Tenkrát poprvé

Hned od začátku jsem tušil, že vše nebude tak jako minulý týden. Každý jen chodil a tvářil se otráveně. Skoro na mě padala deprese, když jsem neustále odněkud slýchal: "Dneska ji pěkně obtáhnem." "Do večera musíme bejt všichni hotoví." " Kdy už konečně přijde ta majitelka?" Z toho jsem byl poměrně nervózní. Akorát si nejsem jist, jestli to bylo kvůli tomu, že jsem věděl předem o trestném činu, nebo ze strachu, že se na mne nedostane. Nakonec jsem se uklidnil, neb jsem zjistil, že se tím míní, že máme natáhnout kabely v té vilce. To mě mohlo taky napadnout, když jsem byl "pravou rukou" elektrikářů. Nakonec se ale objevila další nevěrou zavánějící věc.

Přišel mistr s vřelým úsměvem na tváři, vzal mne kolem ramen a pravil: "tak, cucáku, chtěl bych tě s někým seznámit. A doufam, že na ni budeš hodný a nebudeš ji tejrat." S těmito slovy mne dovedl do úplně prázdné místnosti, kde na podlaze byl kufr s velkým rudým nápisem BOSCH. "to je Božka," usmál se elektrikář a já náhle pochopil, že jsem se stal obětí nejstaršího stavbařskýho vtipu. Mezitím mistr obratně čmáral čáry na zeď tužkou, o které jsem si myslel, že je od jeho ucha neoddělitelná, neboť mu nespadla zpoza ucha ani tehdy, když spadl z lešení. Když tedy ten Picasso skončil, začal rozkazovat: "Tam, kde je čáára, bude dva cenťáky široká a hluboká rejha. A tam, kde je kooooleečko, uděláš díru na krabičku." Když domluvil, odešel a já se pustil do práce.

Otevřel jsem tedy kufr a ……. spatřil ji. Dva a půl metru dlouhou a sedm kilo těžkou zbíječku. Myslel jsem, že taková věc se mi nemůže dostat do rukou ani v těch nejtajnějších snech. Opak byl však realitou. Stál jsem tam v té místnosti a kochal se. Byli jsme tam jen já, ona a práce. V tu posvátnou chvíli, když jsem tam tak stál a ona mi vrčela v rukou, jsem vymyslel plán. Vezmu to od nejbližší stěny. A jak jsem si usmyslel, tak jsem udělal. Ty chvíle, kdy jsem se mohl kochat, jak se pod mým vedením zarývá její hrot do stěny, jsem si užíval plnými doušky. Jenže každá pěkná chvíle musí někdy skončit. Za dvě hodiny nebylo již do čeho "píchnout", a tak jsem Božku oprášil, uložil zpět do kufru a zavolal mistra.

Mistr přišel, típl cigaretu, prohlédl si místnost – některé stěny i z více úhlů a pravil: "nevzpomínám si, že bych na ty stěny kreslil místo přííímky sííínooosůůůjdů." Přemýšlel jsem, co odpovědět, ale neměl jsem po tak mocném prožitku slov, a tak jsem ho nechal dál vzdychat: "kluku, kluku, tebe tak k něčemu pustit. Ježíš, tys ty stěny ale zřídil. No, příště to udělá Karel."