Huminovo Psychologické dno

Byla chladná letní noc. Hvězdy na obloze krásně svítili a celé noční přírodě vévodil stříbrný měsíc, který jen trochu osvětloval celou tu krajinu. Žáby v rybníce kvákali jedna přes druhou. Trochu hlasité kvákání, ale to patřilo do té chladné letní noci. Bylo docela dusno, schylovalo se k dešti či bouřce. Kolem rybníka byl les, hustý les. Před lesem byla skála a nad tou skálou taková plošina, která se ztrácela ve velkém zalesněném kopci. Ta plošina se zdála pustá a nehybná, byla osvětlena jen svitem měsíce a hvězdami. Najednou jakoby se na té plošině cosi hýblo. Nebo snad najednou kus plošiny zmizel a zůstala tam viditelná černá díra. Měla pravidelné rozměry, takže to musel být výtvor člověka. Trochu tam uvnitř v hloubce bliklo světlo, potom se cosi tmavého velkého vynořilo z té díry. Pod velkým objektem byla taková namodralá mihotající drobná záře. Jakoby pulzovala. Velký objekt se vynořil z hlubin země ladně, lehce bez jediného šelestu a zvuku. Jen žáby v nedalekém rybníce najednou ztichli. To jak ucítili nový gravitační zdroj. Najednou celá příroda kolem byla tichá, ikdyž to předtím vypadalo, že byla docela tichá. Ten velký temný stroj s tajemnou namodralou září pod trupem chvíli stál, zřejmě uvnitř právě probíhali přípravy ke startu na dlouhý let vesmírem. V křesle sedící malá nevýrazná postava měla na pultu položené ruce, které jemně hladili svými prsty klávesnici, která byla zabudována do pultu. Na obrazovkách před ním bylo vidět celé daleké okolí. Čtyři mžourající obrazovky zobrazovali nějakou krajinu. Byl tam na nich vidět les s malým rybníkem, na jiné zase část měsíce a hvězdy na temné obloze a na dalších bylo kus jiného přírodního výjevu z venku, jako za denního světla. Na dalších dvou obrazovkách se hemžili nějaké údaje. V místnosti bylo příjemné prostředí. Hrála příjemná hudba okouzlující mysl a duši, a příjemné klima jen ukolébávalo osobu do bezstarostných úvah. Měkká místnost byla dokonalým útulkem pro dlouhý let vesmírem. Zdálo se že místnost je obrovská, a že váží několik tun. Avšak zdání klamalo, byla sice dost velká ale nevážila zhola nic. O to se postarala umělá gravitace. Umělé gravitační pole vytvořené z tajemných přístrojů, emplyfikátorů, které byli připevněny někde na spodku tohohle velkého a temného monstra. Tiché úvahy přerušil hlas palubního počítače. Příjemný hlas, možná i ženský hlas, ale koho by to zajímalo, když tam žena nikde nebyla, ale pro tu postavu ta řeč mnoho znamenala, už kvůli tomu významu, co vyjadřovali slova toho hlasu: „ Všechny systémy plně funkční, loď je připravena k letu. Start je možný provést okamžitě.“ Moc to pro něj znamenalo, dlouho se připravoval, že tato chvíle jednou přijde. Nyní nastala jeho chvíle. Cosi vymačkal pomocí klávesnice do palubního počítače. Potom se opřel do měkkého křesla. Bez jediného zjevného škubnutí či pohybu se loď posunovala prostorem. Nabírala rychlost, ale to uvnitř nebylo vůbec poznat. Za chvilenku byly pryč z atmosféry a na jedné z obrazovek se objevila krásná modrá planeta. On si toho všimnul a pohleděl na ní jak se pomalu ale jistě ztrácí v dáli. Jeho slova zněli: „ Sbohem Země, budiž osud milostivý“ řekl to takovým tajemným hlasem, hlasem který vyjadřoval že něco začíná, ale že něco velkého končí. Že něco velkého ta osoba ztrácí, možná domov, možná osoby blízké, možná něco jiného, kdo to mohl vědět? Nikdo, snad jen jeho vzpomínky mohli vyprávět o krásných chvílích strávených na modré planetě. Planeta se ztratila z dosahu senzorických přístrojů, takže obraz zmizel. Loď pomalu ztrácela svou rychlost právě