T I C H O

Byl chladný podvečer. Rudé slunce se blížilo k obzoru. Na obloze se objevila temná silueta přistávajícího raketoplánu. Nebyl to běžný linkový spoj, nýbrž výzkumný letoun, jenž se po mnoha letech vracel opět na Zem. Avšak jeho kapitán neslyšel slova uvítání. Ba neslyšel ani odpověď na své hlášení. Země vytrvale mlčela.
Raketoplán dosedl slepě na letištní plochu a roloval k hangáru. Všude kolem bylo ticho. Tajemné ticho. Ticho, které budilo strach. To lehké mrazení v zádech, ta nejistota je zneklidňovala a přesto se nedělo nic mimořádného. Ale to ticho... Mrtvé... Mrtvolné ticho, jakoby vystřižené z některé povídky Alana Edgara Poea. Ticho, které dusilo a zabíjelo.
Posádka vystoupila z raketoplánu do chladného večera. Šeřilo se a věci se stávali temnější a tajemnější. Padl na ně smutek. Ta tesklivá nostalgie, vzpomínka na něco, co už nikdy nebude. Ale co ? Dětství ? Opět to mrazení v zádech. Jakoby se právě lehce, lehounce dotkli celé podstaty té hrůzy, té podivné, nejasné předtuchy, obracející se jakoby pomocí minulosti k něčemu budoucímu. K něčemu, co mělo nastat a co už se nikdy nestane. Jenže co to mělo být ? Zřejmě to bylo tak přirozené, že teď to leží zapomenuté někde ve vzdáleném koutku vědomí, a oni to ne a ne nalézt !
Dvě ženy, jenž si celou cestu živě vykládaly o vadách svých manželů teď mlčely stejně, jako mlčela celá posádka. Mlčelo i dítě, které ještě před chvílí nemohlo setrvat na místě a dělalo jen neplechu. Mlčela i jeho matka, jenž ho dříve neustále napomínala. Zachmuřeně mlčel i kapitán, jenž stále ještě pociťoval zodpovědnost za svou posádku. Mlčela skupina psychologů, marně se snažících vysvětlit si pocit tajemna. Mlčel dokonce i opilý technik, jehož ústa byla vždy plna jedovatostí a mlčel stejně absolutně a stejně důstojně, jako celá Země. Jen kdesi ve vrcholcích stromů si vánek pohrával s listím a zdálo se, že při tom nevydá jediný šelest.
Pak kdosi objevil odstavený autobus. Nasedli a vyjeli do ulic města. Bylo tam mrtvo, pusto a prázdno. Projížděli hlavní ulicí, kdysi plnou hluku a schonu. Byla prázdná. Na silnici ležela mrtvola osamělého chodce. Pochopili...
Kapitánovi proběhla hlavou vzpomínka na vědecko - fantastickou literaturu jeho dětství. Hemžila se katastrofickými příběhy. Jaderné katastrofy, války, zničení přírody... Stále stejné náměty... Živě si vzpomínal na jednu povídku, jež jakoby byla předurčena psát o tomto okamžiku. Snad Ticho se jmenovala. Ta myšlenka ho polekala, ale kupodivu i potěšila... Ta povídka byla jako ostatní, a přece... Kdo jen ji napsal ? Kdo to byl ? Ta povídka končila nějak divně... Jinak než ostatní. Končila vůbec ? A nebo jen začínala ? Jak jen se jmenoval...?
A pak jeho podvědomí povolilo a jemu se vybavilo jméno A.B.Cärnett.