ČD pro vás

<b>Za babičkou 2010</b>

Aneb zcela nereálné sci-fi

Hurá, volaly obě děti; pojedeme k babičce na Moravu, hurá! Ale nepojedeme autem, žadonila Ivanka, pojedeme vlakem tatínku, prosím…

   Proč ne, děl otec rodiny, posledně to byla po dálnici škaredá cesta, ale budeme čtyřikrát přesedat! Z Prahy do Třebové je to ještě státní, ale pak do Zábřehu Moravská severozápadní, do Šumperka Bludovská vicionální a do Uničova Křópalova místní.

   To nevadí, dušovaly se děti, budeme nosit bágly a bude to dobrodružství! Miluje, jak jsme jeli na Šumavu se skauty, zrušili z Prachatic sobotní provoz, že byl malý zájem, a tak jsme šli pěšky do Volar! To bylo vzrůšo!

   Jestli chcete jít za babičkou po svých, tak to jsme měli vyjít už ve středu, mínila maminka, ale malý Martin se nedal: Uvidíš, mami, že tam dojedeme, dívali jsme se na teletext a ani jedna z těch železničních společností neplánuje do čtrnácti dnů konkurz. A byl to teletext televize Falbr, ta je spolehlivá.

   Hlavní nádraží bylo stále stejné jako před pěti lety, kdy sněmovna odhlasovala prodej všech místních drah soukromým společnostem za symbolickou jednu korunu českou. Na mezinárodním nástupišti VIII a IX v prosklené hale, oddělené turnikety od ostatních prostor, se střídaly v rychlém sledu naklápěcí jednotky naše i zahraniční, hlaholila němčina a angličtina, rychlým krokem nastupovali i vystupovali manažeři v tmavých oblecích a elegantní manažerky.

   Ostatní perony nebyly zdaleka tak udržované, státní akciové společnosti stát ještě nedoplatit dotace za osobní dopravu, tedy službu ve veřejném zájmu, což bylo znát. Protože už ale byla většina zajímavých dávno rozprodána nebo rozdána, ustaly jako by kouzelným proutkem útoky na železnici v médiích a lidé nemasírovaní denně poznatky o špatném fungování ČD začínali zvolna měnit názory.

   Veřejnost si teď spíše všímala, kolik dotací polykají soukromé dráhy, které, jak se bohužel ukázalo, kromě několika případů neměly o cestující valný zájem, protože státní příspěvek jim bohatě stačil k existenci. Jejich management ostatně používal ke svým služebním cestám výhradně ta nejdražší auta…

   Ke třetímu nástupišti přijel rychlík do České Třebové, tatínek s maminkou nastoupili do vagonu, vyrobeného bratru počítáno před čtyřiceti lety. V kupé byli sami. Děti se radovaly z oken, která šla otevřít, potěšilo je také, že ve voze nebyla klimatizace, takže je to nenutilo ke kýchání.

   Odjezd vlaku se zdařil včas, průvodčí je přišel zdvořile zkontrolovat, nechal si předložit všechny průkazky, dospělí měli karty Z, děti junior pasy D, jako rodina pak měli společnou slevu na rodinnou legitimaci R a průkazku k návštěvě prarodičů 3x do roka s další slevou  2 %.

Když si sečtu ceny všech průkazů na slevu a kupónů, vychází mi, že obyčejné jízdné by bylo jen o 3 % dražší, žertoval tatínek, ale v duchu počítal, o kolik se prodraží koupě jízdenky ve vlaku ze Šumperka, protože Bludovská v Praze neprodává. Však se uvidí.

   V České Třebové přestoupili do veselého modrého a zeleného motoráčku s fialovými pruhy, barvami Moravské severozápadní, a dojeli do Zábřehu. Na nádraží ale byla velká tabule, že Bludovská ohlásila v noci na dnešek úpadek, zrušila provoz a majitel doporučuje další dopravu taxislužbou TTT Taxi, jejímž je rovněž majitelem (to tam ale napsáno nebylo).

   Děti začaly o překot volat mobily babičce. První se dovolala Ivanka: Babi, nejede nám vlak, pojedeme taxíkem. – Ale děti, děsila se babička, přijela bych pro vás, ale tady je tak strašná zácpa na silnicích, takže nevím, nevím… Zkuste to tím taxíkem, určitě budete mít lepšího řidiče, než jsem já.

   První kilometry to šlo asi tak dvacítkou - třicítkou. Pak se auto zastavilo, a stálo, a stálo, a stálo... Jen taxametr odpočítával minuty (a koruny) čekání. Když částka na displeji dosáhla tří set korun, tatínek zaplatil, všichni vystoupili a podél nekonečné řady stojících aut, s kufry a bágly špapali maminka a tatínek, Ivanka i Martínek, pěšky za babičkou...