Kalná budoucnost

Jedu tati, jedu tati, jedu tati, jedu tati, opakoval jsem si pořád dokola. Mohl bych říkat i jedu mami ale nějak se mi to vždycky stočí zpátky k tátovi. Snažím se netlačit na plyn, už se možná pohybuju v kontrolované zóně, přesto jedu přes sto sedmdesát. Nikdo nemůže říct, jak malý důvod by jim stačil. Těžko odhadnout, jaké gesto už si vyloží jako magii.
Jedu tati, jedu tati, už jedu tati, já už jedu tati znělo mi hlavou. Kolikrát už jsem v tomhle autě jel a všechno se zdálo být v pohodě. Zbývalo jen pár let a zdálo se, že nás nemůže nic ohrozit. Mám obavy, že nejsem sám, komu dochází, že jestli máme splnit svůj úkol, budeme muset taky umřít. Mám obavy, že to je neskrývanější obava dneška.
Takže vlastně nemáme naději.
Ale protože nemáme naději, nemáme ani co ztratit. A to mi dává sílu sedět na dálnici v autě a řítit se tou krásnou Vysočinou, která je teď již pod nadvládou temné poloviny, na jižní Moravu. Vždyť je to vlastně, sranda, počítačová hra, ne? Co se mi tu tak může stát? Zemřu? No a?
Usmál jsem se. Takhle se musí přemýšlet. Zavede to mysl vždycky na správnou kolej. Není nad pozitivní představy. Jedna věc je žít život zakončený smrtí, a druhá používat k jeho vyplnění naději. Skvěle se to doplňuje. Prostě se nenechat trávit čast v negativních oblastech myšlenkového pole. Přesouvání je jednoduché, stačí se nechat unést fantazií. Jako teď, protrhl jsem se jako ze sna. Stále jsem se usmíval. Myšlenky tvarují výraz, výraz tvaruje myšlenky... Mám teď tedy začít vzpomínat? Cože? Na budoucnost? No to asi bude dobrá sranda, co?

Táta telefonuje. Z mobilu na mobil, jako vždycky. Zprávy o postupu vojsk Aliance se roznesly v osm. Teď je půl deváté. Mám přijet domů a naložit cenné věci. Pokud padne Praha, přijde očekávaná smrt. Aliance... proti čemu? Proti překážkám ve vývoji lidstva! Že teď to, náhodou, jsou poslední lidé na zemi už nikoho nezajímá, protože ostatní o poslední zbytky své pozornosti už dávno přišli a teď už se jen nechávají táhnout reklamou. Domlouváme se na pozítří.

Sobota o půl třetí ráno, náš předpoklad, že postup se na víkend zastaví byl marný. Ráno je plánováno "převzetí" severní i jižní Moravy. Praha má padnout zítra večer. Chtějí to mít rychle hotové, elegantní blesková akce, dobře se to prezentuje ve zprávách. Oblékám se a chystám si základní životní potřeby. V posteli sedí krásná žena s koleny pod bradou a dívá se na mně. Není tak docela moje.

Půl páté, svítá. Slunce vychází. Zastavil jsem u jedné pumpy a dívám se na první paprsky té ohnivé koule. Je to uklidňující. Slunce pořád vychází a zapadá. Jestli to chápu správně, vycházelo vždycky a vždycky taky bude vycházet. Jsme přece zaměstnanci Nekonečných Možností.

Je nádherné ráno, jedu s otevřeným střešním oknem a vzduch je krásně svěží. Je neuvěřitelné, co se ve světě děje. Nad dálnicí teď často poletují bílí motýli. Blížím se do Brna. Už téměř nejsem nervózní, spíš jako bych se díval na dobrý napínavý film, ale předtím ho už před lety viděl. Jste znovu zvědaví, jak to dopadne, a přitom už to dávno víte. Prostě jako kdyby jste se tam nepouštěli. Cyberzenová hádanka, může mít housenka představu, jaké to je být motýlem?

Naše městečko je nezvykle tiché i na ranní sobotní ráno. Nejsou vidět lidé se psy. Přestože tu všichni uznali svobodu, jejich běžné životy se téměř nijak nezměnily. Projíždím podél paneláků po silnici, která je vždycky z jedné poloviny ucpaná parkujícími auty. Teď tu stojí tři.
Doma to vypadá, jako by se vůbec nic nestalo. Pes sedí za brankou a podezřívavě se dívá na brzdící auto, ale jakmile se otevřou dveře, vyskočí na všechny čtyři a vezme do tlamy nejbližší předmět, dnes je to kus klacku. Kolikrát už jsem tu stál zamyslel jsem se. Těch rán muselo být neuvěřitelně mnoho, všechna jasná letní rána celého mého života. Přesto přes něco, co připomínalo kámen na mém srdci všechna působila jaksi studeně a unaveně.
Ale já vím že v nich ten náboj byl a že byl pozitivní. A že tohle jsou jen šálení nezvládnuté mysli.
Vzpomínky na mně přestaly působit. Byl jsem tady a teď. Nervozita mi zaplavila tělo, ale okamžitě jsem se zase uvolnil. Je snadné něco zkazit, když jsem takhle zatnutý, napadlo mně. Zazvonil jsem a prošel brankou.
Rodiče byli doma. Než jsem došel ke dveřím, ovládl mně strach téměř úplně a jeho nápor na tělo byl neuvěřitelně silný. Přešlo to. Už jsem viděl dovnitř, a nic se tam nehýbalo. Bylo neuvěřitelné, jak automaticky jsem předpokládal, že se tam zrovna kvůli mně bude něco hýbat. To přece vůbec nebylo nutné! Protnul jsem blok a ocitl se na druhé straně.
Otevřely se dveře do pokoje. Teprve teď jsem si všiml, že v předsíni stojí kufry. Naložili jsme je do auta a vyrazili jsme. Pes seděl uprostřed a s vyplazeným jazykem se usmíval.

Praha zatím ještě nepadla, zdá se, že tu chtějí vybudovat jakousi indiánskou rezervaci. Ještě asi bude pár let trvat, než zemřeme úplně, jestli to je pravda. Stejně zemřeme, takže na tom vlastně nezáleží, ale moci si zahrát na hrdinu a dosáhnout kladného výsledku je přesto uspokojující.