Daktyloskop

Hrot pyramidy konzerv jsem smetl na podlahu obchodu, vyhýbaje se loktům ostentativně gestikulující padesátnice. V hovoru s jinou, tlačící vzedmutým podbřiškem nákupní vozík kupředu, kázala. Zaujala mě ta oblost vlitá do látky sukně. Nepřirozená, nezdravá, groteskní, patvarná vzrušila mě vzteklým dorážením na držadlo vozíku. Vnímal jsem zpustlou rozšklebenou tvář jejího ženství uslintaného honbou po madle; dokonce barvou bylo dorůžova. Stál jsem, rozpačitě, zostuzeně, nepřítomně, stál jsem na místě, nehnutý, zasunutý pohledem. Procházejíc kolem, téměř se mě dotkla. Uskočil jsem na poslední chvíli.

Rachot padajících konzerv obchod zaplnil. Uskřípnutý mezi pohledy spolunakupujících těkal jsem očima z konzervy na konzervu, po sto padesáti sedmi odevzdaných psích tvářích (konzervy, stimulátory oddanosti). Vyprostila mě rozesmátá, mládím růžová prodávající z protějšího oddělení s masem. S hranou, přeháněnou, přísností přistoupila a rozpustile vyhrožovala, že je teď musím všechny koupit. Začal jsem je sbírat; měla pravdu.

Byt nemám malý. Předsíň, nalevo toaleta pak koupelna, kuchyně, pracovna a malá ložnice. V předsíni nezbytné skříně šatů, botník, řada věšáků, na stěně proti vstupním dveřím (mezi kuchyní a pracovnou) zavěšena lehká kuše s naslepo vloženou střelou (snad pro absenci řetízku na dveřích). Toaleta tuctová, koupelna vybavená neskromně, kuchyně s vysokými taburety u plata pro přípravu pokrmů, kulatý stolek a čtyři pohodlná proutěná křesílka, v ložnici široká postel a na stěnách ve všemožných provedeních kuše, u severní stěny ježatá aromalampa průměru jednoho metru s černou masivní svící uvnitř.

Pracovna je prostorná a skvostná. Stěny jsou knihovnou, bez jediného vlásku blond zdí, koberec v jasné šedi, v černých rámech krystalky bílých pavučinových vloček; podlaha v odraze stejného vzoru na stropě. Stůl z třešňového dřeva (pecka computeru ukrytá v útrobách), uprostřed něj v měděné mříži hladina monitoru, pohodlná židle, v severozápadním rohu houpací křeslo, naproti nízký čínský stolek, polštářky pohankových plev, vodní dýmka, stojan pro barbiš, konvice a misky.

Vše na svém místě, všude čisto. Ticho. Bude to sedmdesát osm dní, co tu naposledy byla Bí.

Pap znám odjakživa. Cestou od bradavek mateřské školy až po lůno alma mater šla se mnou. Tichá byla vždy, dlouho vybírala s kým může promluvit, a když se už tak stalo … kolik toho asi kdy chtěla říct, co uvázlo v přespříliš zahrdlené štěrbině krku. Pravidelně jsme se začali potkávat u umyvadel ve studené prokachličkované koupelně školky. Zůstali jsme vždy poslední (ostatní jen pomočili prsty), drhli jsme ruce, soustředění, nepřítomní, jen občas jsme s plachým úsměvem pomrkli jeden na druhého. Mýdlo čpělo, bylo drsné, drsné jako naše růžové ruce rozpraskané drápky suché kůže. Kůže, má a její, kreatury mikrokosmu a biče rodičovské bezuzdnosti. Muselo nás to přitáhnout. Po povinných devíti třídách a gymnáziu jsme si odnášeli vzpomínky z myriád společných chvil a cosi jako pocit o tom druhém, protože co jsme chtěli vědět, museli jsme spíš němě prodýchat, když slova nebyla a nemohla být vhodným prostředníkem. Postupem času jsem si tak vytvořil obraz (akvarel) své přítelkyně. Hluchá místa jsem poslepu nahmatal.

V kuchyni jsem nechal nainstalovat automatizovaný systém na vynášení odpadků. Na konci kuchyňské desky zeje po přiblížení ruky, když se na ten povel zasune kryt, dutina černého tělesa o stěnách silného mikrotenu. Když pytel do tří čtvrtin vyplní odpad, vezmu připravenou láhev s hustým mazlavým herbicidním nátěrem na střechy, dostávám každý měsíc pět litrů na dobírku, a promísím opatrně tekutinu s nechtěným obsahem. Na příslušný pokyn se sáček uzavře a uvolní místo dalšímu, nasazenému vzápětí. Nakonec ještě v předzvěsti pár hltů do prázdna.

