Hlubiny paměti

Tma. Světlo z ulice rozporcovalo pokoj na několik bledých proužků a hned zase zmizelo kdesi za rohem. Velké červené číslice budíku hlásily do světa aktuálních 03:27, všechno vypadalo, jako normální středeční noc. Všechno, až na Maxe. Ležel v posteli s očima otevřenýma dokořán a cáry jakési noční můry se mu proplétaly se skutečností. Vysoké čelo měl pokryté drobnými kapičkami potu a jeho nitro vyprahlou pustinu, zkrápěnou deštěm nejistoty. Kde to je? Jak se sem dostal? Kdo vlastně je? Bledá vyhublá postava se posadila na lůžku, kostnatými prsty nahmatala na nočním stolku brýle s kulatými obroučkami a rozhlédla se kolem. “Děje se něco, miláčku?” Rozespalý hlas patřil ženě, která ležela na posteli vedle Maxe. Podíval se na ni a tápal v paměti po tom, kdo vlastně je. Byl zmatený. Nacházel se v pokoji, který ač mu připadal známý, stejně působil cize, trávil noc na lůžku se ženou, kterou neznal a přesto cítil, že ho k ní cosi pojí. “Kde to jsem?” zeptal se rozechvěle. Žena se posadila a pátravě se na něj zadívala. “Maxi,” pronesla a její hlas zněl chlácholivě “nejspíš jsi měl další noční můru. Pojď si lehnout.” Muž se zmateně díval do její buclaté tváře, která, ověnčena milým úsměvem, působila tak uklidňujícím dojmem, jakým jen lidská tvář působit může. Max odložil brýle zpět na stůl a opět si lehnul. Žena ho objala a položila si hlavu na jeho rameno. “Noční můra,” řekl si pro sebe a zavřel oči.

Jenže ráno nebylo o nic lepší. Pokoji naběhly ostřejší kontury a jemu připadal o to víc známý, ale pořád mu na něm něco nesedělo, stejně jako na celém bytu ve vysokém domě uprostřed velkého sídliště. Jako by v něm cosi scházelo. Cosi pro něj velice důležitého. Ta žena byla jeho přítelkyně, Andrea. Vzpomněl si, žije s ní už přes dva roky a nedávno se k němu nastěhovala.

Po snídani odešel do práce. Pracoval pro malou firmu v centru města a byl celkem spokojený. Měl svoji práci rád. Se spolupracovníky vycházel dobře. Občas by řekl i výborně, ale nebyl zvyklý přehánět. Avšak přesto, nebo snad právě proto mu připadalo, že sem v poslední době nepatří. Lépe řečeno, nepatří tam takový, jaký teď je. Jako by se nedávno cosi důležitého změnilo. Cítil to. Cítil to, když procházel chodbami budovy, ve které pracoval, když vcházel do restaurace na oběd, nebo když čekal na zastávce na tramvaj. Věděl, že se všechno děje správně tak, jako vždy před tím, ale přesto trochu jinak. Jako by on byl nějakým způsobem jiný. Nejtíživěji na něj tento pocit dopadal doma, když seděl s Andreou u stolu, nebo když se s ní bavil před tím, než usnuli. I přes to, že spolu již dlouhou dobu žili se nemohl zbavit pocitu, že se něco změnilo.

Ale čas šel dál a jeho život se vrátil do starých kolejí. Nemohl si na nic stěžovat. Ten zvláštní pocit, že ve svém životě právě prodělal nějakou změnu, ho brzy opustil a nic mu nebránilo v tom, aby si užíval podzimní dny plnými doušky. Snad jen jedna věc mu kalila radost. Neměl co na práci. Ne, že by přišel o místo, ale klienti jeho firmy právě nejspíš prožívali poprázdninový útlum a několik dní neposlali žádnou objednávku, tudíž Max jen tak nečinně seděl u počítače a oknem pozoroval cvrkot na ulici. Nepatřil mezi lidi, kteří musí stále něco dělat, ale celý den zírat z okna by brzy přestavilo bavit i toho největšího povaleče. Když Max prosurfoval všechny své oblíbené stránky křížem krážem, desetkrát přerovnal štůsky papírů na stole s pedantsky geometrickou přesností a znuděně pročetl sborník firemních směrnic a nařízení, rozhodl se srovnat si věci v zásuvkách. Pravda, udělal to již několik dní před tím, ale byla to v podstatě sisyfovská práce. A navíc – neměl co dělat.

