ANTROPICKÝ PRINCIP

Seděli spolu na schodech a povídali si. Hovořili o věcech nadpozemských, o tom, proč je vesmír tak zmuchlaný a ne třeba hladký, jako diskety, které se všude kolem něj povalují.

    Víš, co je antropický princip, zeptal se Jirka.
    To je, když... Nevím, přiznal se Milan.
    No například víš, proč vznikly schody?
    Ne.
    Protože kdyby nevznikly, neseděli bysme teď tady a neptali bysme se, proč vznikli. Takže aby mohl nastat tenhle okamžik, musely vzniknout schody a to je antropický princip. Neříká, že vesmír je tu kvůli nám, ale říká, že abysme tu mohli být, nemohl se vyvíjet jinak. A protože už tady jednou jsme, musel se vesmír ubírat právě tudy.
    Ale podle toho se přece nedá určovat budoucnost.
   To ne, ale dá se tím naprosto vysvětlit minulost. Myslíš, že je cílem vědy nalézt budoucnost? Ne, cílem vědy je popsat tenhle svět. Tenhle svět je přítomnost a protože přítomnost je tak malý okamžik, že ho stejně nedokážeme změřit, je vlastně minulost. No a minulost plně vysvětluje antropický princip.
    V podstatě říká: Nelamte si hlavu, proč jste tady, když už tady jste. Ale to by bylo moc jednoduchý.
    Zato vystihující...
    Chceš teda říct, že Bůh...
    Boha nech Bohem. My jsme prostě museli vzniknout, abychom si mohli položit otázku, jestli jsme museli vzniknout. Prostě - kdybychom nevznikli, teď bysme tady neseděli. Protože tady sedíme, museli jsme se narodit. Abychom se mohli narodit, musela vzniknout tahle planeta, tenhle vesmír...
   To je ale zkreslenej pohled na vesmír. Vždyť ty postupuješ proti času.
    A jsi si jistý, že nějaký čas vůbec je?
    Vždyť si přece pamatujeme jen na to, co bylo, ne na to, co teprve bude. Tím je určen směr času.
    A co když čas vůbec není. Ve vesmíru je veličina, nazývaná Entropie. Ona určuje neuspořádanost. Představ si, že se pohybujeme z místa s nižší entropií k místu s vyšší entropií. Protože při myšlení se uvolňují částice, které entropii zvyšují, je jistý, že si budeme pamatovat okamžiky s nižší entropií, protože ta se zvýšila právě tím zapamatováním. A teď si představ, že se obrátíme a půjdeme proti toku času. Od míst s vyšší entropií k místům s nižší entropií. Pak si budeme pamatovat to, co teprve bude a bude se nám zdát, že už to bylo. Takže vlastně, i když jsme otočili čas, zdá se nám, že běží stejným směrem. Proto vlastně nemusí běžet vůbec a stejně se nám bude zdát, že běží.
    V tom případě bysme mohli upravit antropický princip tak, že vesmír je v ostatních místech takový, aby mohla existovat naše část a to proto, že náš kus vesmíru očividně existuje.

    Bavili by se určitě dál, ale já už neměl čas a tak jsem zmuchlal papír, na jehož povrchu žili, hodil jsem ho do koše a odešel. Podle mne je zajímavé, jak rychle přišli na antropický princip a na relativitu času. Bohužel se mi nepodařilo, jako mému spolužáku Smenovi, stvořit takový svět, ve kterém by se mé bytosti zabývali otázkou Stvořitele. Přikládám to za vinu nedostatku překážek, které jsem vytvořil. Domnívám se, že překážky jsou nutné pro rozvoj ducha.

Vypracoval dne: 15.4.2082 Arthur B. Cärnett