Dějství deváté - Dráty

DĚJSTVÍ DEVÁTÉ - DRÁTY

            Svině seděl ve vlaku, míjel jedno nádraží za druhým, jedno zaplivanější než to předchozí, na každým umírá ten samej opilec s tou samou lahví. Míjel hovory ajznboňáků těšících se spíš na skoro teplou večeři než na televizní rezignaci strávenou s manželkou, s kterou si nikdy neměli pořádně co říct. Míjel všechny ty skoro chcíplý smažky, pervitinisty kroutící se jak žížaly s rozežranejma držkama a vpichama na spáncích. Svině si uvědomoval, jak je vlastně nadčasovej, když všichni tvrděj, že nastupující generace bude stát za hovno. A všichni punkeři světa mu dávali za pravdu, hlasitě a uznale pokyvovali čírama slehlejma z poslední zpářty.

            Plížit se řečištěm kolejí, ocelovejch žil vedoucích neomylně k ocelovýmu srdci, který tepe jen zcela neochotně. Skoro by se až chtělo blít. Klasika.

            Ona sedí naproti přes uličku, tak šikovně aby se jeho pohled mohl kdykoliv zapíchnout do její hlavy. Zachumlaná ve vlněným svetru, oči zamknutý, zakletá. Pramen vlasů se jí v rytmu dechu dotýká rtů, a to je zatraceně něžný. Zavinutá sama do sebe, prst v koutku pusy, jako koťátko. Koťátka s drátem kolem těla, až vyrostou, drát proroste masem. A koťátko uhyne. Život se s koťátkama nemazlí.

            Pochopila jeho touhu po jiskřivejch dotecích zorniček čtyř očí. Všeříkající dvě sekundy. Muž vráží pohled do pohledu ženy. A žena drze drží. Pochopila to a rozpustile zvedla rozespalý víčka. Oči jak rumový pralinky, ani si neuvědomovala, jak je v tuhle chvíli krásná. Zaostřila, vnímla stigmata Svině, dostal jí, instinkt osamocenejch samiček je neomylnej. Lítost ve smutných, vtíravě krásných, zraněných a přitom tak tajemných očí, na ní útočí. Hovno, pomyslel na oplátku Svině, čurákem. To ale ona nebyla schopna vidět.

            Svině lovec nosil bratru mrtvý kočky. Hodil mu je pod nohy a řekl, žer! A bratr jim šlapal po hlavách a slastně mručel. Svině lovil po nocích, s miskou mlíka a střepama v něm. Plížil se po dvorech domů s pavlačema, průjezdama a plechovejma popelnicema. Chcíplý kočky házel do igelitovýho pytle, kterej táhnul na zádech. Někdy měl pocit, že jim střepy v žaludkách cinkaj. Rozpárával jim břicha. Řezal jim ocasy - na památku. Když už byl pytel těžkej, táhnul ho za sebou. Tu a tam do něho kopnul, když se ozvalo mňoukání ze špatně zakroucenýho krku. Někdy položil pytel jen tak na vlhkou zem, přiblížil ucho k igelitu a poslouchal mrtvá hrdla. Větřil, zatajoval dech, aby se mohl jak šelma těžkou botou vrhnout na pytel, zadupat chybující oběť. Jindy zas lovil kovářskou palicí. Byl mistr v lovení koček.

            Ty největší kočky nosil za pasem, zrůdný skalpy tlustejch indiánů, ohavnejch ve svý otylosti, prolezlý prašivinou. Poněkud nepříčetně mlátil jejich hlavama o zeď, ty jejich malý šeredný hlavy rozbíjel stále o tu samou zeď, zoufale chladně.

            Otřel si zpocený čelo, zasraný od krve ze zdí, uhnívající všema kočičíma nemocema. Přehodil pytel přes záda a šel. Dva obří skalpy kvičely a z rozbitejch rypáků jim stříkala krev.