S Bí jsme se milovávali často. Byl to prostor fantasie, ve kterém se mnou sdílela stejné domovské právo; jediný takový. Milovali jsme se kdykoliv a kdekoliv to jen bylo možné. Byla jediná, koho jsem se mohl (mohl) spontánně, bez odporu, dotknout a o to jsem to dělal radostněji a lépe. Proto jsem ji tak miloval. Mám pocit, že za samotou ticha mi doteky podávala nejbarevnější zprávy světa někoho druhého. V jediném kontaktu, nejlépe nejvyhroceněji smyslném, perverzním, sdíleli jsme nejdokonaleji, alespoň tak se mi zdálo, společný smysl. Byly to jediné chvíle, kdy jsem nebyl dokonale sám.

Fyzický kontakt byl pro Bí samozřejmou, nevědomou součástí života. Když potkala na ulici spolužáka ze základní školy, rozdávala nadšení do stran, pokládala ty nejprostší otázky, které by mne nikdy nenapadly, smála se novému sestřihu onoho známého ze čtvrté lavice u okna a přejížděla bezelstně (pro celistvost informace?) po jeho kadeřích. Pozval jsem ji pak na kávu a tu svou jsem s dokonalou nešikovností převrhl. Musela jít, jak jsem chtěl, očistit skvrny. Smyla při tom každopádně z rukou toho blonďáka.

Dostala vždy v ono  pondělí novu skupinu, společně s menstruací načasovanou strohým rytmem hormonální antikoncepce, čtyři dny se s nimi postupně seznamovala, zkroušená špatnou náladou z čekání na to, kdy už tam mezi nimi bude konečně ta bezstarostná přátelská atmosféra se vším tykáním a košilatými vtipy. Znetrpělivělí, zmámení přívlastkovým karmínem, zbavili jsme se frustrace vždy hned, jak to jen bylo možné. Právě v těchto chvílích jsme nacházel nezvladatelně zostřenou hranici tělesnosti.

Stojím v pracovně, zády ke dveřím, přede mnou kratší stěna knihovny se slovníky, encyklopediemi, mapami, soubory dějin všech umění (orákula pro jednoduché, jednoznačné, jediné odpovědi), nalevo část se svazky čehokoliv z minulosti kohokoliv, děje ramen minulosti, vodítka v mé vlastní perverzi sebetrýznění. Napravo jen fikce, fantasijní světy, propletené v sobě, palety barev pro zavřené oči, bezpečí nespojitosti mého s jejich časem, klid dějů neznajících ukotvení reality. Radost dětského smíchu, touche nekonvenčních zbraní intelektu, počítání v devítkové soustavě na prstech ze tmy pytle, empatie vykřičených bestií. Volnost.

Na rozdíl od Bí byla pro mne minulost vždy souborem nesmazatelných vin. Viděl jsem je všude, v nedostatečně vstřícné intonaci svých promluv, v možných dvojsmyslech, které jsem před vyslovením neidentifikoval, ve vlastních pohybech, jež musely druhým občas nutně připadat, ve své odtažitosti, povýšené. Vinil jsem se za sebrání nejkrásnějšího velikonočního vejce z ošatky v rukou pětileté (a stejně starý jsem byl tehdy já) slečny od sousedů, zářící radostí, že jsem si na ni vzpomněl. O patnáct let později jsem při náhodném vzpomenutí rozeznal pochybení a evidentnost toho faktu mne zasáhla chladnou rukou studeného potu. A pak zde byly ještě chyby znatelnější, nevypověditelné.

Bí zbožňovala fotografie, s radostí sledovávala všemožná videa nesoucí stopy její minulosti, vzpomínala často (a povrchně). Pamatovala si na hlouposti a hlubší analýza minulosti jí připadala nesmyslná, bezvýsledná. Pouštěla okamžiky za sebe s lehkostí, s jakou bych krmil kachny pod mostem. Jednání jiných, natož pak vlastní, nedešifrovala, přišlo jaké bylo, jak jej vzala, a takové ho i chtěla. Naproti tomu já nevlastním žádnou fotografii, fetišismus pořizování záznamů z událostí, na nichž se podílím, mne dohání k vzteku, k pocitu ztráty, loupeže. Naleznu-li stopu vlastní minulosti, stává se pro mne důkazem všech chyb přítomných v rozlehlém pásu toho času; historie mne se sestává ze segmentů, jejichž předěly vyznačují nenapravitelná pochybení. Minulost vědomě zasouvám, a přesto tvoří, na přání asociací, neodvrhnutelnou, podstatnou náplň mého přemýšlení. Po každé chybě se rozcházím sám se sebou, začínám znovu. Díky dokonalé paměti je svět mých katastrof vesmírem v nezadržitelné entropii.

