Čas her a malin

             Maminka mě utěšovala a hladila po hlavě, když jsem si stěžoval, že tu už není nikdo, s kým bych si hrál. Poslední rodina odtud odjela asi před týdnem. Marně je můj tatínek přesvědčoval, aby zůstali. Půda je tu přece tak úrodná……

            Je pravda nebo se mi to alespoň zdálo, že jahody a maliny z  naší zahrady jsou opravdu rok od roku větší. Však si také rodiče libovali, že co se týče ovoce a zeleniny, jsme úplně soběstační a tatínek jezdí do města jen jednou týdně, aby nakoupil to, co si sami vypěstovat nemůžeme.

            Po prázdninách mi bude už šest let a budu jezdit také do města, do školy. Docela se na to těším. Když tu ještě bydleli Kroupovi, jejich Karel byl o dva roky starší než já a občas mi o škole vyprávěl. Je to prý někdy legrace a jindy zase nuda, ale já  hlavně myslím na tu spoustu dalších dětí, které tam budou. Máma s tátou jsou na mne hodní, ale schází mi někdo, s kým bych mohl na nedalekém potoce stavět přehrady, pouštět si papírového draka nebo jen tak běhat po louce. Vzdychl jsem si.

            Jediné společníky do her mi tedy zatím dělají   náš pes Baryk a kocour Arnošt, ale s tím si zrovna moc legrace neužiju.  Buď se líně vyhřívá někde na sluníčku nebo běhá bůhví kde a domů se chodí jen nažrat. To s Barykem je přece jen zábava! Tatínek sice tvrdí, že jeho máma musela proběhnout nejmíň pěti vesnicema, aby porodila něco takového, ale ať! Určitě je nejmíň tak chytrý jako ten Rex z televize! Nedávno jsem ho konečně naučil aportovat tenisák tak, že ho už neprokusuje těmi velikými zuby, co mu čouhají vepředu z tlamy. Však mi to dalo práce a zabralo času! A těch různých míčků, co jsme zničili!

           Asi se dneska proběhneme k potoku. Voda je v něm teplá jako kafe a mohl bych opravit tu hráz, co se zbortila tuhle po dešti.

            Vydal jsem se tedy hledat Baryka a když jsem došel až k otevřeným oknům do domu, uslyšel jsem jak maminka říká tátovi, že je to už jisté, že čeká dítě. No to je přece príma! Hurá! Třeba budu mít bráchu! Konečně si budu mít s kým hrát! Vím, že  by to sice také mohla být i  holka, ale snad ne! Nutně potřebuju bráchu!

            Už jsem se chystal, že vpadnu do světnice a řeknu rodičům jakou mám radost, když jsem uslyšel, jak táta zasakroval a maminka brečí. Co to má znamenat? Proč se neradují? V tom bude asi ještě něco dalšího, čemu nerozumím. Odplížil jsem se tedy tiše od oken a raději pokračoval v hledání psa.

            Ten pochrupoval na zahradě, ve stínu letní jabloně a asi se mu zdálo něco napínavého, protože občas kníknul a zamlel ze spaní  packami, jakoby utíkal. Třeba honí Arnošta, napadlo mě. Jemně jsem ho zatahal za ucho, za to kulaté, ale opravdu jen jemně, aby se náhodou neohnal a nedrápl mě. To už se párkrát stalo, že mě při hře nechtíc poškrábal a máma mi to pak musela čistit nějakou tinkturou.  Odporně to štípalo, brr! Táta kdysi zkoušel Barykovi ty několikacentimetrové drápy stříhat, ale nakonec od toho upustil, protože pes vždycky kvílel na celou vesnici a stejně mu to za pár dnů dorostlo.

            „Tak vstávej, ty lenochu! Půjdem se proběhnout k potoku, jo?“ řekl jsem mžourajícímu psisku a pobídl ho k rychlejšímu pohybu. Cestou jsem mu pak vykládal novinu, kterou jsem vyslechl pod okny.

            „To by bylo príma, mít třetího do party. Co myslíš?“ zeptal jsem se Baryka. Neříkal pochopitelně nic, jen zavrtěl oběma ocasy. Bral jsem to jako souhlas. Došli jsme až k potoku a já se pustil do opravy pobořené hráze.

            Pes zprvu moudře přihlížel, ale za chvíli se očividně začínal nudit. „Nojo. Já vím,“ řekl jsem mu chápavě a podrbal se levačkou na hlavě. Prsty od hlíny zanechaly určitě na mé lysé lebce tmavé šmouhy, ale to opláchnu raz dva. „Jen ještě chvilku a pak se spolu proběhnem, jo?“ uklidňoval jsem ho a jílem zamazával poslední škvíry, kterými ještě prosakovala voda.

            „Kdyby tu plavaly aspoň ryby, abys je mohl honit, viď? Jenže v tomhle potoce už dlouho žádné nejsou, víš?“ vysvětloval jsem chlupáčovi. „Táta říkal, že od té doby, co postavili támhlety věže.“

            Baryk moudře natáhl krk, jako by rozuměl tomu, co povídám a tak jsem si  levou rukou zaclonil oči a pahýlem pravice  ukázal svému příteli na nedaleké komíny jaderné elektrárny.