Vzpomínáš si?

Vzpomínáš si,

miláčku,

na náš první polibek?

Byla zima, noc a nikde nikdo.

Cestičku před domem

nám uhladil sníh

a my jsme se poddali onu kouzlu,

které tu noc bylo cítit ve vzduchu.

Sněhová královna mávla svým

kouzelným proutkem

a zažehla hromničky na temné obloze.

Bylo chladno,

všude kolem nás létaly komety,

které mířily kamsi...

Oba jsme se třásli zimou.

Nezajímal nás čas,

odhady jak dlouho jsme tam byli.

Pro nás existovala pouze přítomnost

a ještě krásnější budoucnost v tvém objetí.

Chtěli jsme se zahřát a tak jako

tuleni jsme se choulili k sobě

obmotáni pavučinou lásky.

Snad naše nezkušenost,

snad naše touha po druhém,

snad chlad, který jsme cítili po celém těle

nám dovolil, aby jsme si tento zážitek

zachovali navždy

ve svých srdcích

a zakletých (ukradených) duších...

Vzpomínáš si,

však já vím,

že už tento pocit nikdy nezažiji

a už nikdy nebudu nikoho tak moc

  milovat.

Vzpomínáš si?...

                                                                ...miláčku, tak moc tě...