Zdával se mi dřív často sen. Stojím ve výtahu, kolem několik lidí, mladá žena, zřejmě sekretářka, vlasy nakrátko, znuděný obličej, dva muži v hovoru, dva kufříky, dvě nazelenalé kravaty, postarší dáma s krabicí v dárkovém balení, mašle, mladý muž, čte noviny, sportovní boty, džíny, černé triko, krčím se mezi nimi, vyčkávám na pohyby, abych se mohl včas přesunout pryč z jejich dosahu, v té chvíli rána a pád, křik, těla se zmítají v chumlu, zatínám levou ruku v pěst, abych uchránil alespoň jedno místo čistotě, narážíme do sebe, do stěn, nedokážu se vyhnout, vztahuji ruce v nesmyslné obraně, levá sevřená, pak krev, ve vlasech, po stěnách, tma, ticho, vzbouzení do obou otevřených rukou, otevřít oči, po chvíli záblesky luceren, muži s nářadím, zdravotníci, vyzvednou mne ze změti těl, lehátko, sanitka, operační sál, doktoři, sestry, zmatek, tlukot srdce a pak ostrý neměnný tón, všichni odcházejí, zůstává jediná, přikrývá tělo, odpojuje přístroje, dívám se na ni, na sebe a křičím: ne, ještě to nevypínejte, ještě ne, ještě ne, ještě si musím umýt ruce.

Deset dní před tím, než se vrátila, mi pošeptala jinými ústy síť o muži, potkala ho cestou. Mluvilo se o jehlách a o nocích duhy prospaných pod strážníky tramvajových můstků. Mluvilo se o střemhlavých letech závislosti, o beznadějných extázích. Co jsem nezaslechl, doplnil jsem do detailů sám. Doplnil, vybarvil omalovánku nejistě vystouplých obrysů. Hlavně, že se našla.

Na místě jsme se setkali ještě před příjezdem ostatních. Vše, od jednohubek až po dekoraci v oknech, jsme po neutrálním napjatém nevýrazném shledání připravovali, jakoby čas odloučení neexistoval; pohybovali jsme kolem sebe se stále nezvladatelnější lehkostí, opisovali jsme jeden okolo druhého v práci na všech těch nesmyslech k radování kruhy a pro stále nekontrolovatelnější slepnutí jsme nemohli vidět, že jsou těsnější a těsnější. Existovaly-li dříve jakékoliv důvody pro nemožnost jejich protnutí, dnes se ztratily. Kompars, který přijel v plném počtu, byl jen hloupou zárukou bezpečí, tak jak jej připravila poslední chvíle obav při prvním telefonátu. Dodali nám klid, pocit simulovaného prostředí bez možnosti střetu, vědomí přítomnosti čtyřiceti kamer stopujících bezkonfliktnost výhradně našeho setkání. Neviděli nic, nemohli. Přijeli proto, aby za sebou na pár hodin zanechali každý problém, hned po dojemných objetích vyhledali přítomnost sklenice, pak se chvíli zajímali o druhé ve směru vážnějších rozmluv, hned nato žertovali v křečovitých hyperbolách svých nedávných zážitků, dali se do tance a nakonec se tak navzájem spoutali nevázaností.

Vybavím si obraz z posledního takového setkání; posledního kde jsme byli s Pap, oba. Místnost je vprostřed improvizovaným parketem. Dva muži v křečovité parodii styku vykřikují obscénní komentáře svého výstupu. Oči zavřené vychutnávají orgasmus slov - která chybí ve všech jejich domácích milováních - která, až na tuto chvíli, nemohou vypustit z úst před ženou, jíž z plných sil dokazují, jak jen v něžnosti, jakkoliv někdy rozpálené, chápou klamné množení. Skupina dalších deseti poskakuje v kruhu, každý ve své originální kreaci, zpívají, v nedostatku vzduchu lapají po dechu. Pravidelný tlukot srdce třípásmových beden udílí gesta celé místnosti. V rozích tři odpadlí v hovoru s prozatím šeptajícím reflexem dávení. Za domem, před úzkým oknem toalety dva bývalí spolužáci, známí k pozdravu a k podání ruky, ke špatnému vtipu, kalhoty u kotníků, snaží se, rozkročení, s bičovanou zuřivostí každý oběma rukama už napodruhé získat co nejvíc tekutiny z cizích genitálií na oplátku za své. Oči vytřeštěné do prázdna. (Ve vaší fantazii sexu ... která že ze tří variant přišla vám na mysl?)

Nakonec jsme se dotkli; pak se vytratila ona, za chvíli já. Našel jsem ji ve sklepě domu, seděla na starém potrhaném sofa (všechnu ostentativní samostatnost, dravost, agresivitu svého všednodenního vystupování poztrácenou) a čekala. Byla zase malá a strašně zubožená, prosila o dotek a soucit a o milování, o milování. V každém mém pohledu byla taková, odvždy. Chtěla se odevzdat, zůstat na rukou které neodepřou. Vnímal jsem ji tak od dětství a jestliže mne přitahovala tak mocně, pak proto, že jsme to věděl. Nikdy mne nikdo nemiloval se stejnou odevzdaností. Byl jsem tam, abych to naplnil, abych viděl tvář dokonalého štěstí, protože i tak jsem mohl milovat; v odpovědi.

