujeme!
   Já ale žádnou formuli neznám, řekl jsem omluvně a očekával, že z ničeho nic zmizí a já budu pokračovat ve svém volném pádu, nebo něco stejně zákeřného.
   Správně, prohlásil a vznesl se se mnou. Pohodlně mne vyložil na druhé straně a zmizel dřív, než jsem mu stihl poděkovat (zjevně o to nestál).
   Ještě chvíli jsem šel, než jsem zahlédl dřevěný domek s vývěsním štítem, na němž bylo napsáno Informace. S nadějí v srdci jsem přišel k prosklenému okénku, na kterém se skvělo i v kroužku a nějaká cedulka. Okénko bylo zjevně zavřené a působilo opuštěně. Pohlédl jsem tedy na cedulku a četl:
   Informace nepodáváme. Veškeré informace jsou na informační tabuli. Jděte 150 m po modrých šipkách.
   Pohlédl jsem na zem a rozplakal se. Šipky totiž ukazovaly opačným směrem, než před chvílí...

---