Víla Amálka

Víla Amálka

Tančila Amálka v šatičkách ze zlata

na louce poseté kvítím,

zasněně opodál v botičkách od bláta

skrýval se panáček listím.

Krásná víla ladnými krůčky nese se krajinou

a on smutně vzdychne si nemyslíc na jinou,

snesl by jí k nohám modré z nebe,

kdyby mu řekla: „Chci jen tebe.“

V náruči by ji nosil a na cestu kytky házel,

na čelo něžně líbal a do záhonků růže sázel.

Nechce si stále jen na skutky hrát,

holýma rukama jí postaví hrad,

jako anděl strážný bude bdíti

nad romancemi, co končí v síti.

Spanilou plavovlásku nemůže ohromit

děravou kapsou, co nemá čím naplnit,

pod strmou skálou kapky krve v potůčky splynou

a kolem sněženky i pomněnky hynou,

pro nešťastnou lásku, pro Amálku vílu

neměl již panáček dál žít sílu.