Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOhlédnutí ?
19. 07. 2002
3
0
1206
Autor
Natrix
Nohama v písku
obrazce kreslí
volají na něj
vzpomínky z dětství
Chtěl by se vrátit
není však naděje
dětství mu uteklo
zavřelo veřeje
Mně dětství neuteklo, mně pomalu odešlo a tak za zavřenými veřejemi pomalu kreslím nohou obrazce v písku ...
I já rád vzpomínám na prožitky z dětství a i když někdy nejsou hezké, z toho jsou tam ty, které mi moc a moc chybí.
....ale je škoda že mnozí zapomínají...na to co bylo, dobré i zlé a dívají se jen do předu. Přeci sre nikdy úplně nemůžeme vzdát toho, čím jsme byli...nebo jo?
Někdy by to možná bylo dobré, ale já to nedokážu... i když občas chci, jen tak se oprostit od minulosti... :o)))
Ale od toho je přece právě vzpomínání, aby si tam člověk uchoval ty krásné představy, až už zahrady budou jiné... až už ani babičky nebudou... vím, o čem mluvím, ostatně jsem to myslím napsal ve svém "Pampeliškovém medu"...
Detstvi mu uteklo, on mu tez. Kazdy bezel jinym smerem. To jak kresli nohama v pisku, to delam taky...
Narvah: Že je to super :o)))
Bacile právě teď si jdu přečíst Tvůj Pampeliškový med... :o)))
Ale na druhou stranu, někde tam hluboko uvnitř zůstává dítětem každý... jenomže právě jenom hluboko uvnitř...
Abys neřekla podělím se o své vzpomínky... Víš, zrovna jak jsem přijel na začátku prázdnin k babičce, máme tam dlouhou (cca 100m) zahradu z kopce. Byla před sečením, porostlá vysokou trávou plnou nejrozmanitějších barev jednotlivých květů bylin, od kopretiny, zvonku, přes žebříček, kontrihel, šťovík, jetel, pampelišek, zkrátka nač si vzpomeneš. Stál jsem tarase a díval se, jak slunce vykouklo z mraků a nádherně prozařuje vše co jí příjde pod paprsky. Zavřel jsem oči a poslouchal šumění staletých olší dole od potoka a z vedlejších zahrad, když se člověk soustředil, ucítil jemnou vůni sena. Pak rozpřáhnout ruce a zbíhat zahradu, v polovině spadnout a válel se ve vysoké trávě kolem jabloní a zastavit se až dole pod políčky s bramborami naproti keřům obsypaným rybízem, ochutnat pár malin, rozlousknout lískový ořech, pohladit kůru starého stromu...
Prožil jsem tam dětství... Chtěl jsem si to zopakovat, ale již to nějak nešlo. Šum stromů přerušuje zvuk dopravy na nově otevřeném obchvatu. Z potoka jen kal co páchne, babička zahradu pravidelně seče;) Prostě dveře se zavřely.... .(
jednou uteče každému...můžeš snít a říkat, že jsi pořád duší dítě, ale sám moc dobře víš, že to tak není:-((