Čekání na noc

Je vlahá letní noc – jak se o ní píše v románech a já zase sedím u okna a čekám. Je prý úplněk, přesto je všude tma – jen u mě v pokoji svítí dvě malé svíčky a potichu hraje rádio.   Čekám až všichni usnou – nejen tady v domě,ale i tam venku… Čekám až zůstaneme úplně samy – já a noc, abych mohla vidět jedinou hvězdu,co sama září mezi temnými hustými oblaky. Právě dozněla krásná sonáta a myslím na to,že ji musel její autor věnovat tmě – jsou si tak podobné – sametové, tajemné, dodávající člověku zvláštní klid, i smutek. Někdo ohlásil třetí hodinu po půlnoci… Několik málo minut nato jsem jí zahlédla – jakoby její světlo lámala voda schovaná v mračnech,jež se zase pokoušela maskovat tma. A já jsem tam někde tušila měsíc,ale na ten jsem si netroufala čekat – nikdy jsem si na to netroufla! Ta hvězda se hned ponořila zpět do hloubky noci, dohořely oba plamínky,co mi pomáhaly se v těch tmavých minutách čekání nebát a rádio skončilo své vysílání. Vzala jsem sirky a pokoušela se znovu zapálit knoty mých dvou malých naději. Jak jsem ale zapálila jednu druhá zhasla…

Brzy jsem to vzdala a řekla si, že to všechno radší zaspím s obavou,že jsem nebyla dost trpělivá, potom mě ale opět ovládl strach a já se dala na ústup – zavřela oči a ujišťovala se, že až se ráno vzbudím,budu mít kolem sebe dostatek světla. Žádné ráno ani světlo  se nekonalo, už nebylo ani další probuzení. A tak jsem nikdy víc nesměla  vidět jako jediná tu hvězdu mezi mraky,bdít s nocí ani na ni čekat.