Brain dump #3

Cítíš protiproud
Když pronikáš vzhůru               
Odpor prostředí
Tření, drsnost, tlak

Právě o "odporu prostředí", o překážkách na Cestě by měl být
tento, v pořadí již třetí, dump. Zavírám oči a
otáčím listy paměti... Hmmm, další obraz ze školky - jsou mi
čtyři roky a jsem ve školce poprvé. Dostávám na svačinu chleba
s medem, med je smíchán s máslem a to způsobem, ze kterého se
mi navaluje. "Děkuji, nechci." - slušné vychování z domova.
"My tady jíme všechno" - reakce systému. O hodinku později:
"Můžu si půjčit tuto hračku, prosím prosím?" "Popros jenom
jednou" - soudružkokracie, ignorance, Microsoft Windows.

obklopen debilními týpky
Ztrácím jednotlivé střípky
Fragmenty reálna,
Bajtů střepy,
Temná strana -
Klepy, klepy

Skočíme o pár let dopředu - prvák na gymplu, jsme na branném
kursu. Jdu pomalým krokem v trávě kolem chatky holek. "Dane?"
oslovila mě jedna z nich "Ty budeš večer na té Honzově
spářce, že?" "Jo." "No - a slyšela jsem, že tam hodláš balit
nějaký holky." "..." s tímhle jsem se svěřoval klukům a
netušil jsem, že informace tak debilně vyplavou na povrch...
"Žádná holka ze třídy s tebou ale nebude chtít nic mít."
Zarazil jsem se "Proč?" "No - jsi moc namyšlenej. A používáš
složitý slova kterým nikdo nerozumí."

rozumíš, co říkám,
když u toho vzlykám?
rozumíš, co dělám?
vyhýbám se střelám

Kroutil jsem hlavou - vždyť moje sebevědomí bylo na tak
nízké úrovni, že o namyšlenosti nemohlo být podle mě ani řeči.
A to druhý... (v té době jsem ještě s počítačema neměl nic
společného!) Ten večer jsem vrazil ke klukům do chaty, vzal
meruňku, na kterou jsem přispěl a vyexoval jednu třetinu
flašky. Pak jsem se dopotácel do naší chatky. Dnešní písmák
Spvrivs, který se mnou tehdy bydlel, si ještě vyslechnul něco
málo opileckých vtipů, než jsem konečně usnul.

Smráká se, smráká, bejby
Nacpi se žrádlem a chlastem
Dřív než vyřezáš poslední zářez svého života
Ať nevidíš tu oprýskanou fucking planetu
V křečích a zmatku

Několikrát se stalo, že temnota za mýma očima přesáhla únosnou
mez. Třeba na konci prázdnin r. 2000, po nepodařeném románku s
jednou holkou jsem měl všeho dost...
Claritine je lék na alergii. Když si ho vezmete více než se má,
fyzicky to nic neudělá, ale uvede to (alespoň mě) do zvláštních
duševních stavů. Celý svět jsem začal vnímat jako nějaké
matematicko-logické schéma. Byly tam i Leibnitzovy monády:
schémata uvnitř schémat uvnitř schémat. Najednou, v jedné takové
rovnici, jsem začal "řešit" tu holku. Objevila se v čitateli a
jmenovateli, tak jsem to prostě vykrátil... a od té doby na ni
nepomyslel.

chtělo by to prášky
abych spal
abych spal
(tápavá bezmocná probuzení usvědčují z pokusu o únik)

Chcete nějaký závěr? Žádný nebude.

Možná nakonec
Všichni půjdeme
Tou červenou cestou
A pak tu nezůstane
Ani živáčka.