Klouzali jsme po sobě, vlasy i tvářemi, rty, dlaněmi, já po ní, po drobných ňadrech, pevných, vláčných prosící přítulnou poddajností, po oktávě sporých úžin žeber, po pase napnutém v nádechu, netrpělivém, v záchvěvech vedoucím ruku níž, ke klínu šnečích kudrlin, po stopě dál k semknuté, tak úzké, pootevřené … popršené, docela prozrazené krůpějemi milování už dlouho v ní vřícího, sladké v nepatrném náznaku boků v cestě za mým dotekem … a přesto byla tichá v čekání jen na mne … v touze nechat se dovést až na okraj a po vší jistotě oddanosti mne jediným pohybem konečně vsunout do sebe a zavřít oči do sluncí orgasmu.

Pak jsem se odpojil. Stál jsem nad námi, jak jsme po sobě tekli, v té  chvíli, kdy jsem se poprvé dotkl její vlhkosti, a ve výšce sto šedesáti dvou centimetrů, tam kde má Bí své hnědé oči, jsem pozoroval samospád té scény. Viděl jsem Pap, měkkou, poprvé bez armatury strachu a beznaděje, prostou v nalezení jednoduchosti výrazu bez kontroly, usměvavou vůní touhy, nenasytnou v chuti po dalším doteku. Viděl jsme Bí, nad námi, tichou, bezeslovnou, strnulou, nevěřící, uhranutou. Viděl jsem cokoliv ostatního, zapomenutého pro extázi jedné dívky, která mě v ní, jediná ona, jak se mi tehdy zdálo, mohla vyplnit. Pokud jsem byl pro tuto místnost avatarem dobra, stal se okolní svět, hájenství Bí, důkazem v mé vině. Jestliže jsem tady a teď musel pokračovat, křičelo okolí o opaku. Byla-li hodnota naplnění našeho věčného kroužení, mého a Pap, v bodě střetu jednoznačně v kladných polích, přenesena na soustavu souřadnic světů jiných, ničila s dokonalou brizancí.

Utekl jsme bez ohlédnutí, nasedl do auta a odjel. Pap to celé možná viděla jinak.

Polní cestou jsem dojel do vesnice, dům stál asi dvě stě metrů od ní, na půl cestě k lesu. Zaparkoval jsem ještě před silnicí, u vjezdu k zoranému poli. Vystřízlivěl jsem okolnostmi sice rychle a řízení mi přinášelo klid, ale protože jsem měl v krvi ještě stále velkou dávku alkoholu, nechtěl jsme překračovat nařízení pro silniční provoz, nikdy žádná nepřekračuji. Vůz jsem zamkl a vydal jsem se k nedaleké zastávce vlaku, znám to tu dobře, sjížděli jsme se zde už dřív. K nádraží jsem došel za chvíli; první ranní vlak měl přijet za třiadvacet minut.

Čekal jsem u kolejí, na předělu další své katastrofy. Vnímal jsem je obě, Pap a Bí, vnímal jsem situaci, ze které nezískala jediná strana, vnímal jsem vlastní dávku provinění a kromě útěku z útěku jsem nenacházel jediné řešení. Cítil jsem Pap plačící kdesi do bezmoci, protože už nenajde sílu projít to vše s někým jiným znovu, cítil jsem Bí netušící, čekajícího mě, mě v nevěře. Cítil jsem ve vlastní rezignaci jen bolest těch dvou. Mlčel jsem s několika dalšími čekajícími, dospávali hřadujíce v rovině nástupiště, a nenapadal mne nikdo, komu bych se teď mohl vyříkat. Byl jsem sám, sám na každý lidský pád. Mlčel jsem jako dřív, tentokrát však bez možnosti svěřit své jinému a tak ostré samotě jsem provždy odvykl. Samotě … odvykl samotě …

Nečistých věcí se nedotýkám, minulost mne pronásleduje za, mnou klasifikované, špinavé jednání. Mám vodu a mýdlo a mechanismus vlastní zpovědi/procesu. Špínu smyji, výčitek se zbavím zřeknutím se sama sebe; svou chybnou variantu po(o)pravuji na úkor nové/čisté. Nebyl jsem to já - takový jako teď - v této chvíli bych jednal jinak - předchozí stádium mne je mi cizí - jsem někdo jiný. Za každým svým pochybením, po hrůze paměti stavící mne doprostřed té špíny, urousaný hnusem, v cestě k albigenské čistotě uděluji si poslední pomazání.

Dívám se na prsty, na zaschlou vlhkost Pap, cítím vazkost toho doteku, vybavuji si ji v té chvíli, pak ona na stranách dopisů, cesta pryč, muž a jehly, jehly a nemoc, přenos pohlavním stykem a krví, prohlížím prsty, pohlavním stykem, pohlaví, styk, nemoc, tuším, jak se skrývá v zastrčených komůrkách tkání, jak neviděna přeskakuje snad z pohledu do pohledu po lanech světla, jeden milión karmínových růží, trny jehel, kanalizace krve, její cesta domů, pošeptání sítí, muž, muž a jehly, jehly a nemoc, Pap, její ruce, ruce něhy, její řeč těla v pohádkách s milováním, její ňadra, pak klín, má ruka a krůpěj na prstech, dotek, cesta pro ni, pro Šípkovou nemoc.