Kontejner se zásuvkami nikdy nezamykal. Vždycky totiž někam schoval klíček a nemohl ho najít. Jeho hlava byla občas jako řešeto. Pomalu, s pečlivostí sobě vlastní začal vyndávat, rovnat a zpět skládat obsah svých zásuvek a co chvíli se zastavil nad nějakým dokumentem nebo krabičkou a dlouho zkoumal, k čemu vlastně je, či co obsahuje. Objevil tak mnoho zajímavých věcí, které mu při posledním úklidu kupodivu unikly. Sbírka reklamních propisek, schovaná v lepenkové krabici, několik sáčků cukru, zalepených, z pro něj nepochopitelných důvodů, ve velké obálce, štůsek fotografií vložených do přehnutého listu tenkého papíru. Vyndal je ze zásuvky na denní světlo a pomalu si je prohlížel. První byly z jakési firemní oslavy, snad loňské vánoce, nebo Silvestr, další zachycovala ohnivý západ slunce nad siluetou starého města. Následovalo několik snímků od hospodského stolu, v jehož čele seděl Max s několika kamarády po boku. Musel se usmát, když si vzpomněl na chvíle strávené v pochybné putyce. Jeho ruka, nic netuše, vytáhla zespodu štůsku další fotografii. Max se zarazil. Byl na ní on a jakási žena. Bruneta s pěkným, dosti ostře řezaným obličejem, oděná do volných kalhot a blůzky. Stáli před jakousi kašnou a drželi se v objetí. Velice těsném a přátelském objetí. Na obličeji té ženy byl nádherný úsměv, který Maxovi připomínal anděla. Jakási čepel ho bodla hluboko do mozku. Tu ženu znal. Znal ji dlouho jenže… kdo byla? Odkud ji znal? A kde je teď? Dlouho se upřeně díval na fotografii a snažil si urovnat v hlavě zmateně vířící myšlenky, ale nemohl se na nic soustředit. Obrázek té ženy v něm vzbudil jakýsi nejasný pocit dejá vu, který občas míváme, když se nám vybaví obrázek z dětství, o kterém jsme přesvědčeni, že si ho nemůžeme pamatovat. Věděl, že je nějak svázaná s jeho životem, budoucností, nebo minulostí. Netušil jak.

Slunečných dnů začalo ubývat a obloha se čím dál tím častěji zatahovala těžkými mraky, černými jako netopýří křídla. Deště smáčely ještě nedávno rozpálené ulice a lidé vzhlíželi k nebi v očekávání prvních sněhových vloček. Snad právě proto se Max jednoho krásného víkendu, kdy ulice po dvoudenním mrholení opět vyschly, rozhodl zajít si na výlet do starobylého městského centra. Andrea ráda souhlasila, protože sama do těch míst zabloudila málokdy.

Výlet se jim krásně vydařil. S pomalostí turistů prošli historickou část města, kterou Max k smrti zbožňoval. Líbil se mu ten mravenčí ruch, který vládl v uličkách svíraných v objetí staletí starých domů a pohoda, která dýchala z tamních obyvatel a návštěvníků. Až se sám divil, že tady tak dlouho nebyl. Pracoval přece jen pár stovek metrů odtud. Naobědvali se v jedné malé restauraci u řeky, s výhledem na starý hrad, hlavní to dominantu města a k večeru ještě zašli dočajovny, která ležela na samém kraji historického centra.

“Nelituješ někdy, že se mnou trávíš tolik času?” zeptala se najednou Andrea, když mířili již novějšími ulicemi k tramvajové zastávce. Max se na ni krátce podíval a pak ji objal kolem ramen. “To víš, že ne,” pronesl pevně. Zvláštní. Až teď si uvědomil, že většinu svého času skutečně tráví s ní. “A co kdybychom se vzali?” řekla žena po krátké odmlce. Max se zarazil. Čekal všechno, jen tohle ne. “Já…, já…,” zakoktal se. Od povinnosti odpovědět byl však náhle osvobozen hlukem, který se ozval kousek za jejich zády. Dívčí výkřik podbarvilo uširvoucí skřípění pneumatik po asfaltu a dutá rána prozrazovala, že se stalo něco hrozného. “Proboha! Má dcera!” vykřikla jakási žena. Max a Andrea se otočili právě včas, aby spatřili dav sbíhající se nad bezvládně ležícím tělem mladé dívky. Z nosu a obou koutků úst jí stékaly rudé praménky krve a zdálo se, že spolu s ní i život. “Honem,” táhla Andrea Maxe k místu nehody a na svoji vdavkůchtivost rychle zapomněla, “musíme jí pomoct.” “Ale, je tam už tak dost lidí,” zaprotestoval Max, kterému se najednou roztřásla kolena.

