Černý Kufřík

Na stole leží taková černá skříňka. Je hodně plochá a je takových normálních velikostních rozměrů. Je potažena napodobeninou kůže. Na jedné straně se zdá, že cosi je. Je to kovové, a místy se už černá barva sloupala a pod ní prosvítá takový stříbrný kov. Tyto kovově věci jsou dvě. A jsou souměrně a geometricky rozloženy na jedné ze stran té záhadné skříňky. Mezi nimi je z umělé hmoty cosi co připomíná držadlo. Ano je to držadlo a když se tak na to dívám a uvědomuji si co to asi je, tak mě to hodně připomíná takový kufřík. Na horní straně uprostřed je nějaká nálepka, cosi značí a je vymalována letními barvami. Převládá na té nálepce zelená, ale je tam i žlutá a trochu červené. Nějaký znak s nápisem zdá se, ale to mě nezajímá. Moje myšlenky začínají dotírat. Copak to tam v tom kufříku asi je? Otvírám, a stejně s tím se mě otvírá i paměť. Kufřík je plný dokumentů, pár čistých papírů, psací pero a nějaké další nepodstatné věci. V hlavě mě svítá, něco se probouzí, něco co má strach co tam všechno v tom kufříku sídlí, ale něco mě také láká. Všechno přeletím pohledem, všechno je příliš nepodstatné, ale určitý stoh papíru je až příliš podstatný. Kdyby se ty papíry dostali někomu do ruky, tak by se moc z nich nedověděl, jen pro mě mají příliš velkou cenu, nosím je stále u sebe, nemohu je ztratit. Jsou tak blízko, ale nejsou příliš blízko, jsou tak akorát, jsou vždy po ruce, ale velice dlouho jsem je v té ruce neměl. Moje mysl ví co je v nich, moje oči četli slova napsaná písmem, moje mysl vnímala myšlenky, moje srdce rovněž ví o čem je řeč. Nyní znova přišel ten pravý čas vyjmout na světlo popsané papíry. Nyní je ten pravý čas znovu odkrýt věčná tajemství. Zavírám kufr a směřuji si to někam do pohodlí, chci číst, chci znovu prožívat v myšlenkách ty slova. Sedím v pohodlné židli, sedím pod lampičkou u stolu a hledím na hromádku papírů. Jsou z jedné strany sněhově bílé, ale z druhé strany jsou čáry a tajemství, skrytá tajemství. Čtu první slova, čtu je po několika stovkách dnů, čtu je nyní znova. Znovu ohromil mě obsah těch stránek, ohromil, tak jako kdysi. Stránka letí rychle stejně jako moje myšlenka. Za první stránkou druhá, a třetí. Mnoho říkají ty cituplná slova. Ale to nejsou pouhá slova, je to sled myšlenek, nebo spíše jen jedna myšlenka. Jedna myšlenka, která se znovu a znovu probouzí a mění svou podstatu bytí. Směřuje kamsi, a k tomu utváří sebe sama. Další stránka padla v mých očích, má ruka ji otočí a za ní je nová. Zdá se mě to a nebo je to realita? Po zádech takový příjemný mráz. Kde se tam vzal, že by to ty slova? Čtu dál, řádky ubíhají, tempo se zdá být rychlejší a rychlejší, ale je pořád stejné. Vychutnávám si to co ty slova vyjadřují. To nejsou jen pomatené věty, to je realita. Čtu něčí život, čtu o čase, čtu o všem, protože tohle musel napsat život. Další a další stránka. Každá jiná, všechny potom dohromady tvoří tu nekonečnou….. co to je? Jak to nazvat? Něco co se usídlilo v mé mysli, že by snad nějaké kouzlo, které se vyčarovalo mezi čtenými řádky? Tu hle mezi starou a novou stránkou je cosi. Je to hezké a připomíná to mnoho. Vím co to je, vím i co v tom je. Cítím tu vůni těch slov. Cítím, protože z toho co připomíná obálku se line kouzelná vůně. Nějak se mě zatočila hlava. Tolik měsíců jsem tuto vůni přechovával pro tuto chvíli. Tak dlouho jsem tuto vůni neznal. Tak dlouho je tomu co jsem ji poprvé ucítil, je to tak dlouho, že jsem zapomněl jak voní ráj. Je to nemožné jak může cosi vonět, na světě neexistuje taková vůně, která může vydržet měsíce. Ale je to skutečně jen vůně, voní tak snad nějaká vůně na světě? Já nevím, ale jsem opitý tou vůní. Znovu si přivoním. Znovu cítím radost. Cítím všechno najednou, cítím strašně moc. Cítím svou vůní, cítím ty slova uvnitř toho dopisu. Jsou pořád stejná, zachovali se stejně jako ta charakteristická vůně, vůně jara, vůně mých snů. Božská to vůně. Mé smysli se z ní mohou zbláznit. Přitisknu ruku na ten vonící dopis, chci aby moje ruka chvíli potom voněla. Jsem okouzlen, nějaké kouzlo se znovu chce probrat a znovu chce ovlivňovat. Ne už dost, nebo se z té vůně zblázním. Toto není vůně, která je bezpečná. Člověk se z ní může smyslově pominout, když je vystaven jejího účinku příliš mnoho. Otáčím list, který je z druhé strany zase popsaný. Čtu dál, dál se prodírám tou horou. Čas při čtení vůbec neletí, protože když čtu ty řádky, tak jsem pánem času. Mohu vychutnávat obsah těch stránek. Je to příjemné a uklidňující, ale má to nádech také té záhadné tajemnosti. Zase jedna stránka, za ní následuje druhá, a tu hle další dopis. Voní stejně, má jiný obsah. Nečtu jej, stejně jako předchozí, vím co tam je, ale nepamatuji si to. Bojím se je znovu otevřít, nemohu se již nechat ovlivňovat tou vůní, proto otáčím další list. Další a další popsaný list bílého papíru. Možná že to je kniha. A tady je konec, poslední stránka, kterou čtu. Jenže už nečtu tak pozorně. Bože, jak slova dovedou vytvořit velkou propast, ani si to člověk neuvědomí a stane se. Ta vůně mě znovu chytla. Jééééé to budou krásné sny. Ta vůně má omamné účinky. Nechám si zdát nějaký hezký sen. Vím že bude hezký, nemůže být jiný, a i kdyby stejně vím o čem je. Je o té vůni o ničem jiném. Jenže to bude jen sen. Stejně jako tohle jsou jenom slova.

---