když míjeli Pluto. Taková velká planeta, mrtvá planeta, ale byla krásná. Všechno v téhle sluneční soustavě bylo krásné a výjimečné. Na nic se nedalo jen tak lehce zapomenout. A on přec musel. Hlas palubního počítače znovu přerušil jeho myšlenky: Loď připravena na Malloryho Hyperskok do několika minut, všechny systémy plně funkční. Odchylka v čase je nulová“ Osoba se jen pousmála, zvedla ruku a chvilku ji váhavě držela. Potom ta ruka spadla na jedno z tlačítek. Na obrazovce se objevili nějaké čísla, která se rychle ztrácela. Snad odpočítávání. Potom se výhled z obrazovek změnil a té osobě se udělalo pěkné nevolno. A hlas počítače zase hlásil: Loď provedla Malloryho Hyperskok páté úrovně, všechny systémy jsou plně funkční. Odchylka v čase je 1620 pozemských let.“ Strohá slova vyjadřující však příliš mnoho pro osobu, která seděla v křesle a svírala se v doznívajících křečích, to byli ještě účinky hyperskoku. Přenosu prostorem a časem. V hlavě mu probíhala však jedna myšlenka. Jedna intenzivní myšlenka, myšlenka na někoho blízkého, na někoho moc milého. Tak intenzivní myšlenka, že ta snad jediná ho držela při životě, ta jediná to dokázala. A přece jen ji musel rychle zahnat, protože by se za chvilku rozplakal, a to si nemohl dovolit. On si ve své situaci nic nemohl dovolit. A přece jen si nechával tolik připomínat svoje zážitky. Právě v té chvíli se na obrazovce objevila mladá tvář dívky. Mladé dívky, kterou jeho mysl znala, moc dobře znala. Uši znovu uslyšeli ten božský hlas, který zazněl z takové blízkosti: „Loď je připravena k přistání. Na zelenomodré planetě je v této části nyní neprostupná tma, zapínám ochranný štít“ Potom si to uvědomil. Potom si uvědomil, že začíná nový život. Nový život na nové planetě, ale zapomene snad někdy? Ne, o to se postaral. Všechno mu připomínalo jednu intenzivní vzpomínku. Krásná melodická hudba, obraz mladé dívky, hlas palubního počítače, barva interiéru, krásná zelenomodrá planeta, jeho oblečené a všudypřítomná vůně. Všechno mu připomínalo tu intenzivní vzpomínku na dávnou minulost, kterou před chvilinkou prožíval, a přitom byla tak daleko v čase, až příliš daleko a návrat nebyl možný. A najednou se neudržel a na jeho kamenné tváři se objevili malé krůpěje vody. Jenže to nebyla voda, byli to slané kapky z jeho očí, a hrnuli se a hrnuli. Maskovaná loď se pomalu prodírala těžkými bouřkovými mraky. Občas někde kolem padl blesk, ale i kdyby uhodil do lodi, tak by se nic nestalo, loď chránil neprostupný štít, výkřik technologie. Pomalu se prodírala tmou a stále klesala někam do překrásné krajiny na modrozelené planetě. On to však nevnímal, svíjel se v křečích. Křeče, které stále zesilovaly byli způsobeny přesunem v prostoru a čase, ale ještě byli nějakým způsobem umocněny, protože normální nevolnosti z účinků hyperskoku se vždy velice brzo vytratili. Najednou mu dělalo velké potíže sedět v křesle. Ani už nevnímal hudbu, ani hlas počítače, ten příjemný hlas s výjevem na obrazovce. Začalo mu hučet v hlavě, jakoby miliony včel začali bzučet, bylo mu horko, ale klepal se zimou, pohled se mu zamlžil. Pokusil se vstát, ale jen se bezmocně hlavou opřel do pultu s doprovázející ránou a jeho tělo se bezvládně sesunulo na měkkou podlahu. V té době loď už dokončovala poslední fázi sestupu, sedala na planinu uprostřed hlubokého lesa, ale mimo palubního počítače to již nikdo nezaregistroval. Začali se mu v hlavě rojit myšlenky. Intenzivní myšlenky, jedna přehlušovala druhou, a ty barvy kolem. Všechno se smíchalo do palety barev, která jakoby tvořila nějaký prostor beztvarý prostor duhy. Už