Poslední pelyněk

Tam kde odráží mocnosti s vírou

ulehám v lože prastaré komnaty.

Po boku s dívkou ne s zcela čistou

duší v níž choutky se odráží.

Svíce již skomírá v průvanu vichru,

a moje konkubína celá se třese.

Letmým dotykem hladím tu ženu,

co zkázu na svých bedrech nese.

Pelyněk zahřívá , ústa táhnou k polibku

zátěže chtíče lámou mi páteř

Dnes již vím , že nedojdu k rozbřesku

a k mým dveřím temnota táhne.

Ona je poklidná růžemi pokrytá

na tváři zjevil se hanebný škleb.

Princezna světa hříchy je zakletá

Pelyněk v mé krvi cítí.

Mohutný polibek tisíce let

Ví že má duše se podřídí

společně s tělem zažije vzkvět.

Hanebná prostota jejího těla

rázem se změnila tak jako vše

A maska tajemná pryč odletěla

A já vše spatřil tak jak to je.

Noci jsou chladné a krásné tak,

že sami pod lunou brouzdáme jimi.

Jako pán bytostí necítím strach

než v mých stopách pokročí jiní....