Max neochotně následoval svoji přítelkyni, která si rychle razila cestu sroceným davem. Dívka ležela na boku a u jejího bezvládného těla klečela plačící matka, která křičela aby někdo zavolal sanitku. “Dovolíte? Jsem zdravotnice. Dovolíte?” S těmito slovy odstrčila Andrea několik posledních lidí z cesty a sklonila se k dívce. “Co to dělá?” blesklo Maxovi hlavou a zarazil se jen tak tak, aby do ní nevrazil. “Pomožte mi ji otočit,” požádala matku, která byla zřejmě v šoku. Přesto pomohla otočit tělo své dcery tak, že teď ležela na zádech. O to víc vynikl její hrůzou zkřivený obličej, potřísněný vlastní krví. “No tak, holčičko,” promluvila Andrea hlasem, který Maxovi připadal v tu chvíli tak známý přestože si nemohl vzpomenout, kdy ho slyšel “dneska ještě není Tvůj den.” Pravou ruku položila dívce na chladnoucí čelo a levou uchopila zápěstí. “Maminka na tebe čeká,” pokračovala Andrea.

A pak se Maxovy oči rozšířily údivem! Dívčin doposud nehybný hrudník se prudce zdvihl, jako by do něj kdosi prudce vdechl vzduch a ze zakrvácených úst se vydral vyděšený sten, snad dozvuk výkřiku, který tak drsně utnul nárazník vozu. “Mami,” snažila se vykřiknout dívka, ale podařilo se jí jenom sípavě vydechnout. Andrea pustila její ruku a nechala ženu, aby ji se slzami v očích objala. “Bude v pořádku,” konstatovala a unaveně se usmála. Max ke své přítelkyni došel a položil jí ruku na rameno. Pořád byl zmatený a nevěděl, co si má o celé věci myslet. “Náhoda, náhoda, náhoda,” bubnoval mu rozum do tamtamů jeho vědomí. Ale jakýsi pocit hluboko v jeho duši, přehlušený rytmem skeptického pohledu na svět, si pro sebe pobrukoval svá slova: “Tady něco nehraje, tohle se jen tak nestává.”

Max s Andreou, jejíž tělo teď ovládl podivný třas, zmizeli v davu a mlčky pokračovali v cestě. Žena se ještě jednou ohlédla, aby se ujistila, zda je vše skutečně v pořádku, ale učinila tak pouze proto, aby rozptýlila své myšlenky. Věděla, že vše je a bude v naprostém pořádku. Tak, jako vždycky. Max kráčel bez jediného slova. Pohled zarýval do špinavého asfaltového chodníku a zpocenou dlaní vnímal chvění ruky své přítelkyně. Nervy? Adrenalin? Nebo je to něco jiného, co rozechvívá její tělo?

Po cestě domů mlčeli. Andrea vypadala vyčerpaně a Max neměl náladu ani sílu se jí na cokoliv ptát. Připadal si jako by se rázem ocitnul v jiném světě, navlečeném na kostru jeho reality. Bylo mu zle. Chtěl a nemohl se Andrei zeptat, co se to tam na křižovatce stalo. Bál se pravdy. A strach mu v hlavě začínal vykreslovat děsivý obrazec skutečnosti, který byl až dosud zakrytý přívětivou a buclatou tváří, ověnčenou zlatými vlasy. Začínal tušit, že s ní není něco úplně v pořádku.

Když kráčel po cestě od autobusové zastávky k domovu, jediné co si přál bylo svalit se do křesla, pustit si televizi a už nikdy nevstat. Jeho rozpoložení bylo takové, že by překousl i soutěžní pořady, kterými televize v poslední době bombardovala diváky. Vyběhl několik schůdků ke vchodu, vedoucímu do domu, kde se nacházel jeho byt a vyndal z kapsy připravené klíče. “Ahoj Maxi,” ozval se kousek za ním strohý ženský hlas. Muž sebou trhl. Prudce se otočil a jeho zrak se setkal s pohledem vysoké štíhlé ženy, oblečené do teplého černého kabátu. Okamžitě ji poznal. Její tvář byla o několik let starší, ale stále to byla ta neznámá žena z fotografie. Stála pod schody a čekala, co Max udělá. “My se známe,” konstatoval suše muž, protože ho nenapadlo nic jiného, co by teď měl říct. Žena s úšklebkem ignorovala Maxova slova a přešla rovnou ke své věci: “Chci si s tebou promluvit o alimentech.” Max nejspíš musel vypadat hodně komicky, protože jeho tvář opanoval výraz nejvyššího údivu. “Snad mě pozveš dál, ne? Mrznu tady už dost dlouho.”

