Odrazy

Znáte ten stesk, když zapadne slunce? A...všimli jste si, jak dlouho někdy trvá než se objeví měsíc? A...někdy sedím ve tmě celou věčnost, než se objeví a jeho milosrdné chladivé světlo postříbří vše kolem, včetně mne...ráda se jím nechávám pohltit, jen když nezbyde ten ničím nesmazatelný stesk po hřejivém a všeobjímajícím světle, jehož je toto pouhým odrazem...

Kdysi se mi zdávalo, že je tak chladné, neosobní a ... snad jsem se ho i bála...čeho vlastně? Toho, že je to důkaz, že slunce neodešlo, ale přitom je tento tolik odlišný od skutečných slunečních paprsků, které dokáží být, ať už jakékoli, tak ne chladné? Proč jen je ten důkaz tak vzdálený, tak jiný? Tak moc, že vlastně pouhýma svýma očima nikdo neodhalí jeho poselství? Že je to krásné ujištění, že to, po čem se mi tolik stýská a čekám jeho návrat (či příchod)...zkrátka ujištění, že to existuje a opět (nebo konečně)...přijde...

Pokud vidím měsíc, nemůžu zpochybnit existenci slunce...