Stálo-li dosud mé jednání na stimulu hnusu okolí lidí a věcí, obrátil se teď ten mechanismus k opačnému směru. Jsem-li nemocný, mohu nakazit ostatní. Věrohodnost toho domnění je mizivá, nacházím-li však sebemenší špetku možnosti, nacházím-li cestu, která je za jistých podmínek reálná, musím ji brát v potaz. Opak by byl přece nebezpečnou neopatrností, strašlivým hazardem s ostatními.

Nádraží jsem opustil spěšně. Propletl jsem se davem pružně, rychle a nejkratší cestou jsem směřoval k domovu. Vidina bezpečí a klidu mne hnala kupředu a stále jasněji jsem si uvědomoval, skrčený před okolím do sebe, že už zřejmě nebudu schopen znovu vyjít ven. Musel jsem tedy nakoupit jídlo; domácí zásoby nemám nikdy zbytečně tlusté (výrobek po uplynutí jeho doporučené doby ke konzumaci nevezmu do úst). V obchodě jsem nakoupil trvanlivé potraviny alespoň na dva týdny a pak taky sto padesát sedm konzer pro psy. Obával jsem se nákupu již při vstupu; a průběh byl nesnadný nad očekávání. Na několik vteřin jsem, mimovolně, propůjčil kontrolu jemu. Počítal se zdrcující přesností, dokázal současně podržovat pohyby všech nakupujících, koordinoval s nespornou elegancí ty mé, stanovoval cesty obchodem s ohledem na maximální vzdálenost od lidí, z jejichž strany mohl hrozit střet, nedotkl se samozřejmě nepokrytou částí těla ničeho, co tam poté zůstalo, vybíral optimální místa k uchopení zboží, když jsem jej bral z regálů, tak abych se při tom nedotkl jiných předmětů a snažil se, aby mi takto, často nepřirozeně, uchopený výrobek nevypadl z ruky. Z obchodu mne vyvedl a pak se ukryl do pozadí. Domů už to poté nebylo daleko. Za domovními dveřmi jsem ze schránky strhl jmenovku, zamkl jsem dveře bytu a odpojil zvonek.

Druhý den v repríze sledovat hokejový zápas, unavený, rozespalý, polovědomý, komentář sportovního redaktora, v páté minutě třetí části soupeřův bek na modré čáře, bek, Flash back, na modré čáře motocyklu, byl zahákován, rozhodčí píská faul, Hubička, razítka, píská, rozhodčí, výpravčí, brusle, koleje, přihrávka, střela a puk v lapačce.

Nesu v sobě nové vědomí. Tedy spíš jakýsi jeho embryonální stav. Probleskuje do mého v stroboskopických řezech z temného prostoru kdesi za temenem. Sdílíme stejné komponenty, zatímco já mám však vstup, alespoň jak se mi zdá, neomezený, pracuje on výhradně v prostorách dřívějších antinečistotních kalkulů. Tiká tam vzadu, pobrukuje cosi ve strojově čistém rytmu a k řízení se přidává jen v událostech, které se jej dotýkají, které se jej mohou potenciálně dotýkat (a zdá se, že jejich počet pomalu vzrůstá). Přehrabuje se ve změti paměti a přerovnává vše do jemu milých struktur. Zatímco pro mne je alternativa onemocnění téměř vyloučitelná, téměř, zapracovává ji on do veškerého přemýšlení s atributem jistoty, vstupuje s tou složkou do každého procesu, ať už se projeví navenek mou (mou?) fyzickou akcí, či ne. Napadá samozřejmě i to, co nesou mé čtenářské myšlenky, ve světech knih však promlouvá jen po nejkřiklavějších podnětech, nerozumí teleportacím mysli do jinozemí, a tak to tam nechává být tak. Pracuje samostatně, nemá žádné nároky, kromě těch týkajících se šíření nemoci, spí se mnou. A taky se mu zdají sny.

