Nikdy nikomu nevěř !

Nedávno jsem si vybavil historku našeho předního baviče, který ji použil jako důkaz svých teorií o nutnosti nenechat si kazit dobrou náladu. Šlo o to, že při cestě do divadla se dostal do kolony aut, což je v Praze běžné, a tak aby ušetřil čas, tu kolonu předjel a postavil se na první místo hned před semafor. Při čekání na zelené světlo, to prý nějaký vztekloun, chlap se špatnou náladou nevydržel, vystoupil ze svého vozu a šel projevit svůj názor. Komikovi vynadal do debilů a blbů, a ten ho prý zcela odzbrojil svým připitomělým úsměvem a souhlasným přikyvováním, že je opravdu debil a blb, ale že hrozně spěchá , ať mu to odpustí a nezlobí se. Prostě s úsměvem a projeveným souhlasem bylo po agresi a dobrá nálada zůstala zachována. Toto úsměvné vítězství veselého a pohotového ducha mi přišlo na mysl, když jsem stál v neprůjezdné a nepohybující se koloně aut, které zastavila blokáda zemědělců dávající najevo svůj nesouhlas s politikou vlády. Pozoroval jsem ostatní řidiče, kteří svým výrazem evidentně celou akci podporovali a ti nejvíc spěchající a tedy nervózní hledali svými pohledy nějakou oběť, možná že i chtěli vidět krev. Já jsem nikam nespěchal, tedy celá ta situace a bezmocnost kolem ve mne vyvolávala úsměv. Řidič v placatém bouráku vedle se neustále rozhlížel , kudy by podjel svodidla, a tak když se naše pohledy střetnuly, usmál jsem se na něho a pokrčil rameny jako náznak určité solidarity. Pak se vše událo nějak rychle. Nestačil jsem ani změnit grimasu, a tento zcela jistě úspěšný kulturista stál u mého naštěstí jen pootevřeného okénka a častoval mne slovy: „Čemu se tady směješ ty debile jeden posr…., mám ti ten tvuj posr… ksicht natrhnout , až se z toho pos….. !“ A tehdy jsem si vzpomněl na onu historku, odvážně jsem otevřel okno a pravil: „Nerozčilujte se pane, já jsem opravdu debil posr…., můj posr….. ksicht by asi vážně zasloužil natrhnout, až bych se z toho posr…..“ Ten frajer přestal řvát , přestal být brunátný a chvilku na mě nevěřícně zíral. Cítil jsem , že jsem vyhrál, a že vlídnost je odzbrojující. Když se otáčel zpět ke svému stroji, ještě se otočil a řekl: „ To máš teda pravdu , ty debile posr…..!“, a vrazil mi takovou ránu, že jsem se rázem ocitl na vedlejším sedadle pro spolujezdce. Jeho špičatá bota ještě prokopla na několika místech slabé plechy mého českého rodinného vozítka a z levé přední pneumatiky začal po bodnutí vyhazovacím nožem rychle unikat vzduch. Při čekání na výbuch granátu , který se mi náhle objevil na klíně jsem si uvědomil jednu zásadní věc, že totiž nejsem bavič z TýTý !

---