Světy

Červený blesk sjel těsně za jeho záda. Leknutím ztuhnul a pak prudce vyrazil vpřed. Proletěl mezi bronzovými větvemi rozvětvovníku a zastavil se až v prohřáté zlaté mlze. Přemýšlel, je-li to sen, nebo skutečnost. Snad se mu celý život jen zdá. Možná, že svět vůbec neexistuje.
Mlha se zvolna rozplynula a on uviděl na té temně zelené obálce zářivě bílé beránky. Zase ten protivnej blesk. Prásknul půl metru za ním. Najednou bylo všechno rudé. Tam v dáli se otevřel černý prostor. Ta... (toto slovo v češtině chybí, znamená něco, co je nic, obsahující všechno. Nejlépe tomu odpovídá slovo singularita) ho přitahovala... Vztahovala k němu své imaginární ruce.
"Pojď, pojď blíž."
"Já... já mám strach, bojím se."
Singularita zmizela. Zvolna vyplul vpřed a pomalu proplouval mezi lesklými ocelovými tyčemi, jakoby vystřiženými z nějakého surrealistického plátna. Náhle se vše zahalilo do duhové mlhy. Barvy se mu míchaly před očima. Všechno pomalu temnělo. Když byla kolem jen černočerná tma, objevilo(-a) se uprostřed oblohy... (toto slovo čeština nezná. Je to beztvarý soubor všech tvarů. Slovo tvar vedle něho náhle ztrácí smysl. Tvary se mísí v jeden, který vlastně vůbec není a zahrnuje tak všechny... Nejlépe tomu odpovídá slovo singularita). Prudce vystřelil vpřed. Nechtěl přijít o svoji podobu. Nechtěl ji ztratit. Měl vůbec nějakou ? Zalila ho vlna strachu.

Doktor se sklonil nad jeho lůžkem.
"Hrozné. Když si přestavím, že nikdy nepoznal svět... Je od narození slepý a hluchý. Myslím, že je rozhodnuto. Jeho choroba je nevyléčitelná. Ostatně stejně je již příliš starý na to, aby se teprv učil mluvit, nebo jíst! Ba dokonce ani chodit ho nenaučili! A to je trestuhodná nezodpovědnost! Podejte mi sestři injekci morphia."

Náhle se mu zatočila hlava. Jakoby zahlédl jakési stíny. Bílé kvádry s průhlednými obdélníky a rozvětvovníky byly hnědé, rostly zdola a jejich větve byly posety zeleným... (čím) - neměl pro to slova. Kdesi na modré obloze zářila žlutá koule.
Probralo ho třesknutí blesku pár centimetrů za ním. Málem dostal šok. Všechno zrudlo a objevila se... (singularita). Vztáhla k němu své neviditelné ruce a řekla:
"Pojď, neboj se... Pojď, neublížím ti. Jsi tak krásný..."
Její hlas byl hebký, jako vlna. Zachvěl se něhou...
"A určitě mi neublížíš ?"
Pomalu k ní vyplul... Jeho rychlost se zvětšovala...