přestal cítit bolest, nebo možná si už nic neuvědomoval. Že by ztratil vědomí? Ne, kdyby ztratil vědomí tak by neviděl nic, ale on viděl ten duhový prostor kolem. A pak si to uvědomil. Tohle už někde viděl. Takovou duhovou místnost bez tvarů, bez hluku, bez velikostí, bez času, stále jen se promíchávající barvy. Co si o tom myslet? Věděl, že už tam jednou byl, ale nemohl se upamatovat kdy. A potom to potlačil, bylo mu to jedno. Zaměřil se na sebe. Kde to je? To už ho nezajímalo, ale chtěl se podívat na sebe. Ale vždyť sám sebe neviděl. Díval se vůbec očima? Ani se nemohl uvědomit, jestli se dívá očima nebo ne, viděl všechno kolem, ale jakoby se nedíval očima. Co to je? Takový strach a pocit volnosti ho přepadl. Chtěl se rozeběhnout, ale nemohl. Ne že by to nešlo, ale on neměl nohy. On neměl tělo. Vlastně on tam jakoby nebyl, a nebo jakoby tam byli jeho oči, ale těmi se také nedíval, tak jakoby tam v té barevné duhové beztvaré místnosti byla jen jeho mysl. Ano to je ono, byla tam jeho mysl. Tohle vnímal určitě. Nic jiného to být nemohlo. Mohl přemýšlet, rozhlížet se kolem svojí myslí. Všemocnou myslí. Tak ji začal zkoušet. Přestalo se mu líbit jakým způsobem se ty barvy kolem pohybují, chtěl aby plynuli jedním směrem. Prostě si to představil a uvědomil zároveň, přesvědčil sám sebe, a ty barvy směnili směr. Z nepravidelného pohybu se stal naprosto pravidelný, který dovedl přivodit tisíceré pocity slasti. Duhový rozměr, který se řídí mojí vůlí, pomyslel si. Teď si začal uvědomovat jak se sem vůbec dostal. Chtěl vědět jak se sem dostal co to je kolem zač? Vzpomínky se najednou hrnuli, jakoby všechno znovu prožíval, takový čistý obraz. Začal je mu přehrávat celý jeho život. Uvědomoval si všechny pocity, všechny strasti, všechno úplně všechno na co si jen vzpomněl. Jeho mysl začala přehrávat jeho život, jeho dlouhý život, nebo snad krátký? Na to kolik vzpomínek měl by se dalo usuzovat že byl velice dlouhý, ale on to cítil jinak, on to věděl úplně přesně. Uvědomil si že je zpátky ve škole, v ranném dětství, kdy poprvé uslyšel něco co změnilo jeho život. Co bylo před tím bylo nepodstatné, protože od téhle chvíle se začal plnit jeho osud. Od téhle chvíle si žil svůj život, před tím to byl obyčejná osoba, nevýrazná, průměrná, někde uprostřed obrovské společnosti. No ono to tak vlastně bylo i potom, ale uvnitř se cosi změnilo. Ta informace byla velice mimořádná. Zhruba se jednalo o takovýto význam: „Člověk není jen prostým souhrnem všech buněk v organismu. Je něco víc. Kdybychom složili podle vzoru člověka pomocí buněk nového člověka, nikdy by to nebyl člověk v pojmu takovém jaký známe. Neuměl by sám sebe rozvíjet, byla by to taková živá loutka bez života. Žádné emoce, žádný svůj vlastní názor, žádná myšlenka, žádné vědomí nic. Prázdno. Existující schránka, která by fungovala, ale byla by prázdná. Neuměla by žít.“ Přibližně tento význam těch slov, které slyšel mu změnila jeho život. Co to tedy je to ONO co žije v té schránce? Co to vlastně je? Já mám Tělo, ale kdo sem vlastně já? A od té doby se začal zajímat všechno co bylo cítit tajemstvím, které se točilo okolo duše, vědomí, psychologie, a takových všelijakých mysterických věcí. Slyšel mnoho o energii, kterou má člověk, ale neumí jí využít. Potom slyšel, že existuje mnoho cest jak ovládnout svou energii. Jak zjistit podstatu svého života. Jak zjistit všechny odpovědi na otázky, které si člověk neustále klade. Začalo to také nevině. Slyšel že regulací své spotřeby kyslíku, regulaci dýchání ovlivňuje vnímání a následné i ovládání metafyzické energie člověka. Začal tedy s