Kráčel s tou ženou, která mu s pohrdlivým úsměvem prozradila že se jmenuje Marie, po schodech ke dveřím svého bytu. Nevěděl, co mu chce říct, ale její tvář vypadala přísně a nepřátelsky, což ostře kontrastovalo s úsměvem, který krášlil její rysy na fotografii ze zásuvky. Vešli do bytu. Bylo odemčeno a už v chodbě byl vzduch prosycený sladkou vůní čerstvě upečeného závinu. Andrea byla v kuchyni, kolem pasu uvázanou svoji kostkovanou zástěru a právě zákusek cukrovala. Usmívala se, jako pokaždé a když spatřila Maxe, rozzářila se ještě víc. “Ahoj Maxi,” pozdravila ho svým hedvábným hlasem. “Ahoj Andreo, můžu ti představit…,” nedořekl, protože strohá žena ho odstrčila stranou a vešla do kuchyně. “Marie,” představila se. Andrea ztuhla a úsměv se vytratil kamsi pod vodopád zběsilých událostí, který právě opouštěl klidnou hladinu řeky jejího života.

Marie přistoupila blíž a s pobaveným zájmem si prohlížela dobromyslnou tvář. “Moc dlouho jsi netruchlil, Maxi, když sis tak brzo našel náhradu,” procedila skrze zuby a odstoupila od oči třeštící Andrey. “Náhradu?” pokračoval Max vysokým hlasem naladěným na nic nechápající tón “já vám nerozumím. Andreo, ty znáš tu ženu?” Andrea se nehýbala a nejevila ani nejmenší známky příčetnosti. “To snad nemyslíš vážně, Maxi,” otočila se prudce Marie a zabodla do mužova obličeje mrazivý pohled svých zelených očí “po osmi letech manželství bych čekala o trochu vřelejší přivítání.” “Zapomněla jste na jeden malý rozvod,” vložila se do rozhovoru Andrea, které se sice nevrátila barva do bledého obličeje, ale její výraz již byl výrazně komunikativnější. “Rozvod?!” stále nechápal Max, který si připadal jako na tobogánu, který ho ďábelsky rychle veze vstříc velkému bazénu zoufalství.

“Proboha!” hystericky vykřikla Marie a vrhla po Maxovi další znechucený pohled “přišel jsi o rozum, nebo o paměť? Copak si nepamatuješ, že jsme se spolu rozváděli?” “Nepamatuje,” odpověděla místo něj jeho přítelkyně “nemůže. Nechtěla jsem to.” Její hlas se pomalu vytrácel, až se vytratil do skoro neslyšného šepotu. “Jak to myslíte? Copak neví o naší dceři, manželství…?” Mariin hlas se lámal a byla to ona, kdo nyní začal ztrácet hlavu. “Andreo,” zašeptal nevěřícně Max “je to pravda? Byl jsem s touhle ženou ženatý?” Andrea pomalu kývla hlavou. “Ale.., ale jak to… Nic si nepamatuji.” “Nechtěla jsem, aby sis to pamatoval,” vzlykla Andrea “zničila tě. Vzala ti všechno. Majetek, dítě, naději. Nechtěla jsem, aby sis pamatoval své neštěstí. Chtěla jsem ti pomoct.” “Ale jak… vždyť si z toho nic nepamatuje. Copak měl nějakou nehodu? Jak to, že ztratil paměť?” domáhala se vysvětlení zvýšeným hlasem Marie. “To je přece jedno. Všechno jste zkazila, úplně všechno. Nechte nás být, nepleťte se nám do života a zmizte, ZMIZTE!!!” Andrea začala být hysterická. Prudkým pohybem převrhla židli, o kterou se opírala, naposledy se zaslzenýma očima podívala na Marii a v zoufalství vyběhla ven z kuchyně do ložnice. Svalila se do bílých peřin jejich postele a dala se do pláče.

“Maxi,” řekla po chvíli Marie a v jejím hlase se poprvé objevil nástin jakési přívětivosti “nechceš si se mnou teď promluvit? Musí to pro tebe být šok. Bůh ví, co s tebou ta ženská provedla. Vzala ti paměť.” Muž se poprvé pečlivě zadíval do její tváře. Jeho zrak klouzal po pichlavých zelených očích, pečlivě vytrhaném obočí a linkou obtažených úzkých rtech. V jeho mysli pomalu vytanuly vzpomínky, nejasné, mlhavé, bodaly do jeho srdce jako rozžhavené rampouchy. Jako vyschlá houba do sebe natahoval realitu uplynulých let, kterou mu Andrea nějakým způsobem vymazala z hlavy. Spousta věcí teď začínala dostávat smysl.

“Ne,” zavrtěl hlavou Max a upřel pohled do Mariiných kočičích očí, “odejdi. A už se sem nevracej. Nemáme si co říct, náš společný život dávno skončil.” Pak se otočil a odešel chlácholit plačící Andreu do ložnice, nechávaje Marii samotnou s jejími myšlenkami. V tu chvíli skutečně skončil jeho život s ní a on doopravdy zapomněl.