Do žen a melounů…

Do žen a melounů není vidět…

Dlažba sálá odpolední žár, listy šeříků malátně splývají z větví a uprášená tráva v parčíku na náměstí šedne pod náporem srpnového slunce. Pravá chvíle na koupaliště, noviny a rudě šťavnatý meloun ve stínu stromů.

Plavky, krém, deku, ručník, „lipšit“ – jak říká kolegyně lipsticku, brejle, mobil – zase bych ho málem zapomněla, drobné na Annonci a padám…

– Tak jakpak, paní Gio? Stále nic? Ale nic si z toho nedělejte, jsou to jen vobšourníci!

Hezkou ženskou by pomuchlovali a pryč… Tedy jako obvykle, že jo?

– …… Dobrý den… Ano.

– Tak tady je pondělní. To víte, středeční bude až dnes večer.

– Díky…

Někdy si říkám, jak to v tý Annonci dělají. Plný noviny inzerátů a… A nikdo je nečte. Vždyť to, sakra, není možný, aby si ten můj ještě niko nikdy nepřečet. No, kdoví, sama jsem ten svůj taky nikdy nenašla, ale když nekupuji každé číslo… Ty mrňavý písmenka mne nebaví číst. A taky je to hrozná nuda: „Zachovalý čtyřicátník hledá pro nedostatek jiné příležitosti hodnou mladou ženu mateřského typu bez závazků. Auto mám.“…

Ale stejně je mi divný, že někdo neodepíše alespoň ze zvědavosti. Nakonec zkouším zaujmout už i dost přímými výzvami: „Lesbická SŠ hledá kamaráda pro krátkodobý vztah…“ nebo „Štíhlá lesbička potřebuje jednorázově obdarovat…“ A stále NIC! Nikdy…!

Jednou jsem dokonce ve spěchu nechala ty kupónky v kavárně. Měla jsem pak nahnáno – a stejně nic.

Jo, zelenina!

– Dobrý den!

– Brej, co to bude?

– Nějakej menší meloun, ale pěkně vyzrálej. A moh byste mi ho, prosím, rozkrojit?

– Nemám nůž… My ale stejně nekrájíme, to byste musela někam do hypermarketu, co bych tady s tím pak dělal! To víte, všichni si jezděj nakoupit autama na a tady není žádnej kšeft. Tenhle nebo tenhle?

– Ty jsou strašně velký. Nemáte menší?

– … Chjo… Co tenhle? Ňákej těžkej. Bude asi hodně šťavnatej. Vemete si ho?

– Hmm, když není menší, tak mi ho dejte.

Taky jsem si mohla vzít síťovku. Ta zelinářská igelitka je děsná a ještě si mi potí ruka a řeže to… Už abych byla u vody.

—

No, nic moc, ta voda je jak kafe. Alespoň že je tu trocha toho stínu. Ale stejně se namažu. Aspoň, než pudu ke stánku.

– Dobrý den, prosím, neměl byste velkej nůž?

– Vy budete někoho vraždit, slečno?

– !?!?!

– … mladá paní…

– Ne, ale ráda bych si rozkrojila meloun.

– Melouny? Tak to sem přineste, já se vám na to mrknu.

– ……Děkuju, tak jo.

Blbec nadrženej. Všichni jsou stejný. Dokud hrajou prim, tak se cítí na koni. Když jim pak řekneš, že to CHCEŠ TY, tak zvadnou. Kašpaři.

– Takovej malinkej? Říkala jste meloun, tohle je tak jednička… Tak já ho vemu dozadu na prkýnko. Chcete na to talířek?
…
Sakra, teď z něj mohla bejt kaše. Do… No ženská, co jste do toho dala?

…

No podívejte se na to! Takováhle věcička v tom byla!

– Železná krabička?

– Jo – no, spíš nerezová, žejo. Dyť se leskne jak psí… To si ze mne děláte jako srandu, nebo co? Jak jste jí tam dostala? To je dobrej fór, dát to někomu a uvnitř by byl třeba rum…

– Já… Já to tak koupila. A myslíte, že vevnitř něco je?

Nojo, destička, něco tam píšou.

Vážená příjemkyně, na základě Vaší písemné žádosti jste byla v rámci našeho výzkumného programu vybrána do skupiny uchazeček o fyziologické anonymní oplodnění neregistrovanými dárci. Do 48 hodin po obdržení tohoto talonu se laskavě ohlaste na níže uvedené telefonní číslo. S pozdravem Agentura Prebetara – konsorcium pro výzkum a rozvoj humanoidních civilizací.