Léto (prý) přeje lásce

Původně to nemělo být tak moc citové, ale stalo se. Budu jedině ráda, když v tom aspoň někdo pozná ten rok.

Bylo to v době, kdy země se pod sněhem chvěla

a po teplé náruči toužila chřadnoucí těla.

Vždy zábleskem mrazu se na mysl drala ta věta,

zda rozmrzne srdce dřív než bude zmizení světa.

I mé city žily a chtěly dál v pokoji plouti,

však poznaly, že tělo nechce a tiše se hroutí.

 

A léto prý přeje lásce, tak počkej si chvíli...

 

Tak přes kvítky bledulí, narcisů, přes kvítky chrpy

jsem čekala na lásku s pocitem, že tělo trpí.

A trpělo. Zmítáno poryvy jarního tání.

Teď ona už čekala na něj a on čekal na ni.

Ta prázdnota tíží. A jak už to na světě chodí,

jen těžko se hledá ten pravý na plovoucí lodi.

 

A léto prý přeje lásce, už naděje kvílí...

 

Tu jednoho dne léto přišlo. A závanem trávy

jsem cítila každičkým pórem, že tělo slaví.

Za malinkou chvíli té plnosti srdce, že smeká

a vůbec mu nevadí, že na ni věčnosti čeká.

Tak ptala se duše má vlastního svědomí v ráji,

a ptala se tak, jak se ďáblové andělů ptají.

 

A léto prý přeje lásce a touze, co sílí...

 

Však den nebyl dnem, ale čekáním, vždycky a všude.

To čekání na lásku, která tu byla. A bude?

Tak často s ní počítám, nejsem si bohužel jistá,

zda s padáním listů ta láska pozbyde místa.

Však věřím v ní. V květinu, trávu a vločku i listí.

Já věřím mu. Na vahách osudu vinu svou zjistí.

 

A léto prý přálo lásce. Tak dojděte k cíli...

 

 

---