tréninkem, začal kontrolovat svoje vdechy a výdechy. Při tom se uvolňoval, odreagovával. Otevřela se před ním brána energetického vnímání. Začal vnímat vše jako energii, tok energie, a mohl se jí nechat ovlivňovat, a nebo ji mohl ovlivňovat. Začali se mu dít nevídané věci, mystické, nepřirozené, které hraničili s chápáním, ale jemu to pomalu zapadávalo. Jeho mysl se otevírala stejně rychle jako jeho uvědomění a ovládání energií. Vždyť všechno je jenom energie, a to si začínal uvědomovat. Začal chápat přírodní zákony, začal chápat svoji mysl, uměl dělat kouzla, naučil se ovládat svoje emoce. Mohl si hrát s energií, všechno se mu zdálo natolik chápavé a nádherné. Otevřela se před ním nová cesta života, života který má až přehnaně krásný průběh. Nyní mohl všechno co si mohl uvědomit, stačilo po tom jen sáhnout. Jeho mysl sílila, každým dnem sílila. Shromažďovala energii, kterou potom šetrně spotřebovával na dělání dobra. Dovedl se vnímat tok času. Ovlivnit ho však nedokázal. Poznal a dokonale se s žil s prvními sedmi zákony Stvoření. Podle nich mohl všechno, ale musel se jich držet. Jediná chybička a přestal by existovat, už se nemohl vrátit do nevědomosti, věděl toho příliš mnoho. Byl opravdu mocný, ale nikdy tu moc nevyužíval, snažil se díky ní přispívat k dobru, a bojovat proti zlu. Citlivý a bezbranný, přesto všemocný. Procitl. V kabině byla tma, jen nouzové světlo svítilo. Nějak se nemohl probrat ale už vnímal. Měl v hlavě úplně prázdno, nic si nepamatoval a ni nevěděl kde to vlastně je. Trochu tápal rukama kolem a hlava mu třeštila ale ta bolest, tupá bolest rychle ustupovala. Vědomí nabíral rychle. Uvědomil si že je v lodi a to mžouravé před ním, jsou palubní monitory. Na obrazovce vpravo byla tma, na té vlevo svítilo pár údajů a na té prostřední bylo cosi co připomínalo lidskou Tvář. Ještě nevnímal zvuk, ale vnímal obraz té tváře. Jedním příkazem vyťukaným do klávesnice celou obrazovku smazal a bylo na něm vidět, že mu to docela pomohlo. Začal vnímat zvuk. Zvuk palubního počítače. Něco hlásil slyšel to, ale ještě pořád nevnímal. Jeho myšlenky se stále točili v kruhu. Ten kruh ho dožíral, a všechno se to v něm hromadilo. Najednou zařval:“ Ticho“ Palubní počítač přestal hlásit v celé lodi bylo slyšet.. vlastně nebylo slyšet vůbec nic. Jen v uších mu ještě zněl jeho řev. Ten naprostý klid ho uklidňoval. Rovnal myšlenka a uhlazoval svoje vědomí. Dělalo se mu docela dobře. Jeho vědomí sílilo a začal si konečně uvědomovat okolí. Už věděl kde je, zjistil že je na modrozelené planetě ve své vesmírné lodi. Lehce pohladil klávesnici a v kabině se udělalo trošku světla. Začala hrát i nějaká melodická hudba, která dokonale dovedla utišit pocuchané myšlenky. Palubní počítač začal sypat několik podstatných údajů. On je moc nevnímal, ale jeho mysl zaznamenávala o čem to asi tak bylo. Dozvěděl se o některých informacích o této planetě. Zjistil, že přistál v neobydlené části planety. Zjistil, že se dostal na planetu, která mu hodně připomínala planetu zemi. Vlastně si připadal že byl na zemi, jakoby vůbec neodletěl. Dny ubíhali, a on se dokonale integroval do tamější civilizace. Všechno mu připomínalo zemi. Za chvilku zapomněl na zemi a myslel si že je skutečně na zemi. Našel si práci. Dělal v nějaké firmě, distribuční firmě, kde se snažil aby odváděl přesně tu práci kterou měl dělat a aby to nebylo proti jeho zásadám. Byla to práce v kanceláři, za počítačem. Vkládal informace a počítač je s jeho pomocí zpracovával a se snažil ty informace z počítače dostávat. Měl svůj stůl, svojí židli, svůj počítač, svůj telefon, svojí