Louka

Procházel jsem se, jen tak bez myšlenek jsem procházel krajinou a nic kolem nevnímal. Najednou jsem si to uvědomil. To právě po tom co jsem se spálil o kopřivu. Takový nepříjemný pálivý pocit, popálení není moc bolestivé ale je velice nepříjemné. Nepříjemné setkání s tou bylinou mě probudila moje vnímání. Uvědomil jsem si, že procházím hustým porostem kopřiv. Nic příjemného, všeude kopřivy, žádná květina, která by kvetla a voněla. Hlína tady byla měkká a úrodná, ale nic v ní nerostlo jiného než kopřivy a bodláky. Ano bodláci byli jediní, kteří měli barevný květ. Prodíral jsem se tou houštinou, no měla to být louka, ale nebyla. Bylo pod mrakem, taková hustá atmosféra kolem, takové dusno, jako by všeude číhala smrt. Nedaleko přede mnou byla velká vrba. Vypadala staře, a když jsem přišel blíž, teda když jsem se prohrabal tím pálivým porostem, tak jsem poznal, že ta vrba je stará a nemocná. Neměla svou zelenou barvu, kůra z ní opadávala. U vrby byla taková tůňka s rezavou vodou a kolem bylo žluté rákosí. Ani zpěv ptáčků nebyl slyšet. Byla taková ponurá a depresivní nálada. Nic pro mé smysli, nechtěl jsem tam být už žádnou další minutu, nejraději bych utekl někam jinam. Ale pak jsem si uvědomil, že té přírodě okolo mohu pomoci. Mohu jí trochu přikrášlit, tak aby se do téhle krajiny vrátil život, slunce a květiny tak jak tomu kdysi určitě bylo. Postavil jsem se doprostřed toho kopřivového pole za zády nechal starou vrbu s jezírkem se skaženou vodou. Nohy rozkročeně se zarývali do té měkké hlíny, ruce vstažené k ponurým oblakům a moje mysl vypětá v tajemném usílí změnit nezměnitelné. Zavřel jsem oči. Co se dělo kolem to nemohu povědět, protože jsem nic nevnímal, jen jsem své myšlenky nechával ať si hrají. Kolem se rozpoutalo takové malé peklo. Mraky se rozestoupili a celou tu nemocnou louku zahltilo velmi intenzivní světlo, takové pálivé zlaté světlo. Kopřivy začali svíjet své listy, začali vadnout, schnout a bodláky začali sklánět své stonky pod tou tíhou tepla a světla. Voda v jezírku se vypařila a vrba schodila všechny své listy. Kopřivy uschli a nechali po sobě jen suché pahýli, které se ohýbali a lámali se. Slunce svými paprsky vysoušelo půdu tak, že začala praskat. Potom najednou pohaslo a už nebylo tak intenzivní. Chvilku se nic nedělo, ale potom. Nedovedu to vysvětlit, ale jakoby tisíc krtků najednou rozrývalo půdu. Vdude rostli krtiny a potom se stráceli. Stonky těch pychlavých bylin se rozpadly na prach a stratili se mezi krtinami. Taková zdravá černohnědá půda vyvěrala ze země a s jakou samozřejmostí. Zvedl se vítr a s ním i prach s vyprahlé hlíny. Prach který znamenal smrt, který vězela v té nemocné louce. Vítr ve chvilce odvál to zlo, které trčelo nad touho krajinou. Slunce ještě víc pohaslo a nechalo se zastínit mraky. Takové husté černé dešťové mraky. Kolem to blesklo a hned potom třesklo. To jak blesk padl do země. Trochu spálené hlíny a trochu voňavého ozónu bylo cítit ve vzduchu. Všechno sálalo nabytou energií. Vítr ustal zničeho nic, jen moje mysl stále pracovala. Situace na louce byla těsně před spadem prvních kapek liáku, který jsem ještě nikdy neviděl. Vlastně jsem ho vůbec neviděl, protože jsem nic nevnímal, ani neviděl, jen stále intenzivnější myšlenka mě probíhala hlavou. Strhl se liák a čerstvá provětrana nakypřená a vyprahlá půda pila jako malé dítě. Tolik vody spadlo, tolik vody se vpilo do země. I jezírko se začalo pomaličku plnit, to malé pramínky prýštit ze země. Krásná ledová a čistě průzračná zdravá voda. Chvíli ještě lilo, ale jak byla půda nabumbaná tak zničeho nic přestalo. Mraky se rozplynuli a vlahý větřík se v klidu potuloval v okolí. Narážel na hroudy půdy a do kmenu staré vrby. Vyšlo opět slunce a svými parsky začalo hladit a lechtat celou krajinu. Otevřel jsem oči a rozhlédl se. Jakoby čas začal plynout ne minutu po minutě ale hodiny po hodině, nebo snad dny po dnech? Když jsem otevřel oči, tak se to všechno kolem začalo pomalinku zelenat. Malé lístečky se drali z čerstvé provzdušněné půdy. Jakoby se hodně moc těšili na sluneční paprsky, jako by je už dlouho neviděli, s takovou rychlostí a stakovou ladností prorůstali hlínou. Květiny rychle hnali do květu, bylo to legrační jak rychle hlína rychle porostla travinami a květinami. Vrba se zazelenala a na ní roskvetli takové chomáčky, snad kočičky jako na jaře. Jezírko, nebo snad studánka pod kmenem lákala žíznivá zvířátka, aby v ní uhasili žízeň. Ptactvo se začaslo stěhovat do těchto míst. Vzduch byl prosycen vůní květin. Včelky a pestrobarevní motílci začalo poletovat z květu na květ. Všude byla radost a štěstí. Po píchavých bodlácích a po kopřivách nebyla ani památka a přesto si příroda pamatovala. Vrba znovu ožila už nevypadala tak staře, krásně se zelenala, a vítr se spokojeně proháněl v její koruně. Všechno žilo jarnním sluníčkem, všechno bylo plné života a slunce hladilo celou přírodu, vítr jí porovětrával a moje mysl se znovu radovala. Tak krásný pohled na tu přenádhernou přírodu kolem, všechno se probudilo a smutek na nějaký čas odešel z této krajiny. Odešel a už se možná nevrátí.

---