Slunce, stojíc neviděně nad Kobercem, svítí se spořádanou neměnností, vyrovnaně, bez západů, bez svítání končí noc a den ostrými předěly a na ramenech všech valících se Tkaných studí mrtvolnou vyzáblostí. Šedivá tráva, sahající do tří čtvrtin jejich těl, ševelí ve větru, hraje zkormouceně, rozkmitaná po pročesání srsti sunoucích se rozsvícených tvorů. Čepele jejích šedých jazyků usedajících na hladinu srsti mizí v těch vlnách, pod hladinou, zavlní se v rytmu, jak jej udělí roztančené štětiny, Tkaní sunou se dál, a ony, dvoubřité struny, napnuty, po protrhnutí povrchového napětí hladiny, vystřelují do prázdna nebe v myší barvě a zní předanou melodií, jež slitá nad hlavami Tkaných prosívá mlhu v monolitém brumendu. Brázdy se za procházejícími zacelují, mnohdy proťaty jinou nechávají zvuky prolnout se ve švu a zalkat vynuceným souzněním. Prameny světel Tkaných krájejí vzduch, dotýkají se jim nad hlavami a zaplétají se do vláken vloček. Nad šedivou hladinou Koberce sněží světlem do oblohy.

Bí se pětadvacet dní snažila spojit se se mnou. Změnil jsem číslo telefonu, adresu v síti, neotvíral jsem na žádost klepání a domovnici jsem prostřednictvím sítě požádal, aby, za náležitý poplatek, na případný dotaz ohledně mne odpovídala, že jsem vypověděl smlouvu a odešel. Za příslušnou úplatu mne její syn zásobuje dvakrát do týdne potravinami. Jediný můj styk se světem se děje prostřednictvím počítače. Nemyslím, že by mne Pap chtěla kontaktovat a v tomto směru neprovádím žádná opatření. Možnosti našeho dalšího setkání, zdá se mi, nejsou. Zda budu mít někdy odhodlání setkat se s Bí, to netuším.

Jestliže se dívám na prsty, na zaschlou vlhkost Pap, cítím vazkost toho doteku, vybavuji si ji v té chvíli, pak ona na stranách dopisů, cesta pryč, muž a jehly, jehly a nemoc, přenos pohlavním stykem a krví, prohlížím prsty, pohlavním stykem, pohlaví, styk, nemoc, tuším, jak se skrývá v zastrčených komůrkách tkání, jak neviděna přeskakuje snad z pohledu do pohledu po lanech světla, jeden milión karmínových růží, trny jehel, kanalizace krve, její cesta domů, pošeptání sítí, muž, muž a jehly, jehly a nemoc, Pap, její ruce, ruce něhy, její řeč těla v pohádkách s milováním, její ňadra, pak klín, má ruka a krůpěj na prstech, dotek, cesta pro ni, pro Šípkovou nemoc.

Jestliže se dívám se na prsty, na zaschlou vlhkost Pap, cítím vazkost toho doteku, vybavuji si ji v té chvíli, pak ona na stranách dopisů, cesta pryč, muž a jehly, nemůžeš vědět, zaslechl jsi a věříš, jehly a nemoc, ne každá jehla, přenos pohlavním stykem a krví, prohlížím prsty, pohlavním stykem, pohlaví, styk, styk?, nemoc, tuším, jak se skrývá v zastrčených komůrkách tkání, jak neviděna přeskakuje snad z pohledu do pohledu po lanech světla, dodržuj pravidla, na vzduchu hyne, jeden milión karmínových růží, trny jehel, kanalizace krve, jehly?, cukr a sůl, její cesta domů, pošeptání sítí, muž, muž a jehly, jehly a nemoc, Pap, její ruce, ruce něhy, její řeč těla v pohádkách s milováním, vždyť ani nevíš jestli s ním …, její ňadra, pak klín, má ruka a krůpěj na prstech, slyšíš, jen na prstech, dotek, cesta pro ni, pro Šípkovou nemoc.

Jestliže se dívám se na prsty, na zaschlou vlhkost Pap, cítím vazkost toho doteku, vybavuji si ji v té chvíli, pak ona na stranách dopisů, cesta pryč, muž a jehly, nemůžeš vědět, zaslechl jsi a věříš, pravděpodobnost zde je, jehly a nemoc, ne každá jehla, pravděpodobnost zde je, přenos pohlavním stykem a krví, prohlížím prsty, pohlavním stykem, pohlaví, styk, styk?, nemoc, tuším, jak se skrývá v zastrčených komůrkách tkání, jak neviděna přeskakuje snad z pohledu do pohledu po lanech světla, dodržuj pravidla, na vzduchu hyne, pravděpodobnost zde je, jeden milión karmínových růží, trny jehel, kanalizace krve, jehly?, cukr a sůl, pravděpodobnost zde je, její cesta domů, pošeptání sítí, muž, muž a jehly, jehly a nemoc, Pap, její ruce, ruce něhy, její řeč těla v pohádkách s milováním, vždyť ani nevíš jestli s ním …, pravděpodobnost zde je, její ňadra, pak klín, má ruka a krůpěj na prstech, slyšíš, jen na prstech, pravděpodobnost zde je, dotek, cesta pro ni, pro Šípkovou nemoc.

