Jediný pozemšťan a jeho planeta Canis.

Napsáno roku 1989

Tenkrát, když mě poprvé oslovil Naháč, byl jsem spíše překvapen, nežli postrašen. Už odedávna jsem tuto paradoxní situaci očekával, ale že zrovna já...
Aby jste rozumněli, žiju již dlouho na planetě Canis v soustavě Psí hvězdy. Ano, samozřejmě, že jde o Sírius, ale mně se název Psí hvězda líbí víc.
Tenkrát, když jsem přiletěl, zdál se mi Canis pustý a nehostinný. Všude rostla jen ta dlouhá ostrá tráva. Měla blankytně modrou barvu pozemské oblohy. Ano, obloha... Ta tu byla temně rudá. Ta barva mě znervózňovala. Dlouho jsem jí nemohl přijít na chuť. Pak kdosi objevil Pesíky. Byly to rostliny, podobné tvarem "těla" psům. Fotosyntéza probíhala díky neznámému blankytnému barvivu, jenž působilo jako katalyzátor, po celém povrchu jejich těla.
Tak jsem tu žil pár jednotvárných, klidných let, až kdosi objevil Naháče. Tenkrát to byla senzace. Jediný živý tvor na této planetě. Sotva lovci nějakého chytili, buď skončil v cirkuse, nebo byl svěřen do "péče" soukromníkům, kteří ho pak používali jako tažné zvíře. Naháči měli těžký život. I když jejich svaly v lidském zajetí sílily, kostra zůstávala stejně křehká. Člověka unesli, ale jako tažné zvíře...
Viděl jsem mnoho Naháčů, tahajících různé vozíky, kočáry, ba i pluhy ! Viděl jsem mnohokrát praskající snědou kůži, z níž vytékala temná krev. Viděl jsem mnoho lámajících a hroutících se dlouhých štíhlých nohou, kroutících se tlustých ocasů a dlouhých krků, ukončených malou ještěří hlavou, svíjejících se ve smrtelné křeči. Mnoho koster těchto ubohých zvířat lemovalo cesty a mně na nich stále něco nesedělo!
Pak si můj soused koupil Naháče. Krmil ho tou nejlepší blankytnou travou a mně se draly do očí slzy. Od té doby jsem souseda nenáviděl. Škoda, bývali jsme dobrými přáteli...
Jednou jsem uviděl, jak Naháčova snědá kůže praská, jak z rány vytéká temně rudá krev. Zařval jsem: "Stůj!" Naháč se zastavil. Ten den ho už soused do práce nenutil. Jaké asi bylo jeho překvapení, když ráno nenašel ani Naháče, ani mne. Jen prázdný dům...

Tenkrát v noci jsem ošetřil Naháčovi rány, osedlal jsem ho a pádil "prérií" kamsi do nikam. Někdy bývají Naháči vzpurní, ale tenhle mě ochotně nesl v dál...
Jeli jsme celou noc a celý den, až jsme se zastavili v širé poušti. Všude jen ten oranžový písek a zem tak žhnula, stejně jako oranžová Psí hvězda na obloze. Bylo to, jako bych se díval skrz červený filtr. Najednou jsem však pocítil soulad barev a krásu krajiny. Pocítil jsem příjemné teplo po těle. A tehdy jsem pocítil Naháčova slova:

- Buď vítán, první Pozemšťane. Nechť je ti má planeta stejně blízká, jako tvoje.
- Ty mluvíš? Ale proč ke mně? Já přece nejsem první !
Můj hlas se chvěl a přeskakoval.
- Jsi první! Někdy může být prvním i ten nejposlednější.
- A co třeba soused, to nebyl pozemšťan?
- Myslíš to tělo, jenž mělo určitý díl samostatnosti?
- To nebylo přece tělo, to byl celý člověk... Ostatně jich je tu mnoho...
- Ne, na této planetě je jen jeden člověk. Vím to, neboť je tu také jen jeden Naháč. Já nejsem to, co si představuješ... Já nejsem Naháč, já jsem všichni Naháči a jako takový jsem jediný.
- Ale já jsem jenom já...
- Já přece vím, že ostatní jsou zvlášť, ale ty jsi jediný. Jediný Pozemšťan a ti ostatní jsou jen samostatná těla.

Nevěděl jsem, co na to říct a tak jsem se přitulil k jeho hebké nahé kůži. Jemně mne ovinul svým dlouhým krkem. Po chvíli jsem mu vyskočil do sedla a jeli jsme... Jeli jsme daleko, až tam, kam ještě sahá jeho moc a kde člověk nikdy nebyl. Jeli jsme a já se kochal tím vlahým vánkem, jenž čechral mé vlasy a ovlažoval mou radostnou mysl. Bylo to jako v snách... Ve snu bez hranic...

---