tužku, svoje šuflíky, svoje právo na odměnu za dobrou práci. Moc to pro něj znamenalo. Nikdy neměl nic uprostřed celé civilizace. Byla to normální střední firmička s normálními problémy. Každý den ráno přicházel a k večeru odcházel z JEHO práce a ta práce ho začala bavit. Měl rád statistiku a evidenci. A když měl čas tak i pořádek a přehlednost a někdy i preciznost. Navrhl nové zlepšení, zjednodušení a stal se pánem své práce, svého okruhu práce, věnoval se jí a ono se mu to vracelo v dobře odvedených výsledcích. Byl mladý, měl práci, ale byl sám. Ikdyž ho v práci obklopovali kolegové a kolegyně, tak byl sám. Přátele měl také, ale byl sám. Nebylo nikoho, komu by na něm záleželo, ne jenom pracovně ale skutečně záleželo. Nebylo nikoho komu by mohl dělat radost, komu by se věnoval, a kdo by se jemu věnoval. Hledal nějakou dívku, která by byla schopna v něm probudit něco, co by stále sílilo a rostlo a co by mohl darovat. Nebylo nikoho, kdo by chtěl od něj přijímat štěstí a vracet radost. Nebylo nikoho, kdo by s ním šel třeba do kina, a nebo na večeři a udělalo by mu to radost. Nebylo nikoho kdo by s ním sdílel radost a smutek, pomáhal při hezkých i méně hezkých situacích. Nebylo nikoho kdo by s ním sdílel společný čas a zpříjemňoval ho. Nestěžoval si, ale byl tak trochu smutný. Oblíbil si počítačovou techniku. Pronikl do některých jednoduchých tajů této technologie a poznal co je to celosvětová síť. Kabel mezi jednotlivými počítači a po nich se posílají informace. Pomocí počítačů a jeho nezkrotně fantazijní mysli začali vznikat nedokonalé příběhy a soupisy jeho vědomí. Pomocí toho propojení počítačů zjistil, že v různých částech na druhých stranách kabelů jsou i další takové duše, jako je on. Veselí, šťastní, smutní a stále hledající a nenacházející. Začal tedy s komunikací. Se sledováním lidí, a jejich reakcí. Pro něj to bylo hodně zajímavé, jak dovedou reagovat. Jejich malichernost a různé emoce zamíchávající do jejich životních příběhů. Lži mezi slovy, a nebo fantazie, někdy i naprostá pravda v jejich řádkách. Komunikace psanými slovy, posílané do dáli, někam, kde si je přečtou další připojené dušičky a přehltnou a pošlou něco na oplátku. Někdy se to dalo číst, někdy to znělo příliš nesmyslně. Naučil se jak mezi slovy vyčíst i něco víc, nežli jen povrchní význam. Uviděl Ty emoce, které se tam schovávají, vlastnosti lidí, kteří ty slova psali. Naučil se je vnímat a chápat. Někdy se mýlil, někdy měl naprostou pravdu, a pořád se zlepšoval. Jeho úroveň se zvedala, a začal se tak trochu vymykat zákonitostem komunikace přes kabel. Zjistil, že ikdyž tam má skvělé přátele, tak je zase sám. Zjistil, že stále nenachází to co hledá, a že to ani přes kabel nikdy nenajde. Hledá něco mezi slovy, ale mezi slovy to není. Když si toto uvědomí, tak už je zase opět úplně sám. Má sice svou práci, i své spolupracovníky, své milé přátele. To všechno pro něj strašně moc znamená. Má všechno, ale přitom mu něco chybí. A to mu zase vhání smutek do jeho obličeje a do jeho mysli. Smutek je stále za ním. Ikdyž je někdy hodně před ním, tak za chvilku ho ten smutek stejně dožene a užuž se ho chopí. On se však nezdává, je vždy nejméně jeden krok vepředu. Ale není vyloučeno že by se mohl ten smutek dostat někdy před něj. To by byla pro něj katastrofa a možná i pro někoho z jeho okolí. Je slepí, když ho smutek dohání. Tonoucí se stébel chytá. Znovu klesá na dno aby pozvedl sebe do výše. Klesne na dno a pevně se do něj postaví. Postaví se a vyhlíží k nebesům. Zanedlouho tam zase budu. Pomalu vybuduji všechno a nenechám se už nikdy shodit…..

---