Místnost halí kouř, sedím uprostřed, s vodní dýmkou. Tabák kávové příchuti dýchá do hřbetů knih, slabá nasládlá vůně karamelu ulpívá na rtech. Nechávám kroužky cestovat, rozpouštět se do roztoku vzduchu; razí si cestu kaší nehybných clon a nakonec se roztrhnou a rozsypou svou barvu do tabákové mlhy. Čtu. Čtu teď šestnáct hodin denně; jen z pravé strany knihovny. Syn domovnice je schopen opatřit mi jakoukoliv požadovanou knihu, a prosím občas o skutečně antikvariátní kusy. Živě si s ním v síti dopisuji; zdá se, že zvědavost jej nutí prozkoumávat kuriozitu třetího patra jejich domu, a pak taky nalezl novou zábavu. Posílám mu prostřednictvím zásilkové služby každý týden svazek; přečetl zatím všechny a má chuť se o tom bavit.

Tkaní křižují šedé moře. Z každého se prořezává ven snad stovka zářivých nitek, každá z nich směrovaná k jinému z tvorů, kde se zlomí a cestuje jinam, dál mezi stébly trav, nebo na oblohu, do křišťálu jednoho z dnes vybraných. Až kam dohlédne, visí na obloze desítky druhů sbírajících nitky, jež vyslané prosakují zdola, z roviny Koberce, mlhou až k nim, vsunují je do sebe, aby se jim propletené v blyštivém provazu ztrácely z čela a na obloze, ještě výš, tkaly vlákna vloček; nakonec poslední steh a ta krůpěj světla, kapka rozepnutých křídel křišťálu, poskočí utržená vzhůru a padá.

Sune se travou, beze světla, zářivé dráhy se mu odrážejí od povrchu srsti zpět, do nitra bílého tělesa, bez dovolení k cestě na oblohu (k pramenům jiného Tkaného), v zmateném poletování plní prostor těla a zasukovávají se do chumáčů tepla. Všichni nadohled tkají; on prokmitává mezi nimi a nabídnuté světlé stopy odráží zezrcadlenou srstí pryč; a pak také znenadání zavadí o jakousi ocelovou strunu ukrytou v trávě.

Jestliže se dívám se na prsty, na zaschlou vlhkost Pap, cítím vazkost toho doteku, stůj, nepůjdeš dál, neprodrnkáš se na konec, dotek, (přihrávka) to není ona a dopisy a cesta a muž a jehly až po Šípkovou nemoc. Dotek (střela) je zbraň, pamatuj si, dotek je zbraň, vzpomínáš, dotek je braň, provždy, dotek je zbraň, po doteku jen a právě zbraň, dotek je zbraň, dotek, dotýkat se, dotekový, dotek je zbraň. A zbraň, zbraň je rozkoš. (Gól)

Jestliže se dívám na prsty, na zaschlou vlhkost Pap, cítím vazkost toho doteku, vybavuji si ji v té chvíli, pak ona na stranách dopisů, cesta pryč, muž a jehly, jehly a nemoc, přenos pohlavním stykem a krví, stůj, nepůjdeš dál, neprodrnkáš se na konec, krev, (přihrávka) to nejsou tkáně a trny a ruce a vazkost až po Šípkovou nemoc. Krev (střela) je víno, pamatuj si, krev je víno, vzpomínáš, krev je víno, provždy, krev je víno, po krvi jen a právě víno, krev je víno, víno, vinit, vinný, krev je víno. A víno, víno je rozkoš. (Gól)

Až se jednou podívám na prsty, nebude v zotročení asociací žádná cesta k Šípkové nemoci. Odnikud, nejen od prstů. A nebude-li pak odkud přijít, nebude ani ona. Nebude impulsů, které by dokázaly navázat tratě k dotekům, k nečistotě, k nemocím a ke Slovům. Zavedu všechny prameny smyslu do několika řečišť; a budu zdráv. Stejně dobře by mi možná posloužilo dlouhodobé sledování programů televize - seriálů, zábavních pořadů, reklam; půjdu tak alespoň vlastní cestou. Přemýšlím jen, kolik místa mi nakonec zůstane.

Chodil jsem dlouho po ulicích. On se ve štvavé rychlosti probíral všemi daty, jež přinášely mé smysly. Míjel jsem dům za domem, ulici za ulicí a snažil se jej unavit. Nakonec jsem sestoupil pod zem a počkal na metro. Hnal se splašeně mezi informacemi, podržoval údaje o směru a rychlosti každého přítomného a kreslil do okolí trasy jejich předpokládaného posunu. Skutečnost, že jsem, až na obličej, celý zahalen, jej těšila, avšak představu střetu i při takovýchto opatřeních nedokázal přijmout.

Pracoval jsem potichu, on vzadu v nezvladatelném tempu počítal. Vyndal jsem komunikátor a těsně před další zastávkou jsem napsal zprávu. Když jsem se zvedal k odchodu, dokázal jsem ve zmatku sebe a okolí, vykročil jsem k tlačenici u dveří, zmáčknout tlačítko k odeslání. Nezasáhl. Křepčil kolem zaměstnaný děním, vyhledával skuliny bezpečí a napínal mé smysly a svaly v bolestném soustředění.

Docházelo mu to pomalu, ale přece jen. Byl výpravou zahlcený a trvalo dlouho, než se propral všemi poznatky. Snažím se mu to teď připomínat. A zahrazuji, zahrazuji každou cestu, na kterou přijde, ničím přístupové plochy, které by mohly vést k jeho závěrům. Dlouhé hodiny sedávám u zapálené dýmky a v tom příjemném bdělém stavu taky sním. Zahrazuji a sním nesmyslné kýče Margarety Dryn.

Margareta Dryn je ustaraná prací. Firma skomírá, klienti se na neznámý popud ztrácejí, zaměstnanci nevykazují požadované výsledky a k podávání lepších výkonů je nemůže přinutit. A tak Margareta Dryn šetří na všech místech, hlavně na těch, jež jsou směšně nepodstatná; šetří na cestách po městě užíváním metra a i když ví, že je to činnost nesmyslná, přináší jí ta snaha mírné uklidnění. Šetří levnějším druhem papírových kapesníků, levnější zubní pastou, levnějším jídlem v zapadlé čínské restauraci. Volný čas nemá, jen chvíle pro stravu, hygienu a spánek; a cesty metrem, jediná místa uvolnění, možnosti prohnat zbytky fantazie po pláních snění, oči uvězněné v zašpiněném skle vlakové soupravy; ale kam ji veze. Margareta Dryn už nechce a napadá ji rozkutálet hlavu po kolejích metra. A pak má ještě tu zprávu, bod neznámého potěšení, zvědavosti, odraziště jiných představ. Margareta Dryn po prvotním překvapení a nedůvěře čeká na spásu čtvrtého června, čeká a sní a hodiny a hodiny křižuje spodní město v soupravách podzemní dráhy.

Unavený Tkaný proráží vlny trávy. Žhne, srdce tepla v něm tluče ve stále hlubších úderech, srst pulzuje, vyráží ve stazích vzdechy tepla a jazyky trav se se zasyčením opálené stahují z dosahu. Tkaný se valí, okolím občas probleskne stuha světla, všechny z jediného zdroje, úpěnlivě prohazované kolem něj. V dálce za obzorem někdo prosí o splétání vloček. Odráží vlákna dotazů a s nezměněnou zarputilostí postupuje vpřed, co nejdál od zdroje nepříjemně svědících paprskových vlasů, kam dovolí ploty, rašící ze země všude nadohled.

Margareta Dryn uteče napodruhé a naposled z domova. V ložnici, na manželské posteli, rodiče v bezvědomí bez možnosti dalšího otevření očí. Roky na lůžku žijí/spí smrt. V závěti jasný požadavek boje do poslední chvíle. Margareta Dryn žije po nehodě přání rodičů v jejich světě bez návratu. Zajistí všechny jejich fyzické potřeby, dokonce jim dvě hodiny denně čte jejich zamilované romány, pouští jim zamilovanou hudbu, v poslední době mezi postelemi tančí v jejich zamilovaných krocích waltzu. Margareta Dryn přesunula svou postel z dětského pokoje do ložnice rodičů, postavila ji vedle jejich a ke stolku po pravé ruce položila flakónek s poslední dávkou. Margareta Dryn ustele postele, přehlédne ložnici tří lůžek, vyndá z kapsy komunikátor, na jehož displeji svítí šťastná zpráva, a uteče napodruhé a naposled z domova.

Margaretě Dryn voní svět po penězích. Má dům, a ještě jiný, auto, i druhé jiné, vlastně kdejaký dopravní prostředek má, jen si vzpomenout. Má přátele a nepřátele a volný čas jen pro ně, volný čas ke sportu, má i svou sjezdovku a kurt a bazén a má taky trenéra rekreačního běhu. Jezdí do divadla a do pralesa pro nebezpečí a do Benátek pro masky a do Londýna na rovnoběžku. A v tuto chvíli jí všechno, až na jediný spontánní, neplánovaný, bezelstný, upřímný dopis smrdí penězi. Margareta Dryn vystlaná nicotou zelených papírků přemýšlí, čím jiným krom nich ještě je. Ví, že je také adresátem zprávy, a tak se se sirkami v ruce u rodinné benzinové pumpy rozhodne pro své druhé já.

Vycházím z knihovny. Je jedenáct třicet a k Million Miles Out je to nejméně deset minut ostrou chůzí. Listoval jsem dnes od rána ve všech právních příručkách, jaké jsem zde nalezl, a zjišťuji, že jsem nevinný. Řeč těch knih mne uklidnila; přijal jsem jejich jazyk daných, nesporných, vyčerpaných řešení s klidem a nevidím důvod, proč je vyvracet. Jsou to slova tohoto světa a já jsem od dnešního rána jeho nejvěrnější součást.

V knize se praví: Vražda jest úmyslné usmrcení člověka, tj. usmrcení z ženy narozené bytosti živé.